ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.391.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 391/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. dubna 2006 o dovolání podaném Ing. M. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 139/2005 ze dne 31. 10. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 20/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 30 T 20/99 ze dne 30. 6. 2004 byl dovolatel (stejně jako spoluobvinění J. M. a L. T.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále též bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.
V předmětné věci podal Ing. M. J. (stejně jako spoluobviněný L. T.) odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením sp. zn. 3 To 155/2004 ze dne 20. 10. 2004 tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Ing. M. J. dovolání o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky tak, že z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a za přiměřeného použití ustanovení §261 tr. ř. též ohledně obviněného T. citované usnesení odvolacího soudu zrušil, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a nakonec podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V důsledku uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky potom Vrchní soud v Olomouci předmětnou věc znovu projednal a rozhodl rozsudkem sp. zn. 3 To 139/2005 ze dne 31. 10. 2005 znovu o odvolání Ing. M. J. a L. T. a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obou obžalovaných napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) ohledně obou obžalovaných a za použití §261 tr. ř. i ohledně dalšího obžalovaného J. M., jakož i ve výroku o trestech uložených obžalovaným Ing. J. a M. a ve výroku, jímž bylo dle §37 tr. zák. rozhodnuto o upuštění od uložení souhrnného trestu u obžalovaného L. T. a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., že obžalovaní Ing. M. J., J. M. a L. T. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti C., a. s., nyní L. Č. s., a. s., škodu ve výši 1.062.372,- Kč a se zbytkem byla tato poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. potom Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že J. M. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a Ing. M. J. a L. T. uznal vinnými pomocí k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Co se týče Ing. M. J., tak toho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků a dále podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost L. Č. s., a. s. (dříve C., a. s.), odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, když jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Skutkový základ uvedeného rozhodnutí byl založen na tom, že (citováno podle výrokové části označeného rozhodnutí), „počátkem roku 1998 v O. obžalovaný J. M., firma M. jako fyzická osoba, současně však zplnomocněn obžalovaným L. T. jednat za společnost T. M., spol. s r. o., v úmyslu získat finanční prostředky od leasingové společnosti C., a. s., P. a tyto použít pro potřeby svého podnikání, Ing. M. J., jednatel společnosti O., spol. s r. o., a L. T., jednatel společnosti T. M., spol. s r. o., po předchozím projednání, s vědomím skutečnosti, že obžalovaný J. M. je pouze leasingovým nájemcem společnosti C., spol. s r. o., s předmětem leasingu – míchačka těsta zn. W. a linka na výrobu tyčinek, předstírali, že vlastníkem shora uvedené linky na výrobu tyčinek a míchačky těsta je společnost O., spol. s r. o., zastoupená Ing. J., k tomuto účelu byla vyhotovena společností T. M., spol. s r. o., faktura na částku 2.269.200,- Kč, za pomoci které chtěli dokladovat, že společnost O., spol. s r. o., zakoupila toto zařízení od společnosti T. M., spol. s r. o., čímž za součinnosti obžalovaných L. T. a Ing. M. J. bylo umožněno, aby obžalovaný J. M. dosáhl uzavření leasingové smlouvy dne 29. 1. 1998 na pronájem linky na výrobu tyčinek a míchačky těsta zn. W. se společností C., a. s., jako pronajímatel. K tomuto účelu byla uzavřena kupní smlouvy na popisované zařízení mezi společností C., a. s., se společností O., spol. s r. o., zastoupenou obžalovaným Ing. M. J., jenž smlouvu podepsal. Na základě jím vystavené faktury, na částku 2.269.200,- Kč zaplatila C., a. s., částku 1.134.600,- Kč, kterou pak obžalovaný J. M. použil pro potřeby svého podnikání, ač všichni tři věděli, že J. M. po dobu trvání nájemního vztahu není oprávněn převést předmět pronájmu do vlastnictví jiného subjektu, čímž způsobil C., spol. s r. o., nyní C., a. s. v konkurzu, škodu ve výši nejméně 365.409,30,- Kč“.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu znovu Ing. M. J. podal dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku vznesl výhrady proti formulaci skutkové věty obsažené v rozsudku odvolacího soudu, která není schopna popisem skutku umožnit jeho právní kvalifikaci, jak k ní posléze odvolací soud dospěl. To proto, že dikce „firma M.“ neodpovídá jejímu obchodnímu názvu z hlediska ustanovení §8 odst. 1 obchodního zákoníku a tento název je bez právního významu a o žádnou firmu nejde, dále skutková věta neobsahuje specifikaci součinnosti, kterou měl dovolatel spoluobviněným poskytnout a také slovní spojení „bylo umožněno“ bez bližší personifikace je neurčité. Namítl dále, že pokud je v popisu skutku označen J. M. jako pronajímatel, jde o chybné označení účastníků předmětného leasingového vztahu, protože ten byl ve skutečnosti leasingovým nájemcem. Poukázal také na chybně posouzený okamžik uzavření kupní smlouvy, když tuto smlouvu dovolatel podepsal o den později a dále namítl, že formulace „…na popisované zařízení mezi společností C., a. s., se společností O., spol. s r. o.,….“ je zmatečná. Nikde ve skutkové větě není uvedeno, jak si J. M., jako hlavní pachatel trestného činu zpronevěry přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a postrádá zmínku o právním úkonu, kterým by J. M. převedl svěřenou věc na jinou osobu či s ní jinak protiprávně disponoval a dále namítl, že popsaným jednáním nevznikla společnosti C., spol. s r. o., žádná škoda, jelikož její vlastnictví k označeným věcem nezaniklo. Dle kupní smlouvy uzavřené mezi společností O., spol. s r. o., na straně prodávajícího a společností C., a. s., na straně kupujícího (kterou již dříve Nejvyšší soud České republiky shledal za platně uzavřenou), nabývá kupující vlastnické právo k předmětu prodeje až úplným zaplacením kupní ceny, což se nestalo, vlastnické právo společnosti C., spol. s r. o., nezaniklo, a proto této společnosti žádná škoda nevznikla. V konečném důsledku si společnost C., spol. s r. o., linku na výrobu tyčinek a míchačku těsta převzala a následně ji prodala J. M.. Dovolatel dodal, že některé z uvedených námitek jsou pochybením spíše formulačním, avšak i to svědčí o nesvědomitém přístupu odvolacího soudu k formulaci skutkové věty. Stěžejní námitky stran součinnosti obviněných, přisvojení si cizí věci M. a samotné existence škody svědčí tomu, že výrok o vině po stránce soudem shledané právní kvalifikace nemůže obstát, když se v něm promítají spíše znaky trestného činu podvodu. Nad rámec dovolání potom poukázal na procesní chyby v postupu odvolacího soudu, které s ohledem na jejich nepoužitelnost v řízení dovolacím hodlá učinit předmětem ústavní stížnosti. Uzavřel s tím, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozhodnutí neodpovídá soudem užité právní kvalifikaci, a proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že po rekapitulaci námitek vznesených dovolatelem uvedla, že převážná část uplatněných námitek věcně pokrývá prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu výhradu dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení (nejen) jeho skutku, avšak s tím, že její opodstatněnosti přisvědčit nelze. V tomto směru poukázala na aplikaci ustanovení §446 obchodního zákona (jak byla vyjádřena usnesením Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Tdo 279/2005 ze dne 25. 8. 2005) v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy o převodu (fiktivního) vlastnického práva k míchačce těsta zn. W. a lince na výrobu tyčinek z prodávající společnosti O., spol. s r. o., na kupující společnost C., a. s. Z takto formulovaného právního důvodu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, založeného na dobré víře nabyvatele (společnosti C., a. s., a nezpochybněného rozvazovací podmínkou z hlediska ustanovení §446 obchodního zákona bylo dovozeno, že právní účinky předmětné kupní smlouvy nastaly. Proto také uvedenou obchodní transakcí mohly být poznamenány pouze majetkové hodnoty do té doby legitimního vlastníka předmětného pekárenského zařízení, tedy společnosti C., spol. s r. o. Pokud dovolatel namítl, že v daném případě nedošlo k úplnému zaplacení ceny předmětu prodeje a tím ani ke změně subjektu jeho vlastnického práva, pak se domáhá zohlednění výhrady vlastnického práva ve smyslu §445 obchodního zákona, když ovšem takový postup zcela odporuje učiněným skutkovým zjištěním o obsahu předmětné kupní smlouvy a tím vybočuje z obvyklých mezí řízení o dovolání. Námitka, že předmět kupní smlouvy se nakonec dostal následným prodejem ze strany poškozené společnosti C., spol. s r. o. (které byl v mezidobí vrácen), do vlastnictví dalšího subjektu, se netýká popsaného skutku a má význam pouze z hlediska adhézního řízení. Státní zástupkyně má za to, že není pochyb o správnosti právního závěru o vzniku škodlivého následku na straně společnosti C., spol. s r. o. (jakožto skutečného vlastníka převáděného zařízení), když ten byl způsoben v příčinné souvislosti s jednáním obviněného M., který takto vybočil z mezí jeho právního vztahu, jako leasingového nájemce, když ten po vzájemné dohodě poskytl uvedený předmět svého finančního pronájmu k dispozici dovolateli (a obviněnému T.), kteří soudem popsaným postupem zajistili formální pokrytí fiktivního stavu věci, dokládající existenci vlastnického práva předmětu M. finančního pronájmu na straně společnosti O., spol. s r. o. Ta v dovolatelově zastoupení mohla při uzavření kupní smlouvy na předmětné zařízení se společností C., a. s., formálně právně vystupovat v pozici prodávajícího. Rozhodným zůstává, že obviněný J. M. předmět svého leasingového pronájmu převedl do vlastnictví jiného právního subjektu a přisvojil si tak cizí svěřenou věc, a to ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Uvedený zákonný znak byl z jeho strany naplněn též po stránce subjektivní, neboť jednal v souladu se svým záměrem nakládat s cizí věcí jako její vlastník tak, aby mohla být následně předmětem navazujících právních úkonů, v jeho „podnikatelském“ zájmu uskutečněných. Pokud dovolatel a obviněný T. zajistili po stránce dokumentační shora popsané pokrytí vlastnického titulu k předmětnému zařízení na straně společnosti O., spol. s r. o., jednali tak ve vzájemné součinnosti s obviněným M. a ve výroku o vině (obsaženém v napadeném rozsudku) přesně popsaným způsobem dosáhli jeho zpeněžení pro potřeby jeho podnikání. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani poukaz na formální nedostatky stran popisu předmětného skutku. Ty jsou vytrženy z kontextu a uplatněny bez přihlédnutí k vyjádřeným souvislostem obsaženým v textu výroku o vině, tak jak jsou v něm obsaženy. To se vztahuje na označení J. M., jakožto pronajímatele, když je přesně vyjádřen jak fiktivní, tak i skutečný právní stav věci, přičemž datum shora uvedené kupní smlouvy je pouze upřesněn o časový údaj jejího podpisu dovolatelem. Je třeba také odmítnout tvrzení o nedostatečné konkretizaci „popsaného zařízení“, které je nezaměnitelně identifikováno v předchozích pasážích tzv. skutkové věty výroku napadeného rozsudku. Konečně i dikce „firma M.“ je vytržena z kontextu, když zůstává rozhodným, že trestného jednání, formálně zastřešeného její hlavičkou se dopustil obviněný M., jako fyzická osoba, což také z prvého řádku popisu skutkového děje plyne, a absence přesného vyjádření obchodního názvu společnosti M. M., spol. s r. o., je tak bez právního významu. S ohledem na uvedené proto státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje to, že dovolání je určeno k nápravě vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, to ovšem za předpokladu, že obsah i rozsah provedeného dokazování umožňuje soudu dovodit adekvátní právní závěry.
V této souvislosti je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou a pomoc k tomuto trestnému činu (§10 odst. 1 písm. c/ tr. zák.) potom spočívá v tom, že pachatel poskytl pomoc jinému opatřením prostředků k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a tak způsobil na cizím majetku škodu nikoli malou. Část námitek dovolatele, která se týká jeho přesvědčení, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku neodpovídá soudem užité právní kvalifikaci, je právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Takto jde o námitky spočívající v tom, že tzv. skutková věta napadeného rozsudku neobsahuje specifikaci součinnosti, kterou měl dovolatel (a spoluobviněný T.) poskytnout obviněnému M., dále to, že ve skutkové větě není uvedeno, jak si obviněný M. (jako hlavní pachatel označeného trestného činu) přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a nakonec i tvrzení, že popsaným skutkem nevznikla žádná škoda. Takto vznesené námitky však neobstojí. To proto, že odvolací soud dostatečně vyjádřil jak v tzv. skutkové větě, tak i v důvodech svého rozhodnutí fakt, že všichni obvinění dobře věděli (formulace „s vědomím skutečnosti“), že předmětné věci nejsou ve vlastnictví J. M., ale ten je pouze jejich leasingovým nájemcem ve vztahu ke společnosti C., spol. s r. o. Vzdor této skutečnosti potom uzavřeli označenou kupní smlouvu za pomoci které chtěli doložit, že vlastníkem předmětné věci je společnost O., spol. s r. o., jejímž jednatelem byl právě dovolatel, a byl tak v konečném důsledku vytvořen stav, který vedl k uzavření další kupní smlouvy mezi společností O., spol. s r. o., a společností C., a. s., na částku 2.269.200,- Kč, kdy tato na základě vystavené faktury zaplatila částku 1.134.600,- Kč, a to při vědomí všech tří obviněných, že J. M. po dobu trvání nájemního vztahu není oprávněn převést předmět pronájmu do vlastnictví jiného subjektu, a takto způsobili společnosti C., spol. s r. o., nyní C., a. s. v konkurzu, škodu ve výši nejméně 365.409,30 Kč. Z uvedených skutečností je pak zjevné, že formulace tzv. skutkové věty napadeného rozsudku odpovídá i následně užité právní kvalifikaci takto popsaného (a prokázaného) skutkového stavu a odvolací soud nepochybil, když jednání dovolatele v souladu s učiněnými a popsanými skutkovými zjištěními právně kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, 2 tr. zák. Z hlediska poškozeného subjektu potom správně aplikoval ustanovení §446 obchodního zákoníku při uzavření kupní smlouvy o převodu fiktivního vlastnického práva na předmětné věci z prodávajícího (společnost O., spol. s r. o.) na kupujícího (společnost C., a. s. Takto nabyté vlastnictví od nevlastníka bylo založeno na dobré víře kupujícího a nebylo zpochybněno ani rozvazující podmínkou, což umožnilo dovodit, že právní účinky předmětné kupní smlouvy nastaly a byly tak zasaženy majetkové hodnoty do té doby legitimního vlastníka předmětného vlastnictví, tedy společnosti C., spol. s r. o. V naznačených souvislostech je také zřejmé, komu a v jaké výši byla způsobena škoda a tvrzení, že poškozená společnost si nakonec předmětné věci znovu převzala, je z pohledu již řečeného právně bezvýznamná a to stejně, jako výhrada, že nedošlo k úplnému zaplacení ceny předmětu prodeje a tím ani ke změně subjektu vlastnického práva, protože takto se dovolatel domáhá zohlednění výhrady vlastnického práva z hlediska ustanovení §445 obchodního zákona, když této skutečnosti zjevně neodpovídají soudem opatřená skutková zjištění týkající se zejména obsahu předmětné kupní smlouvy. Co se týče dalších výhrad v dovolání obsažených, tak se jedná do jisté míry o formulační nepřesnost či nedůslednost (v tomto směru pro stručnost je možno odkázat na vyjádření státní zástupkyně se kterým i dovolací soud souhlasí), která však nemá zásadní vliv na obsah tzv. skutkové věty, která, co do svého obsahu, ve spojení s důvody uvedenými v rámci napadeného rozsudku, vyjadřuje příslušný skutkový stav způsobem, který umožnil soudu přistoupit k právní kvalifikaci takto popsaného skutku, která byla ve vztahu k němu užita adekvátně.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka