ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1508.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1508/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2005 o dovoláních podanými R. B. a T. V. Q., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 21/2005 ze dne 21. 4. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 7/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané R. B. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání podané T. V. Q. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 7/2004 ze dne 5. 1. 2005 byl R. B. (společně s R. N.) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a T. V. Q. byl týmž rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl R. B. odsouzen k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu výkonu povolání příslušníka P. Č. r. a dalších podobně organizovaných sborů na dobu pěti let. Za uvedený trestný čin byl odsouzen i T. V. Q. a to k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a byl mu uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti shora citovanému rozsudku podal R. B. i T. V. Q. (stejně jako další dva spoluobvinění) odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 10 To 21/2005 ze dne 21. 4. 2005 a to tak, že z podnětu odvolání podaného T. V. Q. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o trestu vyhoštění ohledně tohoto obžalovaného a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej odsoudil podle §57 odst. 2 tr. zák. též k trestu vyhoštění na dobu pěti let. Odvolání R. B. potom podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti shora citovému rozsudku odvolacího soudu podali R. B. i T. V. Q. dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když R. B. označil za dovolací důvody ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a T. V. Q. ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl R. B., že podle jeho přesvědčení nebylo bez veškerých pochybností prokázáno jeho jednání, tak jak bylo nakonec vymezeno v odsuzujícím rozsudku. V této souvislosti poukázal na výpověď poškozené, která je rozporuplná a nepřesvědčivá a kritizoval i na místě učiněný zásah policie, což prý plyne z výpovědi svědkyně R. H. Má za to, že takto nebylo prokázáno, že by se podílel na násilném jednání vůči poškozené a v tomto směru nebyl předložen žádný důkaz. Měl pouze v úmyslu spáchat prostý čin krádeže a pokud někdo překročil rámec takové dohody učiněné mezi spoluobviněnými, nebyl to on. Měl být proto uznán vinným toliko trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a přiměřeně této skutečnosti mu měl být uložen i trest a to při spodní hranici zákonem takto vymezené zákonné trestní sazby s ohledem na hodnocení jeho osoby. Proto navrhl, aby dovolací soud vydal rozhodnutí tak, že se citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze mění ve vztahu k jeho osobě tak, že se uznává vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsuzuje se k trestu odnětí svobody při spodní hranici zákonné trestní sazby podle §247 odst. 3 tr. zák.
V důvodech svého mimořádného prostředku brojí T. V. Q. proti jemu uloženému trestu vyhoštění na dobu pěti let, když takový postup odvolacího soudu pokládá za rozporný s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., když bylo prokázáno, že má na území České republiky dceru, která je státní občankou České republiky a má takto na území státu rodinu. Dcera je ve věku, kdy potřebuje péči otce a výkon trestu vyhoštění by znamenal znemožnění jejich styku až do doby její zletilosti. Uvedl, že se o dceru vždy staral, i v současné době na ni platí výživné. Na výkon tohoto trestu by takto doplatila i nezletilá dcera, rodinné vztahy by byly silně narušeny. Jeho pobyt v České republice měl být řešen v rámci správního řízení a nikoliv pouze řízením trestním. Proto navrhl, aby dovolací soud „postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. výrok o trestu vyhoštění na dobu pěti let vynesený rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 21/2005 zrušil“.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). K dovolání podanému R. B. uvedl, že z důvodů v něm uvedených je zřejmé, že dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky, které prioritně směřují proti úplnosti a správnosti skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Pokud dovolatel tvrdí, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno tak, jak to nabízí, potom tak činí až sekundárně, protože vychází z jiné podoby skutkového stavu, než kterou vzal za základ svého rozhodování soud prvního stupně a následně i soud odvolací, když dovolatel se domáhá změny skutkového stavu stabilizovaného již soudem prvního stupně. Takto formulované námitky nelze podřadit ani pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) V části námitek dovolatele stran rozsahu trestu, který by měl být nově vyměřen (s přihlédnutím na jeho dobré osobní a pracovní hodnocení i dosavadní bezúhonnost), rovněž nejde o námitky, které lze podřadit pod zvolené dovolací důvody, kdy výrok o trestu může být předmětem dovolání pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podmínky jeho naplnění jsou přesně zákonem vymezeny. K dovolacímu důvodu uplatněnému dovolatelem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. potom státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod byl uplatněn zjevně ve své druhé alternativě, podle které může spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod je tak v posuzované věci bezprostředně vázán na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž dovolatelem uplatněný, avšak ze shora uvedených důvodů nenaplněný. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání R. B. dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s tím, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
K dovolání podaného T. V. Q. státní zástupce uvedl, že dovolací důvod uplatněný podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je na místě a také oprávněný. V této souvislosti poukázal na podmínky, za kterých má být trest vyhoštění z hlediska ustanovení §57 tr. zák. ukládán, kdy v tomto směru poukázal na podmínky vymezené ustanovením §57 odst. 2 tr. zák. a také podmínky, za kterých soud tento druh trestu neuloží (§57 odst. 3 tr. zák.). Z hlediska podmínky vymezené ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. potom poukázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém tento při uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou uvedl, že dovolatel je svobodný a nemá žádné vyživovací povinnosti. Odvolací soud potom v důvodech svého rozhodnutí při uložení trestu vyhoštění na dobu pěti let uvedl, že trest vyhoštění uložený soudem prvního stupně (na dobu neurčitou) k odvolání obviněného shledal nepřiměřeně přísným, kdy „tento odvolatel v tomto směru namítl, že má na území ČR dceru a daný trest by pro něho znamenal trvalou ztrátu kontaktu s rodinou“. Státní zástupce poukázal na to, že trest vyhoštění představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu zaručené čl. 14 Listiny základních práv a svobod, který může být zvlášť citelný u osob, které sice nejsou občany České republiky ani nemají na jejím území postavení uprchlíka, ale jsou určitým způsobem vázány k jejímu území a prožily tam převážnou část svého života. Trest vyhoštění je proto možné uložit v takových případech, jen když to osobní poměry obviněného, zejména rodinné vztahy a osobní vazby nevylučují. To i s ohledem na zásady vyjádřené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, což zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence (tak i rozh. č. 13/1998 rozh. tr.). V ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. jsou taxativně uvedeny okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění a tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu a soud k nim musí přihlížet z úřední povinnosti. Protože jde o skutečnosti důležité pro rozhodnutí, platí pro jejich zjišťování zásada oficiality obsažená v §2 odst. 4 tr. ř., zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v §2 odst. 5 tr. ř. i zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř. Podle přesvědčení státního zástupce odvolací soud v duchu těchto zásad nepostupoval a nedostál své povinnosti dokazovat v nezbytném rozsahu podle §89 odst. 1 písm. d) tr. ř. podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatelů trestné činnosti, aby zjistil, zda případně nejsou dány okolnosti, které brání uložení trestu vyhoštění, včetně přihlédnutí k tzv. negativním podmínkám uložení tohoto druhu trestu uvedeným v §57 odst. 3 tr. zák. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž není patrné, zda uložení zmíněného trestu vyhoštění není v rozporu se zájmem na spojování rodin. Proto se jeví jako nutným zjistit bližší okolnosti, za kterých se obviněný podílel či podílí na výchově a hmotném zabezpečení dcery A. S. zejména pak zjištění, zda se se svou dcerou pravidelně stýkal a zda si A. S. vytvořila k obviněnému vztah jako ke svému otci, kdy v rámci uvedeného bude na místě i vyhodnotit to, co bylo důvodem, že povolený dlouhodobý pobyt obviněného na území České republiky skončil ke dni 18. 3. 1999. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil ve výroku, kterým byl obviněnému T. V. Q. uložen podle §57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu pěti let a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (uplatněný spolu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l/ tr. ř R. B.) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že soudy vycházely při svém rozhodování z nepřesvědčivé a nepřesné výpovědi zejména poškozené a také výpovědi svědkyně R. H., policistky, která vypovídala o připravenosti policie k zásahu v případě spáchání trestného činu a tedy jeho spáchání nepředešla. Zejména s ohledem na výpověď poškozené potom má za to, že k popsanému skutku došlo jiným způsobem než jak k němu dospěly soudy, a proto měl být i jinak právně kvalifikován a to způsobem, který dovolatel označil. K uvedeným námitkám je však na místě uvést, že soudy vycházely z výpovědi poškozené, která přesvědčivě popsala podíl dovolatele na násilném jednání vůči své osobě a soudy tak nechybovaly, pokud takto učiněné výpovědi poškozené uvěřily, když její výpovědí se podrobně zabývaly a vysvětlily, proč ji pokládaly za věrohodnou. Výpověď svědkyně R. H. potom jenom dokresluje okolnosti, za kterých policie v kritické době zasáhla. Za daného stavu věci tak nelze akceptovat skutkový děj nabízený dovolatelem a z něj vyvodit jiné právní závěry než ty, ke kterým správně dospěly soudy. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nutno uvést, že podstata tohoto dovolacího důvodu tkví nejdříve (první alternativa) v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcně stránce, ale místo toho, aniž by byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. K tomu však v projednávané věci nedošlo, protože odvolací soud projednal podané odvolání a po jeho věcném přezkoumání jej zamítl podle §256 tr. ř. Zmíněný dovolací důvod potom může podle jeho druhé alternativy spočívat ve skutečnosti, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou podřaditelné pod ostatní dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Existence tohoto dovolacího důvodu pak z hlediska podaného dovolání je vztahována k dovolacímu důvodu uplatněného podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože z důvodů již shora popsaných dovolací soud dospěl k závěru, že tento důvod dovolání není v předmětné věci dán, není za těchto okolností dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K námitce dovolatele stran druhu a výše uloženého trestu (jeho přiměřenosti) lze pouze stručně uvést, že takovou námitku nelze vztáhnout k žádnému z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, když obecně nemůže být dovolacím důvodem pouhá nepřiměřenost trestu, byť pociťovaného jako přísný, pokud nejde o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
Dovolací důvod uplatněný T. V. Q. a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je uplatněn právně relevantně, avšak zjevně neopodstatněně. Je sice skutečností, že tomuto druhu trestu, který představuje závažný zásah do svobody pohybu a pobytu, soudy nevěnovaly, zejména i v důvodech svých rozhodnutí náležitou pozornost, přesto však nelze mít za to, že uložením zmíněného trestu odnětí svobody odvolací soud nerespektoval zákonné podmínky, za kterých je tak možno učinit. Trest vyhoštění takto uložil za splnění podmínek stanovených v §57 odst. 1, 2 tr. zák., když se shodl s nalézacím soudem v tom, že dovolatel není občanem České republiky, nemá postavení uprchlíka a uložení tohoto trestu vyžaduje zájem na ochraně bezpečnosti občanů České republiky a jejich majetku. To s tím, že se dovolatel dopustil trestné činnosti na území České republiky opakovaně a je dána obava, že by mohl v trestné činnosti pokračovat. V této souvislosti nutno dodat, že dovolatel je svobodný a je otcem dcery A. S., aniž by soudy zjišťovaly, zda se na její výchově podílel či podílí a jaký je jejich vzájemný vztah. Současně však bylo též zjištěno, že dovolatel je cizím státním příslušníkem (občanem V.) a na území České republiky měl dlouhodobý pobyt, který mu byl ukončen ke dni 18. 3. 1999 a od této doby se na území republiky zdržuje bez povolení a nebyl mu přiznán statut uprchlíka ani není žadatelem o udělení azylu. Současně také bylo zjištěno, že byl v minulosti soudně trestán a to v roce 1998 pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a v roce 1999 pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák vždy nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Souhrn uvedených skutečností potom soudy vedl k oprávněnému uložení trestu vyhoštění, když odvolací soud akceptoval tvrzení dovolatele o rodinných vztazích v souvislosti s dcerou A. S. a zmíněný trest uložil v trvání pěti let. Námitka dovolatele s odkazem na ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. s odkazem na to, že trest vyhoštění soud neuloží, pokud by jeho uložení bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin však neobstojí. To proto, že ustanovení §57 odst. 3 tr. zák. písm. a), b), c), d) tr. zák. obsahuje překážky pro uložení trestu vyhoštění a jsou stanoveny alternativně. Uložení tohoto trestu přitom brání existence i jen jediné (kterékoli) z nich. Co se týče ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým dovolatel argumentuje, je zapotřebí uvést, že jednotlivé okolnosti v něm uvedené jsou kumulativní a musí tedy existovat zároveň. Těmito okolnostmi (podmínkami) jsou v uvedeném zákonném ustanovení jednak povolení dlouhodobého pobytu pachateli na území České republiky, dále, že pachatel má na území republiky pracovní a sociální zázemí a konečně, že uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Uvedené podmínky, které musí být splněny současně však v případě dovolatele, naplněny nejsou. Jak již uvedeno, dlouhodobý pobyt dovolatele na území České republiky byl ukončen ke dni 18. 3. 1999 a od té doby se území republiky zdržuje bez takového povolení, přičemž mu nebyl přiznán statut uprchlíka a není ani žadatelem o udělení azylu. S ohledem na nenaplnění této zákonem vyžadované podmínky, nelze apriori přihlížet k případnému naplnění dalších zákonem stanovených podmínek z hlediska ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. a případné úvahy dovolatele stran jeho vztahů s dcerou v rámci rodinných vazeb nejsou opodstatněné a nelze takto akceptovat jeho námitku spočívající v tom, že trest vyhoštění, uložený mu odvolacím soudem, odporuje zákonu. Námitka o nepřiměřenosti uložení trestu, byť je pociťován jako přísný, potom již vůbec nemůže odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu, protože jak již uvedeno, nejde o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podané R. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a dovolání podané T. V. Q. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka