ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.353.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 353/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2006 o dovolání podaném J. K., a o dovolání, které podal S. Y., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 92/2005 ze dne 29. 9. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 6/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 2 T 6/2004 ze dne 10. 2. 2005 byli dovolatel J. K. uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona (dále jen tr. zák.) v bodech 1), 2), 3), 4), 5), trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. v bodě 1), trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodě 4), trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodě 6), trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v bodě 9) a dovolatel S. Y. ze spáchání pokračujícího trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodech 1), 2), 3), 4), 5), pokračujícího trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, v bodě 1), trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodě 4), trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. v bodě 6), trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. v bodě 8) a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v bodě 9), přičemž příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za to byli odsouzeni J. K. k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a S. Y. k trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a k trestu propadnutí věci. Pro další přesně popsané skutky a s nimi spojené trestné činy byli obžaloby zproštěni podle §226 písm. b), c) tr. ř. Rovněž bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obvinění J. K. a S. Y. spolu s ostatními obviněnými podali, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením pod sp. zn. 11 To 92/2005 ze dne 29. 9. 2005, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali jmenovaní obvinění dovolání a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i dalších zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili ten, který je vymezen ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný K. též dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V odůvodnění takto podaných dovolání namítli, že předmětné skutky pod body 1) až 5), kterými byli shledáni vinnými, jsou chybně právně kvalifikovány (jako pokračující trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.). Namítali, že se jednalo o samostatné skutky, z nichž žádný nenaplňuje základní skutkovou podstatu trestného činu obecného ohrožení dle §179 odst. 1 tr. zák. V rámci podaného dovolání obviněný Y. namítl, že ani jeden zasažený objekt nepřevyšoval hodnotu škody velkého rozsahu a ani v jediném objektu se nenacházel v době napadení počet lidí, který by převýšil požadovaný počet nejméně sedmi osob (srov. Rt 39/1982). Obviněný je také přesvědčen, že se na jednotlivých objektech dopouštěl toliko samostatných trestných činů poškozování cizí věci, jelikož neměl tušení, že se mu za několik dnů či měsíců naskytne opět příležitost trestnou činnost opakovat. Dle obviněného K. spojuje zákon s pokračující trestnou činností splnění řady obligatorních znaků (stejná skutková podstata, subjektivní a objektivní souvislost a spojení se stejným způsobem provedení), které jednáním popsaným v citovaném rozsudku nebyly naplněny. Další námitky obou dovolatelů směřují proti právní kvalifikaci jednání obviněných dle §179 odst. 2 písm. a) tr. zák. a §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), když tito namítají, že skutků pod body 1) až 6) se nedopustili jako členové organizované skupiny, neboť v popisu skutkového děje v rozsudku soudu prvního stupně není uvedeno, jak se jednotliví obvinění měli na trestném jednání podílet. Zdůrazňují, že jednotlivé útoky nebyly předem plánovány, nedošlo k přesnému stanovení úkolů a nebyl tak prokázán prvek vyššího stupně organizovanosti ve smyslu ustálené judikatury. Obviněný K. navíc zpochybňuje výpovědi dalších obviněných, z nichž vyplývá, že jim zadával provedení činů uvedených v bodech 1) až 5), a to tak, že tito měli způsobit velkou škodu či výstrahu jiným osobám, přičemž na místech při vlastní trestné činnosti již nebyl, byla mu však přisouzena odpovědnost za způsob provedení jednotlivých útoků. Dle jeho názoru mělo být jeho jednání vyhodnoceno jako účastenství na trestném činu formou návodu. Tento také namítá chybnou právní kvalifikaci v případě skutků pod body 6) a 9), kdy opět popírá, že na místech činů byl přítomen a o připravované „akci“ pouze věděl. Obviněný K. tedy navrhl, aby „dovolací soud napadený rozsudek (jde přitom o usnesení) Vrchního soudu v Praze zrušil a aby věc byla tomuto soudu vrácena se závaznými pokyny k dalšímu řízení“ a obviněný Y. navrhl, aby „dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). V něm konstatoval, že námitky dovolatelů obsahově naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v části, kde soudům vytýkají nesprávnou právní kvalifikaci skutků v bodech 1) až 6) a v bodě 9) citovaného rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce je zřejmé, že ani v jednom z případů označených pod body 1) až 5) nevydali obvinění napadené objekty v nebezpečí škody velkého rozsahu a pouze v případech 1) a 3) vydali úmyslně v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví lidi, v počtu nejméně sedmi osob (srov. Rt 39/1982). Z hlediska posouzení skutků jako pokračujícího trestného činu obecného ohrožení má státní zástupce za to, že posuzované skutky rovněž nenaplnily znaky vyžadované trestním zákonem v §89 odst. 3. Dle názoru státního zástupce byly tedy naplněny zákonné znaky trestného činu obecného ohrožení podle §179 tr. zák. toliko v případech skutků pod body 1) a 3), přičemž v jednání obviněných v případech skutků pod body 2), 4) a 5) je možno spatřovat jen znaky trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 2 tr. zák. – v bodě 5 ), a pokusu tohoto trestného činu – v bodech 2) a 4). V případě J. K. pak by se měly tyto skutky posoudit podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (organizátor tohoto trestného činu). Soudy obou stupňů dále pochybily dle státního zástupce též v tom, že jednání obviněných v bodech 1) a 3) právně nekvalifikovaly též jako trestný čin obecného ohrožení podle ustanovení §179 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., tj. spáchání činu uvedeného v odstavci 1 „opětovně v krátké době“, vzhledem k tomu, že k těmto dvěma útokům došlo v rozpětí pěti týdnů. Dle vyjádření státního zástupce nelze naproti tomu přisvědčit námitce obviněných, že jejich jednání nevykazuje znaky organizovanosti ve smyslu ustanovení §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., popř. loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. – bod 6). Učiněná skutková zjištění svědčí totiž zcela nepochybně o tom, že se v posuzovaném případě nejednalo toliko o prosté spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., nýbrž že byly naplněny znaky pojmu „organizovaná skupina“. Dle státního zástupce měl být rovněž skutek pod bodem 9) ve vztahu k obviněnému K. patrně právně kvalifikován podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a k §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák (organizátor trestné činnosti). Z uvedených důvodů lze tedy dovolání obviněných označit za částečně důvodná. S ohledem na označená pochybení není však nezbytně nutné zmíněné vady ohledně právního posouzení skutků napravovat cestou dovolání vzhledem k tomu, že oběma obviněným byly uloženy tresty výrazně při dolní hranici zákonné sazby trestu odnětí svobody, přičemž byly oběma ukládány za spáchání více závažných úmyslných trestných činů. S poukazem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných a otázka, která má být z podnětu jejich dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, jelikož byla opakovaně v rozhodnutích Nejvyššího soudu řešena.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Dovolání je tak určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle hmotného práva. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uplatněný v dovolání obviněného J. K.) je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoli již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže). V posuzovaném případě tedy vyplývá, že dovolací důvody, tak jak byly v obou dovoláních uplatněny, jsou relevantní především z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé takto vlastně namítají nesprávnou aplikaci §179 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a §89 odst. 3 tr. zák. Takto vznesené dovolací námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu lze však označit za zjevně neopodstatněné. Z hlediska způsobu jednání pachatelů v útocích 1) až 5) s přihlédnutím především k použitým prostředkům a jejich ničivým účinkům (založení požárů pomocí zapálení benzinu, raketový protitankový granát), šlo zcela jistě o jednání, které svou povahou a intenzitou odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §179 odst. 1 tr. zák. a nikoliv trestnému činu poškozování cizí věci dle §257 odst. 2 tr. zák. Obecně nebezpečným následkem je pak buď vydání lidí (v počtu nejméně sedmi osob) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu. Z provedených důkazů před soudem prvního stupně je pak zřejmé, že o první variantu se jednalo nepochybně v případech útoků 1) a 3) s ohledem na zařízení, proti kterým útoky směřovaly (noční podnik P. a přítomnost lidí v něm zaměstnaných, rekonstruovaný penzion B., ohledně něhož bylo známo, že v něm přebývají dělníci provádějící stavbu). Přitom všechny útoky 1) až 5) pak byly namířeny proti nemovitostem, kdy vzhledem k jejich hodnotám hrozila škoda velkého rozsahu. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž je odlišuje od opakování trestného činu, spočívá v tom, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel už od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Na jednotný záměr pachatele pokračovat v páchání téhož trestného činu lze pak usuzovat i ze stejnorodého způsobu jednání nebo z jiných objektivních souvislostí, jako doba, místo a způsob spáchání jednotlivých činů (srov. R 46/1967, R 3/1972). Ze zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že „jednotným záměrem“ pachatelů při páchání trestné činnosti byla likvidace konkurenčních podniků v dané oblasti. Co se týče výše škody, platí, že škody způsobené pokračováním u trestných činů u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku (a to i v případě, jestliže jde o trestné činy ohrožovací) se sčítají, neboť všechny dílčí akty pokračování tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek, což může být skutečností důležitou z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. tak i škoda velkého rozsahu – srov. R 51/1979, R 22/1990, ale i R 22/1991). Na základě všech těchto úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu prvního stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních bylo jednoznačně prokázáno, že způsob jednání dovolatelů v rámci skutků 1) až 5), pro které byli nakonec i odsouzeni, byl soudy správně kvalifikován, když ty dospěly k závěru, že dovolatelé se dopustili označených trestných činů. Co se týče námitek dovolatelů proti posouzení jejich jednání jako jednání „organizované skupiny“ pod body 1) - 6), nelze těmto přisvědčit. Nejvyšší soud odkazuje v této souvislosti na vyčerpávající odůvodnění v rozsudku soudu prvního stupně, který na základě zjištěného skutkového stavu detailně popsal postavení jednotlivých obviněných a jejich roli při uskutečňování již zmíněného jednotícího záměru. Pouze pro doplnění poznamenává, že se nelze shodnout s tvrzením obviněného K., podle kterého mělo být jeho jednání posouzeno podle ustanovení o účastenství ve formě návodu. Jak vyplývá z provedených důkazů, byla jeho role v rámci této organizované skupiny zcela určitá, když jeho stále se opakovanými úkoly bylo vždy organizování útoků, obstarávání prostředků k jejich provedení a následné vyplácení finančních odměn, a to nejen u útoků 1) - 5), ale i u útoku v bodě 6) kvalifikovaného jako trestný čin loupeže dle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud se plně shoduje rovněž s právní kvalifikací útoku v bodě 9) ohledně obviněného K. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kdy jeho jednání nelze vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (jeho pokyn ke spáchání označeného trestného činu dalším obviněným, kteří mu také předali odcizenou věc s následným rozdělením odcizené finanční částku), právně kvalifikovat pouze jako organizátorství dle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka