ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1552.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1552/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným B. O., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 55 To 19/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 39/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 3 T 39/2004, byl obviněný B. O. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „v noci z 9. na 10. 2. 2004 ve V. G., ve skautské chatě jako vychovatel Dětského domova J. v P. osahával na prsou, břiše a přirození nezletilou B. O., přestože mu v té době byla svěřena do péče a věděl, že dosud nedovršila 15-ti let, čímž ohrozil její mravní vývoj a uvedl ji v nebezpečí osvojení si návyků nevhodných pro její věk“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl za podmínek §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání souvisejícího s výchovou dětí a mládeže na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 55 To 19/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 3. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl „výrok o vině i trestu v celém rozsahu obou výroků“. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že hmotně právní posouzení skutku oběma soudy v daném případě neodpovídalo zjištěnému skutkovému stavu a v důsledku toho je třeba považovat výrok o vině i trestu za vadný. Podle přesvědčení dovolatele spočívala podstata pochybení soudů v tom, že nesprávně hodnotily otázku trestnosti činu, když u trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nevzaly v úvahu, že jde-li o zneužití osoby mladší patnácti let jiným způsobem, musí se jednat o intenzivnější zásah do pohlavní sféry poškozené, a současně je třeba, aby jednání pachatele směřovalo k jeho sexuálnímu vzrušení. Pokud jde o spáchání takového činu na osobě svěřené jeho dozoru, nepostačuje podle dovolatele jen to, že se v posuzovaném případě jednalo o vztah vychovatele a dívky z dětského domova, jež náležela do skupiny, kterou dovolatel vedl. Pro naplnění znaku závislosti jako základu skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu by podle dovolatele bylo totiž nezbytné zjištění, že poškozená na něj byla v konkrétním smyslu odkázána a v důsledku toho byla omezena svoboda jejího jednání, čehož by pak využil k provedení svých záměrů. Pokud by se měl skutečně dopustit jednání uvedeného v obžalobě, tj. že spící poškozenou osahával a jakmile se probudila a projevila svůj nesouhlas, svého jednání zanechal, je podle dovolatele zřejmé, že nemohl naplnit znak „zneužití závislosti“, a proto neměl být uznán vinným podle ustanovení §242 odst. 2 tr. zák. Dovolatel připomněl, že jím vyslovený názor není v rozporu s platnou judikaturou („rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 2 Tzn 26/96 Sbírky rozhodnutí“).
Dovolatel dále uvedl, že výše uvedené důležité právní otázky nebyly předmětem dokazování, což platí především pokud jde o údajné zneužití závislosti poškozené B. O. V uvedené souvislosti pak dovolatel poukázal na obsah ve věci provedených důkazů, zejména na rozporné výpovědi hlavních svědkyň, tj. poškozené a svědkyně J. B. Výsledky dokazování podle dovolatele vzbuzují pochybnosti o tom, co se v inkriminovanou noc na skautské chatě ve V. G. skutečně odehrálo. V takovém případě měly soudy proto postupovat podle zásady „in dubio pro reo“ v jeho prospěch a v souladu s tím následně modifikovat též hmotně právní posouzení skutku.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na výše uvedené důvody navrhl, „aby dovolací soud s odkazem na ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ust. §265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2005, č.j. 55 To 19/2005-202 a předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 12. 2004, č. j. 3 T 39/2004-184 zrušil a ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila svá práva vyplývající z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména právo vyjádřit se k dovolání obviněného.
Obviněný B. O. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, jimiž polemizuje se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a v tomto rámci se (na procesním podkladě) domáhá revize zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch. Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel konkrétní argumentací poukázal na to, že skutkový stav věci ani v podobě, jak byl nalézacím soudem zjištěn (tzn. skutkový stav vyjádřený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v jeho odůvodnění), z něhož následně vycházel odvolací soud, neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., vzhledem k absenci zákonných znaků jeho skutkové podstaty (tj. intenzivnějšího zásahu do pohlavní sféry poškozené a zejména zneužití její závislosti).
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
K uplatněným námitkám je nejprve v obecné rovině zapotřebí uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší patnáct let nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a spáchá-li tento čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Za jiný způsob pohlavního zneužití (tj. jiný než souloží) se přitom považují intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, mezi které patří mj. též ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů jako aktivit směřujících k pohlavnímu vzrušení pachatele. O osobu svěřenou pachatelově dozoru půjde v případech, má-li pachatel právo a povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu např. u rodičů, učitelů a vychovatelů. K naplnění znaku zneužití závislosti pak dochází v případech, kdy poškozená osoba je určitým způsobem odkázána na pachatele a tohoto nedostatku její úplné svobody pak pachatel využívá k uskutečnění svého cíle.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že obviněný (dovolatel) jako vychovatel dětského domova se svými svěřenci, mezi něž patřila i poškozená nezletilá B. O., navštívil skautskou chatu, na níž všichni přespali, a kde potom v inkriminované noci poškozenou proti její vůli ohmatával na holých prsou, břiše a pod kalhotkami na přirození, a to za situace, kdy se poškozená nacházela v bdělém stavu a s jeho jednáním nesouhlasila. To dávala najevo jednak odmítavými gesty a zejména pláčem. Podle názoru Nejvyššího soudu byla výše popsaná sexuální aktivita dovolatele dostatečně intenzivní, aby soudy mohly učinit závěr, že jde o tzv. jiný způsob (nekoitální) pohlavního zneužití nezletilé osoby, tedy nikoliv jen o náhodné či bezděčné doteky. Způsob dovolatelova jednání (tj. ohmatávání děvčete na různých, eroticky atraktivních částech těla) nepochybně svědčí o tom, že motivací jeho jednání bylo pohlavně se vzrušovat. Pokud jde o to, zda zneužil též závislosti osoby svěřené jeho dozoru, bylo třeba vzít v úvahu, že působil jednak jako vychovatel dětského domova a v inkriminovanou dobu navíc rozhodoval o všech hlavních otázkách spojených s pobytem na chatě. Osoby svěřené jeho dozoru proto byly - vzhledem k jeho postavení a z toho vyplývající autoritě - na něm závislé. Tohoto stavu si dovolatel musel být vědom a v případě poškozené jej pak výše uvedeným způsobem využil k uskutečnění svých sexuálních záměrů. (K těmto otázkám srov. přiměřeně např. R 29/1985 SbRt.)
Podle zjištění Nejvyššího soudu se soudy obou stupňů s právními otázkami, jak jsou rozvedeny v předcházejících odstavcích dostatečně vypořádaly, což platí především pro napadené usnesení odvolacího soudu, s jehož závěry (str. 3, 4 napadeného rozhodnutí) se Nejvyšší soud v podstatě ztotožnil. Vůči správnosti (resp. nesprávnosti) právní kvalifikace jednání dovolatele jako sbíhajícího se trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. nebyly v dovolání uplatněny žádné konkrétní námitky a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části nepřezkoumával (srov. §265i odst. 3 tr. ř. per analogiam).
Za konstatovaného stavu věci Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v části, ve které bylo dovolatelem jinak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného B. O. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler