ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.32.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 32/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2006 dovolání obviněného M. N., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 9 To 325/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 90/2004, a rozhodl takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 9 To 325/2005 se podle §265k odst. 1 tr. řádu za použití §261 tr. řádu zrušuje v celém rozsahu.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Praze se podle §265l odst. 1 tr. řádu přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265l odst. 4 tr. řádu se obviněný S. S., bere do vazby , a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu.
III. Podle §265l odst. 4 tr. řádu se obviněný M. N., nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 1 T 90/2004, byli obvinění S. S. a M. N., uznáni vinnými trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 1 tr. zákona. Za to oba obvinění byli odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnným trestům odnětí svobody ve výši 3 let, pro jehož výkon byli oba podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazeni do věznice s ostrahou. Oběma obviněným bylo dále podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zákona uloženo ochranné ambulantní léčení protialkoholní a M. N. též protitoxikomanické.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla S. S. uložena povinnost nahradit V. z. p. Č. r., na účet územního pracoviště v K., škodu ve výši 1799,- Kč.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 5. 2004, mezi 08.45 hod. – 09.20 hod. po vzájemné dohodě s úmyslem zmocnit se peněz, na K. o. v K. S. S. úderem pěstí do hlavy srazil na zem P. V., z pravé vnitřní kapsy bundy mu odcizil mobilní telefon Siemens A 60 v ceně 2394,- Kč, M. N. mu odcizil z pravé přední kapsy kalhot peněženku s osobními doklady, platební kartou VISA, s peněžní částkou nejméně 32.000,- Kč.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 17. 8. 2005 Krajský soudu v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 9 To 325/2005 odvolání obou obviněných podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný M. N. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně dovolání, ve kterém napadá v celém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i výrok o vině oběma trestnými činy rozsudku soudu prvního stupně. Odkazuje se výslovně na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a tvrdí, že sice není pochyb o tom, že se dopustil protiprávního jednání, ale jiného, než pro které byl odsouzen.
Pokud jde o trestný čin loupeže, vyslovuje názor, že se tohoto trestného činu dopustit nemohl, jeho jednání naplňuje pouze znaky skutkové podstaty trestného činu podílnictví dle §251 tr. zákona, neboť nebylo nijak prokázáno, že by se přímo na loupeži podílel, ani to, že by věděl, že se obviněný S. loupeže dopustí. Tvrdí, že jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže bylo zcela samostatným jednáním obviněného S., kterého se dovolatel nezúčastnil, neexistovala žádná forma účasti, ani nic nenasvědčovalo tomu, že S. použije násilí. Dovolatel údajně pouze převzal peníze a mobilní telefon poškozeného, ale to v době, kdy nevěděl, jakým způsobem se jich S. zmocnil. Výpověď dovolatele dle jeho názoru odpovídá ostatním zjištěním ve věci a dalším provedeným důkazům a nebyly zjištěny žádné skutečnosti jeho obhajobu vyvracející.
V případě trestného činu podle §249b tr. zákona vznáší námitku v tom směru, že neexistuje jediný důkaz o tom, že by oba obvinění předem věděli o tom, že poškozený má v peněžence nějakou platební kartu a nebyl prokázán jejich úmysl se platební karty zmocnit. V této souvislosti odkazuje i na nález Ústavního soudu České republiky pod sp. zn. IV. ÚS 37/03. V rámci odvolacích řízení pak dle dovolatele nebylo přihlédnuto k argumentům v odvolání uvedeným, odvolací soud se s námitkami odvolání vypořádal tak, že neshledal pochybnosti, aniž by se podrobněji jedinou námitkou obhajoby zabýval podrobněji.
V nepřesně formulovaném petitu svého dovolání navrhuje, aby byl „napadený rozsudek zrušen ve všech výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí“, z čehož lze dovozovat, že předmětem návrhu je, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Současně dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí. K této žádosti obviněného nebyl podán příslušný návrh předsedy senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatuje, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v převážné míře uplatnil námitky, jež nekonvenují deklarovanému dovolacímu důvodu; za takové námitky považuje výhrady dovolatele ke způsobu hodnocení provedených důkazů soudem, k rozsahu dokazování a ke skutkovým závěrům, k nimž soud na základě dokazování dospěl, neboť nejde o námitky proti aplikaci hmotného práva, nýbrž směřují proti skutkovým zjištěním resp. procesním náležitostem řízení před soudem.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu však státní zástupce považuje za relevantní námitku dovolatele vztahující se k výroku o vině obviněného trestným činem dle §249b tr. zákona, resp. k právnímu posouzení naplnění subjektivní stránky tohoto činu. Státní zástupce s ohledem na učiněná skutková zjištění vyslovuje názor, že tato námitka dovolatele je důvodná, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že obviněný jednal v úmyslu neoprávněně platební kartu držet. Na druhé straně státní zástupce konstatuje, že s ohledem na poměr závažnosti obou trestných činů, za které byl obviněný odsouzen, je z hlediska úvah o druhu a výměře trestu samotné odsouzení pro trestný čin dle §249b tr. zákona v zásadě nerozhodné a nemá pro konečnou podobu trestní sankce žádný kardinální význam. Proto vyslovuje názor, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Z toho důvodu navrhuje, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu s tím, že žádost dovolatele o odklad výkonu rozhodnutí je z výše uvedených důvodů irelevantní.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu podaného dovolání je zjevné, že tomuto dovolacímu důvodu podané dovolání odpovídá toliko zčásti, a to jen pokud jde o námitky dovolatele týkající se výroku o jeho vině trestným činem dle §249b tr. zákona. Námitky vznesené proti výroku o vině trestným činem dle §234 odst. 1 tr. zákona totiž směřují k přezkumu samotných zjištění soudu, nikoli k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení. Dovolatel ve svých argumentech uvádí skutkové okolnosti odlišně, než jak by odpovídaly skutkovým zjištěním soudu, uvedeným v samotném výroku a v upřesňující podobě v odůvodnění rozhodnutí soudu. Je evidentní, že dovolatel nenapadá primárně právní posouzení, nýbrž vznáší vůči němu výhrady až na základě primárního zpochybnění skutkových zjištění, se kterými nesouhlasí. Pokud by se podané dovolání omezovalo pouze na takto pojaté výhrady, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než ze zákonného dovolacího důvodu, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek svého druhu není určeno k přezkoumávání skutkových zjištění ani v případě, že se dovolatel domáhá jejich revize pod zjevnou záminkou nápravy údajných vad právních.
Naplnění použitého dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však Nejvyšší soud shledal u té části podaného dovolání, ve které dovolatel namítá, že ze skutkových zjištění soudu (přičemž v této části je primárně nezpochybňuje) nikterak nevyplývá, že by jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Tuto část podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za důvodnou.
Trestný čin neoprávněného držení platební karty patří mezi ty trestné činy, u nichž je vyžadována úmyslná forma zavinění, přičemž úmysl tento čin spáchat (ať již úmysl přímý či eventuální) nelze automaticky předpokládat, či dovozovat při pouhém splnění formálních znaků tohoto činu, nýbrž je zapotřebí takový úmysl prokázat. V daném případě je zjevné, že takový úmysl nebyl prokázán ani prokazován, a to jak u dovolatele M. N., tak ani u spoluobviněného S. S. V tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku se také hovoří toliko o úmyslu obou obviněných „zmocnit se peněz“. Ani skutková zjištění obsažená v trestním spise takový úmysl u žádného z nich nedokládají, ba spíše nasvědčují tomu, že oba pachatelé o existenci platební karty v době spáchání činu vůbec nevěděli, natož aby měli úmysl s ní neoprávněně nakládat. Skutková zjištění svědčí spíše o úmyslu opačném, tedy platební karty se neprodleně zbavit. To ostatně dokládá i vyšetřovací spis, na který sice poněkud paradoxně odkazuje odůvodnění soudu druhého stupně (viz odkaz na č. l. 56 až 64), přičemž ovšem soud druhého stupně právě na základě znalostí obsahu vyšetřovacího spisu měl také vyvodit správný právní závěr, že úmysl neoprávněně nakládat s platební kartou poškozeného a tedy spáchat trestný čin dle §249b tr. zákona obvinění neměli, resp. jim nebyl prokázán.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí o vině obou obviněných trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutek tak, jak byl popsán ve skutkových zjištěních, nemůže vést k použití zmíněné právní kvalifikace, neboť úmysl obou obviněných spáchat tento trestný čin nebyl prokázán, popřípadě o naplnění úmyslné formy spáchání tohoto činu jsou na základě učiněných skutkových zjištění takové pochybnosti, že nemohou být vyloženy jinak než ve prospěch obviněných.
Na rozdíl od státního zástupce však Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, a že je možno dovolání podle §265i dost. 1 písm. f) tr. řádu odmítnout, když ani projednávaná otázka není podle jeho názoru po právní stránce zásadního významu. Jde totiž o to, že nesprávnost napadeného rozhodnutí se týká především výroku o vině, přičemž v dalším řízení by mělo dojít k odstranění právního stavu, jenž byl nastolen vadným rozhodnutím Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil. Jelikož obvinění S. a N. byli oběma trestnými činy uznáni vinnými ve spolupachatelství a jelikož výše uvedená vada se dotýká obou obviněných, ve smyslu ustanovení §261 tr. řádu napadené usnesení zrušil i v části, dotýkající se obviněného S. S., tj. v celém rozsahu a současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud nepovažoval za potřebné a účelné vracet věc až soudu prvního stupně, když od řízení před tzv. nalézacím soudem již nelze očekávat v těchto souvislostech zásadnější změny skutkových zjištění a pochybení soudu spočívá nikoli ve skutkových zjištěních samotných, nýbrž v jejich právním posouzení. Bylo již na základě řádného opravného prostředku a je i nyní na základě mimořádného opravného prostředku v silách soudu druhého stupně, tedy Krajského soudu v Praze, výše uvedenou vadu v právním posouzení skutku napravit.
Bude na soudu druhého stupně, aby v novém odvolacím řízení při novém projednání a rozhodnutí přehodnotil právní posouzení výroku soudu prvního stupně o vině obou obviněných trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249btr zákona a v závislosti na tom i výrok o uložení úhrnných trestů odnětí svobody.
Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím nikterak nepolemizuje se samotnou výší trestu, ani s rozhodnutím soudu, že jde o tresty nepodmíněné, pro jejichž výkon byli oba odsouzení zařazeni do věznice s ostrahou, jakož ani s ostatními výroky odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud si je vědom, že rozhodnutí v těchto věcech je podmíněno především úvahou soudu o přiměřenosti trestu především s ohledem na nikterak nezpochybněný výrok o vině obou obviněných trestným činem přísněji trestným, tedy trestným činem loupeže. Při tomto novém rozhodnutí bude tento soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
Podle §265l odst. 4 tr. řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu obviněný S. S. k dnešnímu dni vykonával trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 1 T 90/2004 ve spojení se zrušeným usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 325/2005 ze dne 17. 8. 2005. Poněvadž Nejvyšší soud svým rozhodnutím uvedené druhostupňové rozhodnutí zrušil a věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení, rozhodl dále tak, že se tento obviněný bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) tr. řádu. Existence obavy, že by se obviněný na svobodě choval způsobem předpokládaným v citovaném ustanovení zákona, vyplývá jednak z charakteristiky jeho osoby (jak byla zjištěna oběma soudy) a jednak z povahy inkriminované trestné činnosti.
Pokud jde o obviněného M. N., ten se dle zjištění Nejvyššího soudu rovněž v současnosti nachází ve výkonu trestu odnětí svobody na podkladě výše citovaných rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze. V jeho případě však dle zjištění Nejvyššího soudu vedle vykonávaného trestu odnětí svobody má nastoupit výkon dalšího trestu odnětí svobody, a to z rozsudku Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1T 15/2003 ze dne 24. 4. 2003 v trvání 8 měsíců. Jeho svoboda tedy bude i nadále omezena, a proto Nejvyšší soud rozhodl o vazbě tohoto obviněného negativně, tj. že se do vazby nebere.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo o tomto dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. března 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h