ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1380.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1380/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. listopadu 2006 o dovolání podaném J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 31 To 194/2006 ze dne 30. 6. 2006 jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 1298/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 2 T 1298/2003 ze dne 10. 2. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona (dále jen tr. zák.), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.(ad I/1-2, II/1-4, IX/1-2,18 a 25), všechny spáchány ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Současně byly zrušeny výroky o vině a trestu rozsudku Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 4 T 255/2003 ze dne 1. 4. 2004, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením sp. zn. 31 To 194/2006 ze dne 30. 6. 2006 tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal J. K. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěry v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterých soud I. stupně zhodnotil důkazy plně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Oba soudy totiž vycházely z osamoceného důkazu, a to z výpovědí P. M., který vypovídal v hlavním líčení odlišně od své výpovědi v přípravném řízení. Má za to, že na zřetel nebyl vzat ani důkaz jím předložený, a to pracovní diář, kde je zaznamenána jeho činnost v období od 17. od 30. 1. 2003, a tento důkaz nebyl nijak hodnocen. Výpověď P. M. v jeho neprospěch, kterou tento učinil u hlavního líčení dne 20. 4. 2004, je nedůvěryhodná, protože se jedná o samostatný důkaz nekorespondující s dalšími důkazy obsaženými ve spise (výpovědi dalších spoluobžalovaných nebo jeho), když tato je nekonkrétní v počtech případů, míst a dat, kde mělo k trestné činnosti dojít. Rovněž považuje za nedůvěryhodné tvrzení jmenovaného svědka o tom, že mu dovolatel měl dávat typy na objekty a věci v nich, které měly být odcizeny, vozit jej na místa těchto krádeží a teprve později pochopit, že se jedná o krádeže P. M. samotným. V přípravném řízení pak P. M. uváděl skutečnosti, kterým lze uvěřit, ač už tehdy mohl uvádět i ty v jeho neprospěch, což ale učinil až u hlavního líčení. Stejně i jeho pracovní diáře, důkazně soudem nehodnocené, vyvracejí, že by se dopouštěl předmětné trestné činnosti, když jako fyzioterapeut přes den pracoval, přičemž s tímto důkazem se soud nijak nevypořádal. Uzavřel, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“, neboť jediný důkaz, o němž jsou důvodné pochybnosti a u něhož nebyly odstraněny rozpory z přípravného řízení ze dne 7. 3. 2003, nemohl být podkladem pro výrok o vině a trestu ani o náhradě škody. Vzhledem k tomu navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému dovolání Nejvyšší soud ČR do dnešního dne neobdržel.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Je na místě zdůraznit, že dovolatel vadu rozhodnutí soudu druhého stupně spatřoval v okolnostech, které podle jeho názoru naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze spolehlivě přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku soudu prvního stupně dovolatel namítl nesprávné hodnocení důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Z této skutečnosti potom dovozuje svou nevinu s tím, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že spáchal trestné činy, za něž byl soudy odsouzen. Hlavní důvod pak spatřuje v tom, že závěry o jeho vině soudy učinily pouze na základě jediného důkazu, a to výpovědi spoluobviněného P. M., který v ní uváděl odlišné skutečnosti v přípravném řízení a v hlavním líčení. Jiné důkazy soudy podle jeho názoru neprovedly vůbec nebo je poté nehodnotily správně. Takovéto dovolací argumentaci ovšem nelze přisvědčit. Především nutno upozornit na to, že jím takto uvedené dovolací důvody nespadají pod uplatněný dovolací důvod, když směřují proti ve věci učiněným skutkovým zjištěním, jakož i způsobu provedení a hodnocení důkazů. Ze soudy učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplynulo, že dovolatel se na trestné činnosti podílel způsobem podrobně popsaným ve výroku soudu prvního stupně. Z nich vyšlo najevo, že všichni spoluobžalovaní se na trestné činnosti předem dohodli, když dovolatel měl zájem o zahradní techniku a na jednotlivých skutcích participoval tak, že jednak dával ostatním spoluobviněným typy na místa a objekty, které byly jimi následně vykradeny, jednak poskytoval opakovaně ostatním vozidlo A. zapůjčené od svého otce, kterým odcizené věci odváželi z míst trestných činů a přechodně u něj byly předmětné věci i uskladněny. Co se týče námitek proti ve věci provedeným důkazům a jejich zhodnocení, dovolací soud poukazuje na to, že oba soudy vycházely z celé řady důkazů a není tak pravdou, že by závěry o jeho vině učinily toliko na základě výpovědi spoluobviněného P. M. Závěry o skutkových zjištěních vyplynuly tak vedle této výpovědi také ze záznamů telefonních hovorů mezi spoluobviněnými (viz č. l. 51 a násl.), jakož i z výpovědí dalších svědků (spoluobviněný F. H., otec J. K.). Stěžejní výpověď spoluobviněného P. M. přitom soudy správně posoudily jako věrohodnou, když z ní jednoznačně vyšlo najevo, že se všichni spoluobvinění dobře znali a na trestné činnosti se dohodli. Tato byla také vyhodnocena jako velmi podrobná, obsahovala přesný popis způsobu vniknutí do objektů, jakož i množství a druh věcí na jednotlivých místech odcizených. Soudy se také vyjádřily k důkazu dovolatelem navrhovanému, a to jeho pracovnímu diáři, když tento obsahoval toliko poznámky vztahující se k pracovní činnosti dovolatele v kritickém období, ovšem pouze během dne. Ze skutkových zjištění však je evidentní, že k napadení rekreačních chat docházelo v noci, a proto tento důkaz nemohl závěry o jeho vině nikterak zmírnit. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za nutné uvést, že dovolatel takto polemizuje se soudy provedenými důkazy a jejich hodnocením, když jde toliko o opakování obhajoby, jak ji dovolatel uplatnil již v rámci svého odvolání jako řádného opravného prostředku a se kterou se odvolací soud také odpovídajícím způsobem vypořádal. Provedení a hodnocení důkazů před soudem I. stupně, jakož i objasňování okolností předmětného skutku orgány činnými v trestním řízení v rámci přípravného řízení lze však hodnotit jako provedené v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a na základě toho skutková zjištění celkově považovat za úplná a správná. Na tomto místě je ovšem nutné dodat, že uvedené výhrady vznesené dovolatelem jsou pouze takové, které směřují proti skutkovým zjištěním, která soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnila přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá.
Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že námitky dovolatele směřují vesměs proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jímž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Za daného stavu věci tak je nepochybné, že dovolatel napadeným rozhodnutím, jakož ani řízení, které jejich vydání předcházelo, nevytkl vadu, která by zakládala některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. ř.)
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka