ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.584.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 584/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání podaném obviněným F. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 600/2005 ze dne 11. 1. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 T 47/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 3 T 47/2004 ze dne 20. 10. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození se svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
V předmětné věci podal F. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 5 To 600/2005 ze dne 11. 1. 2006 tak, že podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) ho jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal F. M. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení vidí v tom, že soud prvního stupně ve skutkové větě uvedl, že se obviněný měl vydávat za jednatele společnosti A.-T., s. r. o., s tím, že se při této úvaze dále již nezabýval tím, zda vůbec pak mohl obviněný mít odpovědnost za chod společnosti a tomu odpovídající pravomoci a zda měl tak postavení vedoucího zaměstnance, který by byl oprávněn za společnost jednat a dávat příkazy zaměstnancům. Dle jeho názoru soud také zcela ignoroval skutečnosti, na které upozorňoval v rámci své výpovědi obviněný, že totiž v případě některých údajných dodávek nebylo fakturované plnění vůbec realizováno a údajní poškození ani do trestního spisu nezaložili listiny, které by uskutečnění plnění prokazovaly a uskutečnění plnění nebylo prokázáno ani žádným jiným způsobem. Za takovéto situace je, dle něj, absurdní konstruovat jeho odpovědnost za takováto jednání na bázi podvodu, nehledě na to, zda byl či nebyl oprávněn za společnost jednat. Podle jeho názoru byla celá řada obchodních vztahů realizována na základě rámcových smluv nebo objednávek provedených ještě v době, kdy budoucí problémy úpadce nikdo (včetně obviněného) netušil. Nejpodstatnější ovšem je, že nikdy nejednal při sjednávání žádného z obchodů v přímém ani v nepřímém úmyslu uvést některého z poškozených v omyl. V tomto smyslu nebyl soudem proveden žádný důkaz, přesto soud prvního stupně neodůvodněně vychází z toho, že byl podvodný úmysl prokázán. Do poslední chvíle se naopak snažil zajistit chod společnosti, po výpadku klíčových odběratelů (Z., Š. aj.) zajistit náhradu a v okamžiku, kdy zjistil, že tyto snahy nevedou k úspěchu, podal včas návrh na prohlášení konkurzu. Popírá tedy, že by bylo prokázáno, že v době sjednávání obchodů musel vědět, že jeho firma je insolventní, protože tato v takovém stavu nebyla, přičemž i svědek Ing. T. sám ve své svědecké výpovědi připustil, že při zpracování svého odborného vyjádření z oboru účetnictví neposuzoval z hlediska insolvence případné budoucí příjmy z pokračující podnikatelské činnosti, které by bylo možné reálně předpokládat, přičemž o jejich dosažení se obviněný právě snažil. Dále uvedl, že není pravda, že by jeho společnost nevedla účetnictví, neboť toto bylo předáno správci konkurzní podstaty, což tento jako svědek také potvrdil. Uvedl rovněž, že soudem nebyl proveden stěžejní důkaz navrhovaný obhajobou, a to, znalecký posudek z oboru ekonomiky-odvětví účetnictví, který by mohl, dle něj, jako jediný objektivně objasnit, ve kterém okamžiku nastala situace, kdy by obviněný musel vědět, že společnost nebude schopna své závazky splatit. Touto skutečností se soudy ve svých rozhodnutích nijak nezabývaly. Dovolatel poukázal i na to, že nebyl nikdy srozuměn s tím, že by nedošlo k zaplacení skutečně vzniklých pohledávek a až do podání návrhu na konkurz věřil, že se mu podaří chod společnosti znovu nastartovat. Podle něj soud nesprávně pominul i zprávy ČSOB, resp. jejího právního nástupce, z nichž vyplývá, že hodnocení společnosti rozhodně ve všech posuzovaných kritériích nebylo špatné a ani peněžní ústavy tehdy neviděly jako jediné nutné východisko ukončení činnosti jeho společnosti. Dovolatel takto zastává názor, že ze strany orgánů činných v trestním řízení se v této konkrétní věci jedná o neodůvodněnou kriminalizaci osoby obviněného, kterážto praxe by ve svém důsledku mohla dokonce při takovémto „specifickém výkladu“ zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu vést i k nepřijatelnému závěru, že prakticky každý soukromý podnikatel, na jehož majetek by byl vyhlášen konkurz, by se měl dopouštět v souvislosti se svými neuhrazenými finančními závazky ve vztahu ke svým věřitelům tohoto trestného činu. Namítá dále, že z hlediska obchodně právního není prokázáno ani to, zda vůbec nějaký nárok na zaplacení řady faktur vznikl; u skutku týkajícího se M. O. (bod 3) rozsudku, logicky z hlediska hmotně právního vůbec trestní odpovědnost nemůže připadat v úvahu, když ani v občanském soudním řízení by M. O. neměl nejmenší naději na úspěch, pokud by úhradu částky, jejíž nezaplacení je nyní trestním soudem obviněnému kladeno za vinu, u příslušného soudu zažaloval. Tvrdí, že je tak uznáván vinným za nezaplacení „pohledávek“, které by v civilním řízení vůbec nemohly být uznány za existující, což je nepřijatelné a vedlo by k faktickému zneužívání trestního práva, takže došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který s ohledem na uvedené vůbec nemůže být trestným činem. Obviněný je přesvědčen, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v žádném případě nevyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé a že v tomto směru tak existuje extrémní nesoulad. Na závěr dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil citované usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 20. 10. 2005, č. j. 3 T 47/2004-776 a přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž souhlasil, aby v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že po rekapitulaci dovolacích námitek poukázal na to, že jejich většina se opírá o názor, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je extrémní rozpor. Tyto námitky však nemohou obstát, protože nelze dovodit, že by soudy při hodnocení důkazů, některé, pro posouzení věci významné důkazy zcela pominul nebo by vycházel ze skutkových zjištění, která logicky nevyplývají z žádného v úvahu přicházejícího hodnocení provedených důkazů, případně vůbec neučinil některé skutkové zjištění relevantní z hlediska existence znaků skutkové podstaty trestného činu. Takové vady dovolatel nevytýká, ale v podstatě se domáhá toho, aby soudy provedené důkazy hodnotily jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Poukázal v této souvislosti na to, že při hodnocení finanční situace dovolatele resp. společnosti A.-T., s. r. o., nalézací soud poukázal i na zejména nesplacené dluhy vůči peněžnímu ústavu ve výši 20.000.000,- Kč, existující již k 1. 7. 1998, což dovolatel ve své argumentaci ignoruje. Požadované znalecké dokazování je potom neproveditelné za stavu, kdy podle skutkových zjištění učiněných soudy účetnictví nebylo vedeno. Takové námitky, směřující do oblasti skutkových zjištění, nelze a to ani s ohledem na dovolatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu ČR pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Akceptovat nelze ani námitku, že dovolatel se nemohl dopustit předmětné trestné činnosti, když nebyl jednatelem ani vedoucím pracovníkem označené společnosti. Taková námitka je bezpředmětná, neboť trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. není trestným činem s tzv. speciálním subjektem (§90 odst. 1 tr. zák.). Pokud je trestným činem podvodu obohacena právnická osoba, není okruh pachatelů omezen pouze na statutární zástupce této právnické osoby, ale může jím být každá fyzická osoba, která se dopustila podvodného jednání vůči poškozenému bez ohledu na to, jaké formální postavení v právnické osobě, profitující z trestné činnosti, zastávala a zda k ní vůbec měla nějaký obchodněprávní nebo pracovněprávní vztah, když sám dovolatel uvedl, že jménem společnosti fakticky jednal. Co se týče námitky v podobě nedostatku subjektivní stránky označeného trestného činu, lze odkázat na tu část skutkové věty, podle které dovolatel objednával a odebíral zboží a služby, „ačkoli věděl, že společnost nemá k dispozici dostatek finančních prostředků a nemůže dostát svým finančním závazkům“. Přitom podvodný úmysl na straně dovolatele by byl dán i v případě, že by jednal „pouze“ s úmyslem nezaplatit ve sjednané lhůtě, tedy jednal by s představou, že při udržení podnikatelské činnosti dojde někdy v budoucnu ke zlepšení ekonomické situace firmy. Stran popisu skutku uvedeného pod bodem 3) výroku o vině citovaného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel prokazatelně převzal od poškozeného částku 200.000,- Kč, jako zálohu na kupní cenu nemovitosti s úmyslem její prodej neuskutečnit a peníze si ponechat. Protože napadené rozhodnutí netrpí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže být naplněn ani další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té jeho variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), ačkoli byl v řízení mu předcházejícímu dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Další první varianta tohoto dovolacího důvodu (byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí) nepřichází v posuzované věci vůbec v úvahu, protože odvolací soud zamítl odvolání nikoli z formálních, ale z věcných důvodů a to po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k uvedenému proto navrhl, aby dovolací soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoli již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci namítl nejprve dovolatel v rámci prvního dovolacího důvodu, že se soudy nedostatečně vypořádaly s tím, zda mohl jednat za společnost A.-T., s. r. o. jako její jednatel a z této pozice uzavírat jednotlivé smlouvy. Ze společenské smlouvy o založení společnosti z roku 1992 je patrné, že funkce jednatele byla zřízena na dva roky, po jejichž uplynutí měla proběhnout volba nového jednatele. Toto se ovšem nestalo a i ve výpise z obchodního rejstříku byl po celou dobu jako jednatel uveden právě obviněný. Nejvyšší soud má s ohledem na ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku za to, že pokud poškození v postavení druhé strany po celou dobu při sjednávání jednotlivých závazků jednali v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nelze vůči nim namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Z tohoto důvodu byl dovolatel oprávněn jménem společnosti jednat, uzavírat smlouvy a tím je také dána jeho odpovědnost za takto vzniklé závazky. Co se týče prokázání existence takto vzniklých závazků, bylo toto v řízení před soudem prvního stupně dostatečně a průkazně doloženo jak listinnými důkazy tak i svědeckými výpověďmi, když dle názoru Nejvyššího soudu tato námitka vůbec nespadá pod žádný z dovolacích důvodů dle §265b odst. 1 tr. ř., neboť se týká výlučně skutkových zjištění, s kterými se soud prvního stupně dostatečně vypořádal, nehledě na samotný fakt, že u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není okruh pachatelů omezen pouze na statutární orgány příslušné právnické osoby, ale na každého, který jedná podvodně bez ohledu na jeho postavení v právnické osobě (společnosti, firmě), která má profit z trestné činnosti. Pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto důvodů, bylo by nutno jej odmítnout dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Jako právně relevantně uplatněná se ovšem jeví ta námitka, která se týká subjektivní stránky trestného činu podvodu, kterým byl shledán vinným s tím, že z hlediska jednotlivě popsaných skutků, nikdy v souvislosti s nimi nejednal v úmyslu (ať už přímém či nepřímém) uvést některého z poškozených v omyl. Uvedl, že nikdy v době uzavírání jednotlivých smluv neměl tušení, že firma je, či by mohla v budoucnu být insolventní, takže by vzniklé závazky nebyla schopna plnit. Z učiněných skutkových zjištění však jednoznačně vyplývá, že v posuzované věci dovolatel jednal minimálně v úmyslu nepřímém. Ze zpráv I., a. s. a Č. totiž nepochybně plyne, že již v roce 1997 hospodaření společnosti skončilo se ztrátou více jak 1 mil. Kč, přičemž v roce 1998 již společnost měla velké problémy se splácením úvěrů jí bankou poskytnutých. Z tohoto důvodu bylo 1. 7. 1998 rozhodnuto o snížení úrokových sazeb těchto úvěrů na minimální výši, a následně, dne 26. 11. 1998 proběhlo jednání mezi zástupci I., a. s. a dovolatelem, na němž bylo určeno, že pohledávka banky za společností činí 20.080.860,61 Kč, a s ohledem na tuto skutečnost byla dohodnuta možnost mimosoudního řešení prodejem zastavených nemovitostí a movitých věcí společnosti. Ve zprávě I., a. s. se dále shodně konstatuje, že zhruba od poloviny roku 1998 se ekonomická situace společnosti dále zhoršovala a od této doby také nastaly problémy v komunikaci s ní, přičemž celkově analýza vyznívá v neprospěch společnosti. Vědomost dovolatele o špatné ekonomické situaci společnosti lze dovodit dále i z provedeného odborného vyjádření z oboru účetnictví, z něhož vyplynulo, že bylo naposledy vedeno v roce 1998, kdy již existoval také její dluh na sociálním a zdravotním pojištění ve značné výši (více jak 1 mil. Kč), přičemž od roku 1999 účetnictví prakticky vedeno nebylo, ač společnost vyvíjela hospodářskou činnost. Právě neexistence řádného účetnictví se stala důvodem pro to, aby soud prvního stupně odmítl provést obhajobou navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví, kterým by byl pevně stanoven okamžik, v němž obviněný již musel vědět o tom, že společnost nebude schopna své závazky splatit, což soud také v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Na tomto místě pouze nutno podotknout, že Nejvyšší soud nezpochybňuje v žádném případě snahu obviněného zlepšit ekonomickou situaci společnosti získáním nových zakázek, je ovšem otázkou, do jaké míry představa o tom, že tato snaha bude úspěšná, mohla být v kritickém období reálná. Srozumění dovolatele s tím, že nedostojí svým závazkům bylo nepochybně prokázáno dále rovněž výpověďmi svědků V. K. a M. O. Prvně jmenovaný uvedl, že jako společníkovi mu na valných hromadách dovolatel ohledně hospodářských výsledků společnosti vždy sdělil, že „to nějak vyšlo“, přičemž o finančních problémech se V. K. dozvěděl až později. Navíc mu dovolatelem nebylo umožněno, aby byl také jmenován jednatelem a po propuštění ze společnosti mu bylo odmítnuto nahlédnout do účetnictví. Úmysl uvést v omyl svědka M. O. pak vyplývá ze skutečnosti, že tomuto obviněný při podpisu smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 30. 7. 1999 týkající se nemovitostí společnosti A.-T., s. r. o. slíbil, že zástavní právo k těmto bude vymazáno, přičemž věděl, že v této době již společnost měla značné potíže se splácením úvěrů, které byly jmenovanými nemovitostmi zajištěny. Na tomto místě je tak nutno konstatovat, že z učiněných skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že k uzavírání smluv s jednotlivými poškozenými docházelo v době, kdy již obviněný musel prokazatelně vědět o neudržitelné ekonomické situaci své společnosti. Proto není na místě námitka týkající se toho, že rozhodnutím soudu prvního stupně došlo ke kriminalizaci jeho jednání, kdy dle jeho názoru by každý podnikatel, na jehož společnost je vyhlášen konkurz, měl být stíhán za podvod. Nutno poukázat na to, že právě prokázání subjektivní stránky, tedy úmyslu dovolatele (uvést jiného v omyl, obohatit sebe nebo jiného a tímto způsobit jinému škodu), je tím, co odlišuje jednání obviněného v posuzované věci od jednání spočívajícího v nesplnění smluvního závazku z hlediska obchodního, příp. občanského práva. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal relevantní důvody, které by jej mohly vést k jiným závěrům než ke kterým dospěly soudy prvního i druhého stupně, neboť z nepochybně shledaných skutkových zjištění nepochybně vyplývá, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když právní posouzení jednotlivých skutků (posouzených jako pokračující trestný čin) bylo provedeno správně (včetně způsobu zavinění) a nelze mít za to, že mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci došlo postupem soudů k namítanému nesouladu (tím méně extrémnímu).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka