ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.582.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 582/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné M. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 10 To 402/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 115/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 T 115/2004, byla obviněná M. T. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se měla podle obžaloby dopustit skutkem spočívajícím v tom, že „ač byla v době od 22. 4. do 24. 4. 2003 písemně i osobně zástupci Obce R. vyrozuměna o tom, že platby v částkách 380.000,- Kč, 2x po 400.000,- Kč převedené dne 7. 4. 2003 na její účet vedený u pobočky K. b., a. s., v N. jí nenáležejí, neboť měly být zaslány dle rozsudku Okresního soudu v Trutnově, č.j. 6 C 13/2001- 283, ze dne 11. 7. 2002, pravomocného ve výroku o povinnosti zaplatit částku 5.134.679,40 Kč s příslušenstvím dne 25. 3. 2003, na účet oprávněné spol. A., s. r. o., N., a byla vyzvána k jejich vrácení Obci R., toto neučinila a částku v celkové výši 1.188.000,- Kč následně použila na odkoupení pohledávek společnosti A., s. r. o., N. za Obcí R. dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 4. 2003, uvedené pohledávky však Obec R. neuznávala a ohledně nich je dosud veden občanskoprávní spor u Okresního soudu v Trutnově.“ Výrokem podle „§229 odst. 1 tr. ř.“ pak byla poškozená obec R. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání státního zástupce a poškozené obce R. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 10 To 402/2005, jímž odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné a odvolání poškozeného zamítl jako podané osobou neoprávněnou. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 2. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala následně nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné M. T. dovolání, a to proti výroku, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce v Náchodě proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 T 115/2004. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku provedla dovolatelka nejprve rekapitulaci závěrů soudů prvního a druhého stupně, a na tomto základě konstatovala, že předně je třeba odmítnout názor soudu, že nedošlo ke vzniku škody na majetku obce R. Jestliže se obohacením pachatele ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. rozumí rozmnožení majetku pachatele jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele vynaloženy, je podle dovolatelky zřejmé, že k rozmnožení majetku obviněné M. T. došlo formou jeho rozšíření. Do její dispozice se totiž dostala částka 1.180.000,- Kč a obviněná s ní nakládala tak, jako kdyby jí tato částka náležela, když ji použila k odkoupení pohledávek společnosti A., s. r. o., za obcí R. Z hlediska existence dalšího zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., že pachatel „využije něčího omylu“ a s tím úzce související subjektivní stránky trestného činu, je podle dovolatelky rozhodující, jakou představu o původu peněz měla obviněná v okamžiku, kdy se dověděla o existenci předmětné částky na svém účtu. Pokud by již v této době věděla, že jí peníze nepatří a byly jí zaslány omylem, a zároveň si peníze na účtu ponechala a disponovala s nimi, šlo by z její strany o využití něčího omylu a tedy o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. V případě, že by se obviněná o skutečnosti, že jí peníze byly zaslány omylem dozvěděla až dodatečně a přesto s nimi nadále disponovala jako se svým majetkem, přicházela by pak v úvahu právní kvalifikace jejího jednání jako trestného činu zatajení věci podle §254 tr. zák. V uvedené souvislosti poukázala dovolatelka na to, že soudy k výše uvedeným otázkám neučinily žádné jednoznačné skutkové zjištění, když z tzv. skutkové věty ani z odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá, zda se obviněná o existenci peněz na účtu dozvěděla a ponechala je tam již předtím, než byla v době od 22. 4. do 24. 4. 2003 vyrozuměna zástupci obce R. o původu peněz, anebo zda se tak stalo až později. Jestliže ovšem nebyla objasněna tato otázka, jež má nepochybně zásadní význam pro právní posouzení skutku, pak je podle dovolatelky nutno dovodit „extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.“
Dovolatelka dále uvedla, že pro posouzení existence formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je irelevantní nalézacím soudem zdůrazňovaná problematika následného započtení pohledávek, jelikož tento trestný čin je dokonán již okamžikem obohacení pachatele. Dovolatelka zdůraznila, že obviněná dne 30. 4. 2003, tj. v době, kdy již zcela nepochybně věděla o tom, že peníze došly na její účet omylem, odkoupila za ně od firmy A., s. r. o., její pohledávky za obcí R. v celkové výši 1.180.838,10 Kč, jež uvedená obec neuznávala a které byly předmětem občanskoprávního řízení ve věci Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 5 C 81/2003. Obviněná pak následně dne 2. 5. 2003 oznámila poškozenému jednostranné započtení vzájemných pohledávek.
Dovolatelka zároveň zdůraznila, že nelze souhlasit ani se závěry soudů ohledně nemožnosti užití právní kvalifikace skutku jako trestného činu zatajení věci podle §254 tr. zák. Nejvyšší soud České republiky sice ve svém rozhodnutí ve věci sp. zn. 11 Tdo 40/2004, vyslovil právní názor, že peníze na účtu nemohou být cizí věcí ve smyslu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., avšak podle dovolatelky toto rozhodnutí nebylo nikdy publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a proti názorům v něm uvedeným je nutno mít závažné výhrady. Věc v právním slova smyslu je totiž charakterizována svojí užitečností a ovladatelností. Tyto vlastnosti nepochybně mají peníze ve formě finanční hotovosti a podle názoru dovolatelky případným vložením na účet tyto vlastnosti neztrácejí, neboť osoba mající dispoziční právo k bankovnímu účtu s nimi může provádět bezhotovostní platby a používat je k uhrazování svých potřeb. Navíc mohou být tyto peníze kdykoliv jednoduše transformovány zpět do své hmotné podoby. Přitom je v rozporu se společenskou a ekonomickou realitou charakterizovat vztah vkladatele k penězům na účtu pouze jako závazkový vztah mezi ním a peněžním ústavem. K tomu jako příklad dovolatelka uvedla, že v současné době lze v některých provozovnách i při provádění běžných nákupů provádět platbu bankovní kartou. Lze si zároveň stěží představit, že by tuto platební funkci mohla plnit např. pohledávka, kterou má občan vůči jiné fyzické nebo právnické osobě. Rovněž z hlediska účelu trestního zákona není podle dovolatelky důvodu rozlišovat mezi podmínkami trestního postihu pachatele, do jehož dispozice se dostanou v důsledku omylu oprávněné osoby cizí peníze v hmotné podobě (např. při platbě poštovní poukázkou), a pachatele, jemuž jsou cizí peníze zaslány omylem na bankovní účet.
Se zřetelem k výše uvedeným důvodům proto dovolatelka vyslovila názor, že i peníze na účtu lze v právním smyslu považovat za věc a že takovéto peníze v zásadě mohou být předmětem trestného činu zatajení věci podle §254 tr. zák. Proto i v případě, že by se obviněná M. T. o skutečnosti, že jí byly peníze na účet zaslány omylem, dozvěděla až dodatečně, mělo být její jednání posouzeno jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Své námitky shrnula dovolatelka tak, že již soud prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že souzený skutek není trestným činem, vycházel z nesprávného právního posouzení skutku a jeho rozhodnutím tak byl založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud i přes existenci vytýkané vady odvolání státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř., pak podle dovolatelky tímto rozhodnutím naplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V závěru podaného dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst.1, písm. g), l) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 10 To 402/2005, a aby zrušil též rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 T 115/2004, včetně dalších rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; 2) podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl; 3) v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Dovolatelka zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání nejvyšší státní zástupkyně obviněné (č. l. 326/2 spisu) a jejímu obhájci s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda obviněná shora uvedených práv využívá. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání státního zástupce) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., kterým byla obviněná obžaloby zproštěna.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupkyně dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelkou použita a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vytýkanými hmotně právními vadami předpokládanými v uplatněném dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).
Poněvadž - jak uvedeno výše - je dovolací soud vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci, je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelky, v jejichž rámci poukazuje na to, že soudy řádně neobjasnily skutkovou otázku týkající se zjištění, zda se obviněná případně mohla dozvědět (resp. se dozvěděla) o existenci finančních prostředků omylem poukázaných na její účet už v době před 22. 4. do 24. 4. 2003, tzn. ještě před tím, než byla zástupci obce R. o předmětném omylu osobně i písemně vyrozuměna. S takovým skutkovým zjištěním by pak podle dovolatelky bylo možno spojovat závěr o tom, že obviněná „využila něčího omylu“ ve smyslu zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Dovolatelka se tak s poukazem na neúplná skutková zjištění domáhala (k tíži obviněné) přehodnocení (revize) skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely (viz odůvodnění napadených rozhodnutí), tzn. že dovolání částečně uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv na hmotně právním základě. Poukaz na existenci „extremního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci“ zde nelze považovat za případný, neboť skutkový stav v jeho pravomocně stabilizované podobě kvalifikaci skutku jako žalovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. nedovoloval, což konečně ve svém mimořádném opravném prostředku připustila i sama dovolatelka. Jinými slovy, o extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a následnými právní závěry soudů by se jednalo v případě opačném, tedy v případě, že by obviněná byla uznána vinnou trestným činem podvodu, přestože by užití této právní kvalifikace vzhledem k soudy zjištěnému skutkovému stavu věci zjevně nepřicházelo v úvahu.
Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatelka konkrétní argumentací poukázala na to, že skutkový stav věci i v namítané neúplné podobě, z něhož soudy vycházely (tzn. skutkový stav uvedený ve zprošťujícím výroku a blíže rozvedený v odůvodnění jejich rozhodnutí) umožňoval právní posouzení skutku přinejmenším jako trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Dovolatelka relevantně uplatnila a odůvodnila právní názor, že inkriminované peníze omylem zaslané na bankovní účet obviněné bylo třeba považovat za „cizí věc“ ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona, kterou si obviněná přisvojila, když s penězi (věcí) neoprávněně disponovala výše popsaným způsobem.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že předmětem útoku u trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. může být pouze cizí věc, která se do moci pachatele dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, přičemž za „věc“ je třeba pokládat věci movité i nemovité (k tomu srov. též §89 odst. 13 tr. zák.). Takovou věcí mohou být i peníze v hotovosti. Podstatné dále je, aby si pachatel věc přisvojil, tzn. znemožnil dispozici s věcí oprávněné osobě a vyloučil ji z držení a užívání věci (srov. přiměřeně např. RNs T 678/2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. Beck, svazek 4/2004, a R 17/1980 SbRt.). S přihlédnutím k nyní projednávanému případu je dále zapotřebí poznamenat, že je-li předmětem útoku peněžní částka omylem zaslaná pachateli a jím převzatá , spočívá rozdíl mezi trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. (spáchaného tím, že pachatel „využije něčího omylu“) a trestným činem zatajení věci podle §254 tr. zák. v tom, že v případě trestného činu zatajení věci pachatel v době, kdy se věc dostává do jeho moci, o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří.
V posuzovaném případě nedospěly soudy na podkladě vyhodnocení provedených důkazů ke skutkovému zjištění, že by obviněná M. T. o existenci finančních prostředků, převedených omylem dne 7. 4. 2003 poškozenou obcí R. na její bankovní účet, věděla ještě před tím, než byla na tuto skutečnost poškozeným výslovně upozorněna (tedy před datem 22. 4 až 24. 4. 2003), a že tedy podvodným jednáním spočívajícím ve využití omylu jiného se ke škodě obce R. obohatila. Soudy zjištěný skutkový stav věci spočíval v podstatě v tom, že obviněná i za stavu, kdy se dozvěděla, že inkriminované finanční prostředky jí byly poukázány omylem a tedy věděla, že jí nepatří, přesto je nevrátila oprávněné osobě a nakládala s nimi podle svého uvážení, tj. přisvojila si je. Jestliže za tohoto stavu soudy přesto nekvalifikovaly její jednání jako trestný čin zatajení věci podle §254 tr. zák. stalo se tak proto, že podle nich k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu v daném případě nedošlo, neboť předmětem útoku musí být zásadně cizí věc a nikoliv peníze (finanční prostředky) v podobě vkladu na účtu. Soudy zde vycházely z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, na které v odůvodnění svých rozhodnutí odkazují (str. 5 rozsudku a str. 3 napadeného usnesení odvolacího soudu).
Pokud nejvyšší státní zástupkyně výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu v podaném dovolání podrobila kritice, v jejímž rámci poukázala rovněž na to, že jde o rozhodnutí fakticky ojedinělé, které nikdy nebylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, považuje Nejvyšší soud za nezbytné poznamenat, že předmětné rozhodnutí bylo trestním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno k publikaci a uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2006 (ročník LVIII), rozhodnutí ve věcech trestních, pod č. 14. Podle právní věty I) tohoto judikátu mohou být cizí věcí (§89 odst. 3 tr. zák.) i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. To je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu §254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu §248 tr. zák., a ani odcizit ve smyslu §247 tr. zák.
Z těchto důvodů zároveň nelze přisvědčit právnímu názoru vyslovenému v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud by jinak musel soudům vytknout, že se při svém rozhodování neodchýlily od nyní platné judikatury, když naopak v souladu s ní v posuzovaném případě jednání obviněné po právní stránce nekvalifikovaly ani jako trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Takový postup Nejvyššího soudu by pak ve svých důsledcích znamenal, že by se ve vztahu k výkladu zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zatajení věci de facto jednalo o nepřípustné řešení občanskoprávního vztahu (viz zejména ustanovení §451 a násl. ObčZ) mezi obviněnou M. T. a obcí R. prostředky trestního práva, a to na úkor jednoho z jeho účastníků.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud neshledal podané dovolání ani v relevantně uplatněné části jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo za konstatovaného stavu věci rozhodnuto tak, že se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler