ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.371.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 371/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným P. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 11 To 186/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 2 T 115/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 2 T 115/2004, byl obviněný P. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 31. ledna 2004 kolem 18.30 hodin, při přetlačování o hlavní dveře od bytu násilím vnikl na chodbu bytu v domě ve D. K. n. L., kde rukou odstrčil majitelku bytu paní J. K., která se mu snažila zabránit vstupu, po strčení poškozená upadla na prosklené dveře od kuchyně a dále na kuchyňskou linku, o kterou se zastavila, při pádu na dveře levým loktem rozbila skleněnou výplň dveří a způsobila si zranění – řeznou ránu v oblasti levého loketního kloubu, kompletní porušení loketního nervu vlevo, které si vyžádalo hospitalizaci v Městské nemocnici ve D. K. n. L. a později v Ústavu chirurgie ruky a plastické chirurgie ve V. n. J., pracovní neschopnost trvá od 2. 2. 2004 do 1. 11. 2004, přičemž poškozená trpěla bolestí, poté měla omezenou hybnost a citlivost v oblasti loketního nervu, měla po operaci na dobu jednoho měsíce přiloženou dlahu, podstatně omezující hybnost levého loketního kloubu a další léčení je dlouhodobou záležitostí.“ Obviněný byl podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. za shora uvedené trestné činy a dále za trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 17 T 6/2003, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému zároveň uložena povinnost, aby v době podmíněného odsouzení nahradil poškozené podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 17 T 6/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené J. K. škodu ve výši 96.832,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 11 To 186/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 6. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.)
Proti shora citovanému usnesení podal obviněný P. L. následně dovolání, a to do výroku o zamítnutí odvolání, přičemž současně napadl rovněž výroky o vině, trestu a o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení „§265 odst. 1 písm. g) tr. ř.“
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že skutek, kterým byl uznán vinným, jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel především na to, že trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. je trestným činem úmyslným, což znamená, že je třeba, aby se úmysl pachatele vztahoval ke všem znakům základní skutkové podstaty, tedy mj. i ke znaku ublížení na zdraví jakožto následku. To znamená, že pachatel musí chtít tento následek svým jednáním buď přímo způsobit nebo musí být s takovým následkem alespoň srozuměn. Pojem srozumění je přitom standardně vykládán tak, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by následku, jenž si představoval jako možný, mohla zabránit. Podle dovolatele se soudy v posuzovaném případě shora uvedenými zásadami neřídily. Svůj chybný právní názor totiž založily na tom, že za stavu, kdy dovolatel do poškozené strčil, musel počítat s jejím pádem na zem, a že způsobený těžší následek pak zavinil z nedbalosti. Podle přesvědčení dovolatele samotné strčení do poškozené nelze - bez ohledu na rozdíl v jejich hmotnosti - považovat za projev úmyslu způsobit poškozené újmu na zdraví, a to ani ve formě srozumění s následkem v podobě předpokládané v základní skutkové podstatě, neboť za soudy zjištěných skutkových okolností si takový následek nemohl představit ani jako možný. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pak podle dovolatele není možno dovodit, že by svým jednáním zákonné znaky předmětné skutkové podstaty naplnil. Dovolatel dále namítl, že rovněž výrok o náhradě škody je zatížen vadami ve smyslu použitého dovolacího důvodu, neboť tento výrok spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z výroku o vině podle dovolatele v daném případě nevyplývá, že by způsobil poškozené škodu a v jaké výši, ani v čem tato škoda spočívala. Tuto skutečnost není možno zjistit ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je v této části nepřezkoumatelné. Vzhledem ke všem konstatovaným důvodům v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení podle „§265k odst. 1“ zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitky dovolatele mají hmotně právní povahu a lze je podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státní zástupkyně není sice ve výroku o vině skutek popsán zcela výstižně, avšak ze skutkových zjištění obou soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný (dovolatel) si násilím vynucoval vstup do bytu jiného a odpor kladený poškozenou překonal za použití své fyzické převahy strčením do poškozené takovou silou, že ji odrazil až do vedlejší místnosti. V omezeném prostoru předsíně musel předpokládat nejen to, že poškozená ztratí rovnováhu, ale též její střet s překážkami ve směru vynuceného pohybu. Lze proto dovodit, že dovolatel úmyslným sražením poškozené na prosklené dveře byl srozuměn s tím, že jí způsobí újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §221 tr. zák. Jednal tedy minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Pokud jde o způsobený těžší následek, je podle státní zástupkyně podstatné, že si dovolatel alespoň měl a mohl představit, že se může rozvinout příčinný vztah mezi jeho jednáním, rozbitím skleněné výplně dveří a vznikem řezných poranění poškozené s následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví. Podle státní zástupkyně je z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, na jejichž základě dovolatelovo jednání správně posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ve vyjádření k předmětnému dovolání proto navrhla, aby dovolací soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl, a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) musel zároveň posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zjistit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Jestliže dovolatel v posuzovaném případě namítl, že skutková zjištění soudů a zejména popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neumožňovaly vzhledem k absenci úmyslného zavinění (§4 tr. zák.) závěr o tom, že svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jde z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky právně relevantní. To platí i ohledně té části dovolání, v níž dovolatel vyslovil názor, že ve výroku rozsudku měla být uvedena výše způsobené škody.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví (srov. §89 odst. 7 tr. zák.). Zákon zde předpokládá způsobení těžké újmy na zdraví výlučně z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., který je trestným činem úmyslným (§3 odst. 3 tr. zák.), je zapotřebí, aby pachatel nejen jednal úmyslně, nýbrž musí být zároveň zjištěno (prokázáno), že úmysl pachatele (§4 tr. zák.) směřoval ke způsobení následku uvedeného v ustanovení §221 odst. 1 tr. zák., tj. k ublížení na zdraví (srov. přiměřeně např. R 22/1968/I SbRt.). Nedbalostní zavinění zahrnující těžší následek (v daném případě těžkou újmu na zdraví) se přitom musí vztahovat k příčinnému vztahu mezi úmyslným jednáním pachatele směřujícím k ublížení na zdraví podle odstavce 1, jež současně (jako příčina) podmiňuje způsobení uvedeného těžšího následku, který však pachatel přímo vyvolat nechtěl a ani nebyl s jeho způsobením srozuměn.
V obecné rovině je zapotřebí dále uvést, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá jeho trestní odpovědnost jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut pachatelovým zaviněním. Příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost(okolnost)neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsobem ještě dalšími příčinami(okolnostmi, podmínkami). Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.)je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může rozvinout až po zákonem předpokládaný následek (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. R 37/1975 SbRt., R 20/1981 SbRt. a R 21/1981 SbRt.).
Jestliže jsou výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, má podstatný význam skutkové zjištění soudu, že dovolatel použil fyzického násilí jako prostředku k neoprávněnému vniknutí do bytu jiného, konkrétně k překonání odporu poškozené J. K., jež se mu ve vstupu do bytu snažila zabránit. Obviněný (dovolatel) přitom využil své výrazně větší fyzické převahy proti osobě podstatně starší a 153 cm měřící poškozené (č. l. 82 spisu), do které v chodbě bytu strčil takovou silou, až podle formulace skutku ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně „upadla na prosklené dveře od kuchyně a dále na kuchyňskou linku, o kterou se zastavila“. Takto zjištěné skutkové okolnosti rozhodně nesvědčí o tom, že by poškozená po odstrčení menší intenzity pouze ztratila rovnováhu a upadla, nýbrž umožňují dovodit, že násilí, které vůči ní dovolatel užil, vyvolalo pohyb jejího těla s následným nárazem na překážky (dveře, kuchyňská linka). Za dané situace pak musel být dovolatel nepochybně srozuměn i s tím, že v důsledku jeho jednání dojde ke zranění poškozené, když tento následek si mohl představit přinejmenším jako možný. Ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. tedy bylo dáno jeho zavinění ve formě (nejméně) nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Jednání dovolatele bylo současně dostatečně významnou příčinou pro způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák., k níž v posuzovaném případě došlo. Tento příčinný vztah byl zahrnut dovolatelovým nedbalostním zaviněním (§5 tr. zák.), neboť vzhledem k povaze fyzického násilí, jehož vůči poškozené užil a charakteru místa činu, mohl alespoň v hrubých rysech předvídat, že napadená může narazit na skleněnou výplň dveří, a že dojde k rozbití skla s následným pořezáním poškozené, kdy nelze vyloučit závažná poranění, popř. ani poranění s nejtěžšími následky. Za tohoto stavu proto Nejvyšší soud nemohl dovolateli přisvědčit, že právní posouzení skutku mj. jako sbíhajícího se trestného ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. neodpovídá zjištěnému skutkovému stav věci ani popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z hlediska použití výše uvedené právní kvalifikace lze rozhodnutí obou soudů považovat za věcně správná.
K námitce dovolatele, že do výroku o vině nebyla zahrnuta výše způsobené škody, je třeba poznamenat, že majetková škoda (tj. újma vyčíslitelná v penězích), kterou byl dovolatel podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen poškozené nahradit, není znakem skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Pokud jde o stanovení výše této škody, Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně vycházel z dokladů předložených poškozenou, zastoupenou zmocněncem JUDr. J. N. (viz zejména č. l. 79, 80 spisu a str. 7 rozsudku). Odvolací soud se po provedeném přezkumu s jeho závěry ztotožnil (str. 4 usnesení odvolacího soudu). Současně bylo nutno vzít v úvahu, že námitky dovolatele postrádají v daném směru jakoukoliv hmotně právní argumentaci, jež by odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je-li odvolacímu soudu zároveň vytýkáno, že se otázkou výše škody dostatečně nezabýval, protože odůvodnění jeho rozhodnutí je v této části podle dovolatele nedostatečné a tedy nepřezkoumatelné, je třeba připomenout, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Se zřetelem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud své závěry shrnul tak, že napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ani rozhodnutí soudu prvního stupně nelze vytknout, jestliže skutek po právní stránce kvalifikovaly též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Jejich rozhodnutí tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jak ve svém mimořádném opravném prostředku namítal dovolatel. Podané dovolání proto nebylo shledáno v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného P. L. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler