ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1233.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1233/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní ve prospěch i v neprospěch P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 87/2006 ze dne 20. 3. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 37 T 53/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 87/2006 ze dne 20. 3. 2006 zrušuje, a to ve výroku, jímž byl obviněnému P. K. podle §235 odst. 2 trestního zákona za použití §264 odst. 2 trestního řádu uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona do věznice s dozorem.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Plzni přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 37 T 53/2005 ze dne 12. 12. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za uvedený a za sbíhající se trestné činy mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město vydaného dne 22. 3. 2005, sp. zn. 37 T 21/2005, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl též uložen trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku přesně specifikovaných.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku P. K. podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 6 To 87/2006 ze dne 20. 3. 2006, a to tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §264 odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil dle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Znovu mu uložil též trest propadnutí věcí v rozsudku přesně specifikovaných.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když jako dovolací důvod označila ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že trest odnětí svobody uložený odvolacím soudem byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a to trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., za nějž byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od 2 do 8 let. Užití ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu však neopravňovalo odvolací soud k ukládání trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu. K tomuto dodala, že žádná ze zásad o ukládání souhrnného trestu nehovoří o tom, že souhrnný trest musí být přísnější, nežli ukládaný trest samostatný, příp. trest úhrnný. Platí pouze zásada ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., že souhrnný trest nesmí být mírnější, než trest uložený rozsudkem dřívějším. Obviněnému byl ukládán souhrnný trest pouze soudem I. stupně, protože příčina souhrnnosti v odvolacím řízení absentovala, a proto již nebránila odvolacímu soudu uložit trest v zákoně vymezeném rozpětí trestní sazby pro trestný čin, pro nějž byl obviněný odsouzen. Pokud pak v případě P. K. Krajský soud v Plzni rozhodl o uložení trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jedná se nepochybně o trest uložený mimo trestní sazbu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani aplikace ustanovení §264 odst. 2 tr. ř. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je tudíž ve výroku o trestu zatíženo vadou, která naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 6 To 87/2006, ve výroku, jímž byl obviněnému P. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §264 odst. 2 tr. ř. uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále aby zrušil všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
K podanému dovolání se obviněný P. K. písemně nevyjádřil. V rámci doložení plné moci pro svého advokáta JUDr. V. V. ze dne 27. 7. 2006 pouze požádal o projednání dovolání ve veřejném zasedání. Dne 18. 10. 2006 od něj Nejvyšší soud obdržel návrh na odklad výkonu trestu odnětí svobody, v němž uvedl, že vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání jak v jeho prospěch, tak neprospěch, je předpoklad, že napadený rozsudek bude zrušen. Svůj návrh odůvodnil tím, že do nového rozhodnutí odvolacího soudu nebude v právní moci ani rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 37 T 53/2005. S ohledem na tyto skutečnosti a na svůj narušený zdravotní stav navrhl, aby soud po zjištění všech podmínek, na které poukázal, odložil nástup trestu do rozhodnutí o dovolání. Takový návrh dle §265h odst. 3 tr. ř. ovšem předseda senátu soudu prvního stupně do dnešního dne neučinil, proto se jím Nejvyšší soud nemohl zabývat a to i s ohledem na samotný výsledek řízení o takto podaném dovolání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. V dovolání uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak tomu je u trestu odnětí svobody, u trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za trest peněžitý, trestu vyhoštění uloženého na dobu určitou a u trestu zákazu pobytu. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, a případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (§35 odst. 1, odst. 2 tr. zák.).
V projednávané věci dovolatelka primárně spatřuje vadu napadeného rozhodnutí v nesprávném postupu při ukládání trestu soudem druhého stupně, pokud tento postupoval dle §264 odst. 2 tr. ř. a uložil dovolateli za trestný čin vydírání dle §235 odst. 2 písm. c) tr. zák., trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců jsa vázán zásadou zákazu reformationis in peius. Na tomto místě je nutné souhlasit s názorem dovolatelky, že uvedený postup odvolacího soudu nebyl správný a že jeho rozhodnutí tak trpí vadou, kterou nutno podřadit pod dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Na základě prostudování spisu zjistil dovolací soud, že dovolateli byl soudem prvního stupně citovaným rozsudkem dle §235 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, a to za trestný čin vydírání a za sbíhající se trestné činy neoprávněného držení platební karty a podvodu, pro něž byl odsouzen trestním příkazem sp. zn. 37 T 21/2005, který nabyl právní moci dne 21. 6. 2005. Tímto trestním příkazem byl dovolateli uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, který do dne vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nevykonal. Tento trest vykonal však dne 26. 1. 2006. V době rozhodování odvolacího soudu, tj. dne 20. 3. 2006, tak již neexistovaly podmínky pro uložení souhrnného trestu, a proto při rozhodování o trestu tento soud nejdříve zrušil výrok o souhrnném trestu z rozsudku soudu I. stupně, neboť pro jeho uložení již podmínky nebyly dány. Dle ustanovení §35 odst. 3 tr. zák. se totiž ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen. Na obviněného se přitom hledí, jako by nebyl odsouzen, jestliže, mj. byl vykonán trest obecně prospěšných prací nebo bylo-li od výkonu tohoto trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno (srov. §45a odst. 5 tr. zák.). Odvolací soud pak znovu rozhodl o trestu tak, že dovolateli uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud odůvodnil uložení trestu odnětí svobody v této výměře tím, že rozhodoval o odvolání, které bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, a nemohl tak změnit rozhodnutí v jeho neprospěch dle zásady zákazu reformationis in peius uvedené v §264 odst. 2 tr. ř. To ale samo o sobě neumožňovalo vyměřit trest odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, jež činí 2 léta až 8 let, jak to ve svém rozhodnutí učinil. Okolnost, že dovolateli byl původně soudem prvního stupně uložen za sbíhající se trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a v době, kdy o odvolání rozhodoval Krajský soud v Plzni, již nebylo možné s ohledem na §35 odst. 3 tr. zák. ustanovení o souhrnném trestu užít, nevytvářela v daném případě zákonné podmínky ani pro aplikaci ustanovení umožňujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 tr. zák., když odvolací soud se o podobných úvahách ve svém rozhodnutí ani nijak nezmiňuje. Je zřejmé, že odvolací soud považoval s poukazem na zákaz reformationis in peius za změnu k horšímu opětovné uložení trestu ve výměře dvou let odnětí svobody. V této souvislosti je třeba si ale uvědomit, že přísnějším trestem, o nějž se v tomto případě výhradně jednalo, je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně. K odsouzení dovolatele za trestné činy podvodu a neoprávněného držení platební karty již odvolacím soudem nemělo být přihlíženo, jelikož bylo zjevné, že šlo o osobu neodsouzenou. Nemohlo se tudíž jednat o zhoršení jeho postavení, pokud by mu byl odvolacím soudem uložen trest ve výměře dvou let, neboť by nedošlo k překročení výměry trestu uloženého mu soudem prvního stupně. Při takové délce trestu odnětí svobody by se ostatně jednalo o trest uložený na samé dolní hranici vymezené trestní sazby za trestný čin vydírání dle §235 odst. 2 tr. zák, a nic nebránilo tomu, aby mu odvolacím soudem byl takový trest také uložen (blíže viz Rt 4/98 1 Tzn 5/97).
Z těchto hledisek je proto na místě považovat dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu nejenom za právně relevantní, ale i důvodné. Odvolací soud tak nepostupoval podle ustanovení §235 odst. 2 tr. zák., když vyměřil trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou citovaným ustanovením za trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným. Nezáleží přitom, zda byl trest mimo trestní sazbu uložen jako trest samostatný, úhrnný (§35 odst. 1 tr. zák.), souhrnný (§35 odst. 2 tr. zák.), další (§36 tr. zák.) nebo společný za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.). Jestliže byla dolní hranice trestní sazby stanovena v řešeném případě přímo zákonem, jedná se tak o její nezákonné prolomení.
Za daného stavu věci tak učiněná zjištění potřebná pro úvahy o uložení trestu takto zjevně neumožnila odvolacímu soudu dospět k tak jednoznačnému právnímu závěru, který nakonec ve svém rozhodnutí přijal. Je nutno dodat, že jeho povinností bylo v rámci odůvodnění jednoznačně uvést, proč dovolateli uložil trest ve výměře šestnácti měsíců. Jak již řečeno, uložit trest pod dolní hranici trestní sazby stanovené na ten který trestný čin v trestním zákoně mohl odvolací soud jedině, pokud by byly v daném případě splněny podmínky zakotvené v §40 tr. zák. K takovému postupu v dané věci ovšem nebyl dán žádný důvod, neboť se nejednalo o případ, že by vzhledem k okolnostem případu nebo k poměrům pachatele byl trest odnětí svobody v trvání dvou let považován za nepřiměřeně přísný. V dané věci nebyl tento odsuzován ani za přípravu k trestnému činu ani za pokus trestného činu, ani se nejednalo o pachatele, který by významně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo který by napomohl zabránit trestné činnosti, kterou ve prospěch zločinného spolčení jiný připravoval nebo se o ni pokusil, ani konečně nešlo o pachatele blízkého věku mladistvých, kdy by byl takový trest považován za nepřiměřeně přísný. Již z názvu citovaného ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Použití ustanovení §40 odst. 1 je pak také výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. Rt 24/66, R I/1965, s. 9).
Protože Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 87/2006 ze dne 20. 3. 2006, když v rámci tohoto výroku zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž tak učinil za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když vzhledem k povaze zjištěných vad nepřichází v úvahu jejich odstranění v rámci případného veřejného zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Plzni bude věcí znovu zabývat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž bude vázán jeho právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí z hlediska relevantních hmotně právních otázek s povinností provést případné doplnění dokazování z hledisek již shora uvedených (§265s odst. 1 tr. ř.), zejména potom přesně zjistit okolnosti, za kterých byl ukládán uvedený souhrnný trest i z hledisek aktuálního stavu stran výkonu v těchto souvislostech uložených trestů.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka