ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1326.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1326/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 dovolání obviněného P. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 55 To 464/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 40/2005, a rozhodl takto:
Dovolání P. Z. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 1 T 40/2005, byl obviněný P. Z. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v délce 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 roky.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 26. 3. 2004 a 29. 3. 2004 jako jeden z jednatelů společnosti H. s. r. o. bez vědomí druhého jednatele vybral z účtu společnosti celkovou částku 1.900.000,- Kč, kterou nevložil do pokladny společnosti a nedal ani příkaz k jejímu proúčtování a zanesení do účetnictví.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2006 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Ten svým rozsudkem sp. zn. 55 To 464/2005 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že za skutek spočívající v tom, že obviněný dne 26. 3. 2004 a 29. 3. 2004 jako jeden z jednatelů společnosti H. s. r. o. bez vědomí druhého jednatele vybral z účtu společnosti celkovou částku 1.900.000,- Kč, kterou nevložil do pokladny společnosti, uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Za tento trestný čin byl obviněný soudem druhého stupně podle §247 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dovolání, ve kterém napadá výrok o vině i výrok o trestu rozsudku odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dle názoru obviněného skutek, který je popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně a rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jak byl právně posouzen soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že z jeho strany nemohlo dojít ke zcizení peněz, neboť doložil účel jejich výběru a použití a od počátku o těchto výběrech informoval účetní společnosti, které sdělil, že tyto prostředky chce zanést do účetnictví jakožto zálohu na jeho podíl na zisku, popř. jako půjčku vůči společnosti. Dovolatel tedy má za to, že prokazatelně nejednal v úmyslu odcizit finanční prostředky společnosti a způsobit jí či druhému společníkovi škodu, ale pouze se záměrem zajistit si formou zálohy splnění svého nároku na podíl na zisku, který v té době evidentně měl, když se obával, že pro jednání druhého společníka k vyplacení podílu nedojde. Ze společenské smlouvy společnosti H. s. r. o. navíc vyplývá, že jednatel nemusí mít souhlas druhého společníka či valné hromady k výběru hotovosti z účtu společnosti. Účetní společnosti jako svědkyně také potvrdila, že ji obviněný informoval o výběrech, doložil jí k tomu příslušné doklady a požádal ji o zanesení do účetnictví jako zálohy na podíl na zisku, resp. půjčku.
Dovolatel má za to, že v jeho případě nebyl naplněn znak „přisvojení si cizí věci“, neboť v žádném případě nejednal v úmyslu peníze si trvale ponechat pro svoji potřebu nebo s nimi naložit jiným způsobem, který by vyloučil obnovení dispozičního práva druhého společníka s těmito penězi. Jednalo se o zálohu, popř. půjčku, tedy o stav pouze dočasný, nikoliv trvalý, jak ostatně vyplývá i z výpovědi svědkyně Ing. V. V důsledku tohoto jednání ani nemohlo dojít ke vzniku škody, přičemž společnost H. s. r. o. se ani k trestnímu stíhání nepřipojila s nárokem na náhradu škody.
Dovolatel připomíná, že ke vzniku trestní odpovědnosti za spáchání trestného činu krádeže je trestním zákonem vyžadováno úmyslné zavinění, přičemž úmysl musí zahrnovat celou objektivní stránku, tedy také přisvojení si věci, což znamená trvalé vyloučení poškozeného z dispozice věcí. Takový úmysl však dle názoru obviněného jeho jednání postrádá, což ostatně tvrdil před soudy obou stupňů.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci a aby buď přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu). Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obsah podaného dovolání je s uplatněným zákonným dovolacím důvodem v souladu, neboť dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že soud pochybil v právním posouzení znaku skutkové podstaty „zmocnění se cizí věci“, aniž by se při tom domáhal revize skutkových zjištění v této věci učiněných.
Na podkladě věcného posouzení námitek obviněného však Nejvyšší soud dospěl k názoru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Soud nepochybil, když ze skutkových zjištění dovodil právní závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zákona, včetně znaku zmocnění se cizí věci. Je nepochybné, že dovolatel si výběrem peněz z účtu obchodní firmy přisvojil cizí věc. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že za cizí věc je nutno považovat movitou věc (v tomto případě peníze), která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo alespoň zčásti, tedy nenáleží jen jemu, přičemž pachatel ji před činem neměl v dispozici. V tomto ohledu ostatně dovolatel nenaplnění znaků skutkové podstaty ani nenamítá.
Směřuje-li však námitka dovolatele k tomu, že se věci nezmocnil, pak s jeho názorem nelze vyslovit souhlas, neboť o zmocnění se věci se jedná tehdy, jestliže pachatel věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Jestliže soud na základě skutkových zjištění učinil závěr, že obviněný se právě takového jednání dopustil, pak závěr o naplnění znaku zmocnění se cizí věci nikterak nesvědčí o extrémním nesouladu skutkových zjištění s právním posouzením jednání obviněného.
Soudy obou stupňů se ostatně v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly a vysvětlily, v čem naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže spatřují. Reagovaly řádně i na obhajobu obviněného, když tvrdil, že jeho úmyslem nebylo peníze trvale odcizit, nýbrž že je chápal „ jen“ jako půjčku či zálohu na podíl na zisku. V tomto ohledu nemohl Nejvyšší soud přehlédnout, že dovolatel sice ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na svědeckou výpověď svědkyně V., ale pouze v té souvislosti, že tato byla obviněným informována o výběrech, obviněný jí k tomu doložil příslušné doklady a požádal ji o zanesení do účetnictví jako zálohy na podíl na zisku, resp. půjčky. Součástí skutkových zjištění soudu však byla nepochybně i ta část výpovědi téže svědkyně (v dovolání již nezmiňovaná), podle které jednak mělo dojít k rozdělení podílů na zisku až po uzávěrce a zaplacení daní, jednak svědkyně dostala podklady od obviněného do schránky, obviněný jí potřebné skutečnosti nesdělil osobně a již před výběry peněz v březnu obviněného informovala, že takto (míněno jako záloha na podíl na zisku či půjčka) není možno postupovat a vysvětlila mu i důvody.
Jestliže tedy soudy obou stupňů vzaly za základ skutkových zjištění nejen tvrzení obviněného v rámci obhajoby, ale i další skutečnosti, pak nemohly akceptovat obhajobu, že obviněný si chtěl peníze toliko vypůjčit, když mu bylo známo, že takovou formou nelze „zálohu“ ani „půjčku“ realizovat.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Z hlediska správnosti právní kvalifikace by sice bylo možno vést úvahu i v tom směru, zda by jednání obviněného nebylo možno kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zákona, nicméně v řízení o dovolání by tato úvaha postrádala smysl, neboť jednak – jak výše uvedeno – mezi skutkovými zjištěními soudu a právní kvalifikací dle §247 tr. zákona Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor, jednak by i při úvaze o kvalifikaci dle §248 tr. zákona s ohledem na totožnou sankci nemohlo projednání dovolání (pokud by bylo v tomto směru koncipováno) zásadně ovlivnit postavení obviněného a tato otázka, pokud by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, takže by takové dovolání muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání je dovoláním zjevně neopodstatněným, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání P. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 14. prosince 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h