ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1341.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1341/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 dovolání obviněného O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 6 To 698/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 15/2005, a rozhodl takto:
Dovolání O. M. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 33 T 15/2005, byl obviněný O. M. uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona za jednání uvedené pod body 1) – 2) výroku rozsudku, jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona za jednání uvedené pod bodem 3) výroku rozsudku. Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §37a tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen ke společnému, souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, a to za jednání pod body 1) – 3) výroku tohoto rozsudku a dále za jednání pod body 1) – 2) pravomocného výroku o vině z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 33 T 15/2005, který zůstal usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 6 To 294/2005, ze dne 24. 6. 2005, nedotčen. Podle §37a tr. zákona byl současně zrušen výrok o vině pod bodem 2) a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 33 T 93/2004, ze dne 10. 12. 2004, který nabyl právní moci dne 14. 12. 2004, jakož i další výroky, mající ve zrušeném výroku o vině svůj podklad
Pro výkon uvedeného trestu byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to břitvy, kterou vydal dne 20. 11. 2004. Podle §57a odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu pobytu na území města Plzně na dobu 5 roků.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný
1) v P., dne 20. 11. 2004 v době kolem 02.15 hodin, na nádraží, v horním vestibulu v předsálí casina, přistoupil ke zde v křesle spícímu M. E., přiklekl mu na pravou nohu, přitom mu osahával kapsu, v níž měl poškozený uložený mobilní telefon a současně poškozeného vyzval, aby vyndal to, co má v kapse, což poškozený odmítl, na to obžalovaný vyndal z kapsy břitvu a poškozenému sdělil, že nemá dělat problémy, že si jeho telefon jen půjčí a uzavřenou břitvu přiložil k břichu poškozeného, který vydal obžalovanému svůj mobilní telefon, se kterým si obžalovaný krátce hrál a poté jej poškozenému vrátil,
2) v P., dne 20. 11. 2004 v době kolem 02.15 hodin, bezprostředně po jednání popsaném v bodě 1) vyzval poškozeného M. E., k opětovnému vydání mobilního telefonu, což poškozený odmítl a telefon obžalovanému vydal až poté, kdy jej obžalovaný uchopil za mikinu s tím, že pokud jeho výzvě nevyhoví, tak ho podřízne, obžalovaný poté s telefonem odešel do prostoru dolního vestibulu nádraží, kde poškozenému telefon vrátil,
3) v P. dne 20. 11. 2004, v době kolem 02.30 hodin, bezprostředně po jednání popsaném v bodě 2), chytil poškozeného M. E., za rameno a vyzval jej k odchodu z nádražní budovy, přičemž ho rukama postrčil směrem k východu, poškozený obžalovaného následoval, obžalovaný přimáčkl poškozeného ke zdi domu, přidržoval jej pravou rukou, ve které svíral břitvu a hrozil jejím použitím v případě, že poškozený bude klást odpor, současně levou rukou vyndal z kapsy kalhot poškozeného mobilní telefon v hodnotě 1 680,- Kč a ze zadní kapsy peněženku v hodnotě 50,- Kč, ze které vyndal peněžní hotovost nejméně ve výši 500,- Kč a z místa poté, co na zem odhodil peněženku a SIM kartu, kterou vyňal z mobilního telefonu, odešel, přičemž finanční hotovost i mobilní telefon si ponechal.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 1. 3. 2006 Krajský soud v Plzni. Ten svým rozsudkem sp. zn. 6 To 698/2006 podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného O. M. při stejném popisu skutku pod body 1) – 3) výroku uznal vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Obviněný byl soudem druhého stupně odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §37a tr. zákona a §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku, a to za jednání popsané ve výroku o vině tohoto rozsudku a dále za jednání uvedené v pravomocném výroku o vině z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 3. 2005, č. j. 33 T 15/2005-125, který zůstal kasačním usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2005, č. j. 6 To 294/2005-179, nedotčen.
Pro výkon uvedeného trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §37a tr. zákona byl současně zrušen výrok o vině pod bodem 2) a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 33 T 93/2004-54 ze dne 10. 12. 2004, jakož i další výroky, mající ve zrušeném výroku o vině svůj podklad.
Za jednání uvedené pod bodem 1) výroku o vině z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 12. 2004, č. j. 33 T 93/2004 – 54 byl podle §247 odst. 1 tr. zákona obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 2 měsíce se zařazením podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zákona byl obžalovanému uložen trest propadnutí věci, a to břitvy, kterou vydal dne 20. 11. 2004. Podle §57a odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu pobytu na území Plzně na dobu 5 roků.
Prostřednictvím své obhájkyně podal obviněný v poslední den lhůty dle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město dovolání, kterým napadá všechny výroky odvolacího soudu, a to s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvádí, že při hlavním líčení a následně ve veřejném zasedání nedošlo k odstranění rozporů mezi provedenými důkazy, ani k prokázání naplnění skutkových podstat trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, když soud se pak dle jeho názoru měl řídit zásadou in dubio pro reo. Dovolatel má za to, že z provedených důkazů nelze učiniti závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť nebylo postaveno na jisto užití násilí či pohrůžky násilí vůči poškozenému. V této věci uvádí podrobnější argumentaci, v níž zpochybňuje skutková zjištění soudu.
Dále dovolatel vyslovuje názor, že v průběhu trestního řízení došlo i k několika procesním pochybením majícím zásadní vliv na okolnosti vztahující se k posouzení jeho viny; uvádí, že opakovaně upozorňoval na neochotu orgánů činných v trestním řízení zjistit skutečný stav věci, tedy zjišťovat okolnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obžalovaného.
Zmírnění výměry trestu, ke kterému došlo rozhodnutím soudu druhého stupně, považuje dovolatel za neadekvátní změněné právní kvalifikaci. Vyslovuje i názor, že soudy obou stupňů nepřihlédly ve svých důsledcích ke všem okolnostem, jako ke způsobu provedení činu a jeho následkům, okolnostem, za kterých byl čin spáchán, významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, jakož i k pohnutce dovolatele. Dle jeho názoru se oba soudy nechaly ovlivnit pouze trestní minulostí odsouzeného, přičemž ovšem pominuly, že sice byl v minulosti opakovaně stíhán, ovšem jednalo se s jedinou výjimkou o majetkové trestné činy nikoliv násilného charakteru. Nyní uložený trest považuje dovolatel za nepřiměřeně přísný.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatuje, že dovolatel své námitky klade především do oblasti skutkových zjištění, popřípadě procesních náležitostí řízení a také do sféry výměry uloženého trestu, přičemž ovšem žádná z těchto výhrad nenaplňuje dovolatelem zvolený důvod, o který svůj mimořádný opravný prostředek opírá; proto navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku v neprospěch obviněného.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V posuzovaném případě je zcela zjevné, že výše uvedený dovolací důvod byl obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku uplatněn ryze formálně, aniž by tomuto dovolacímu důvodu obsah námitek obviněného jakýmkoliv způsobem odpovídal.
Z námitek dovolatele je totiž zřejmé, že jejich smyslem je revize a přehodnocení samotných skutkových zjištění soudu, v závislosti na tom dovolatel namítá v obecné rovině údajné nesprávné hodnocení důkazů, případně rozsah dokazování a teprve v závislosti na tom se domáhá i přehodnocení právního posouzení.
I když formálně se dovolatel snaží vyvolat dojem, že namítá pochybení soudů při právním posouzení skutku, jde fakticky o námitky proti rozsahu dokazování a především proti způsobu hodnocení důkazů v rámci zjišťování skutkového stavu, popřípadě proti údajným procesním pochybením, které měla dle názoru dovolatele mít vliv na správnost rozhodnutí soudu.
Dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku však není určeno k přezkumu skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně a k revizi postupu soudu při dokazování a hodnocení důkazů, dovolací soud není soudem třetí instance, naopak skutková zjištění jsou pro dovolací soud závazná. V daném případě je také zřejmé, že učiněná skutková zjištění nejsou v žádném extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele.
Zvolenému dovolacímu důvodu, stejně jako kterémukoliv jinému ze zákonných dovolacích důvodů, neodpovídá ani ta část dovolání, v níž dovolatel odůvodňuje svůj názor o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. I v této souvislosti platí, že řízení o dovolání nemá povahu řízení o „druhém odvolání“; z obsahu celého dovolání je zjevné, že dovolatel si zřejmě specifickou povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku před jeho podáním ne dost jasně uvědomil.
Za takového stavu věci nezbylo Nejvyššímu soudu než konstatovat, že dovolání bylo podáno z jiného než z některého ze zákonných dovolacích důvodů.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že obsah dovolání není v souladu s uplatněným dovolacím důvodem, jakož ani s jiným ze zákonných důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání O. M. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h