ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1557.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1557/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. ledna 2006 dovolání obviněného V. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. 6 To 218/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 42/2000, a rozhodl takto:
Dovolání V. S. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 46 T 42/2000, byl obviněný V. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, a byl podle §235 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obvinění V. S., V. K. a L. H. dne 18. 11. 1998 kolem 21.30 hod. v P., v objektu společnosti O. D. se prokázali jako policisté a pomocníci policie a pod hrozbou uvalení vazby přinutili poškozeného R. K., k tomu, aby vydal a naložil do svého osobního vozidla zn. Toyota Landcruiser, barevný televizor zn. Sony v minimální hodnotě 35.000,- Kč, věž zn. Technik v hodnotě 30.000,- Kč, PC Pentium 166 s monitorem a myší v hodnotě 10.000,- Kč, videokameru zn. JVC v hodnotě 14.000,- Kč, 2 ks nových videokazet v hodnotě 600,- Kč, 2 rozebrané mobilní telefony v hodnotě 300,- Kč, a 2 dálkové ovladače v hodnotě 1.200,- Kč, takže celková hodnota věcí činila 91.100,- Kč, přičemž sdělili, že tyto věci budou převezeny na expertizu, neboť pocházejí z trestné činnosti a společně s poškozeným se pak pokusili z objektu společnosti odjet, v čemž jim zabránil příjezd policejní hlídky.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal V. S. odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2004 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 6 To 218/2004 podané odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě podotýká, že policistou není a ani se jako policista neprokazoval. Podstatou jeho dovolání je však právní posouzení znaku pohrůžky těžkou újmou, kde vyslovuje názor, že sdělení, že bude na někoho „uvalena vazba“, není takovou pohrůžkou a že tedy v daném případě nebyl naplněn tento znak skutkové podstaty trestného činu podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Souhlasí se závěry soudů obou stupňů, že hrozba uvalení vazby je pohrůžka jiné těžké újmy, tedy naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu dle §235 tr. zákona, přičemž v této souvislosti odkazuje především na výpověď poškozeného. Kromě toho upozorňuje, že dle výpovědi poškozeného mu bylo vyhrožováno i fyzickým napadením. Státní zástupkyně tedy považuje znaky skutkové podstaty trestného činu v daném případě za zcela naplněné, dovolání pak považuje za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou podat tento mimořádný opravný prostředek.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno.
Po přezkoumání vznesených námitek a uplatněné argumentace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je s použitým dovolacím důvodem v souladu toliko zčásti, neboť námitka obviněného spočívající v jeho tvrzení, že se jako policista neprokazoval, je námitkou směřující proti skutkovému zjištění soudu a tedy ji nelze v řízení o dovolání věcně přezkoumávat, neboť dovolací soud je skutkovými zjištěními vázán. Tato námitka tedy neodpovídá použitému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů; pokud by se tedy podané dovolání omezovalo toliko na tuto námitku, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Pokud však jde o zbývající obsah dovolání, dospěl Nejvyšší soud k názoru, že dovolání lze považovat za odpovídající použitému dovolacímu důvodu, neboť dovolatel (aniž by v tomto ohledu zpochybňoval učiněné skutkové zjištění) namítá nesprávné hmotněprávní posouzení jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to znaku pohrůžky jiné vážné újmy.
Z hlediska důvodnosti této námitky však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ve smyslu ustanovení §235 tr. zákona může pohrůžka jiné těžké újmy spočívat v hrozbě způsobení např. majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Trestní zákon sám nestanoví žádný (taxativní ani demonstrativní) výčet toho, co lze za pohrůžku jiné těžké újmy považovat. Soud tedy musí hodnotit naplnění tohoto znaku skutkové podstaty individuálně v závislosti na skutkových okolnostech případu s přihlédnutím k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.
V posuzovaném případě je zjevné, že této povinnosti se soudy zhostily náležitým a dostatečným způsobem a správně dospěly k závěru, že hrozbu uvalení vazby je nutno považovat za pohrůžku jiné těžké újmy. Je tedy zcela nepochybné, že tento dovolatelem zpochybněný znak skutkové podstaty trestného činu dle §235 tr. zákona byl zcela naplněn, rozhodnutí soudů obou stupňů nebylo založeno na nesprávném právním posouzení a dovolání je proto nutno považovat za zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání je v té části, která je v souladu s použitým zákonným dovolacím důvodem, zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného V. S. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. ledna 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h