ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.650.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 650/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2006 o dovolání podaném R. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 14/2006 ze dne 6. 2. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 305/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech sp. zn. 2 T 305/2005 ze dne 8. 11. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal R. S. (stejně jako spoluobviněný A. S.) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 11 To 14/2006 ze dne 6. 2. 2006 tak, že obě podaná odvolání podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal R. S. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že ze soudy zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by se předmětného trestného činu vůbec dopustil. To proto, že soudy zjistily ze zpráv dotčených peněžních ústavů, že ty se vyjádřily nejednoznačně k významu a důležitosti informací, které měl dovolatel zatajit, či podat zkresleně ve snaze získat příslušný úvěr. Jimi učiněný závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je proto nesprávný. Dále poukázal na to, že v každém konkrétním případě je nutno zkoumat, zda jde o trestný čin i z hlediska jeho materiálního pojetí, zvláště i tam, kde v případě (posuzovaného) trestného činu jsou uzavřená smluvní jednání plněna i tam, kde k uzavření smlouvy nedošlo. To je významné i pro úvahu o tom, zda i v případě vzniku trestní odpovědnosti nedošlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§65 tr. zák.). Těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly, a protože neaplikovaly ustanovení §3 tr. zák., zatížily tak svá rozhodnutí vadou spočívající i v nesprávném právním posouzení skutku. V této souvislosti poukázal na to, že od počátku přestal být osobou nebezpečnou pro společnost, protože plněním finančních závazků prokázal, že z jeho strany opětovné spáchání trestného činu nehrozí. Přitom poukázal na to, že okolnosti základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nevyžadují způsobení škody nebo alespoň úmysl škodu způsobit, čímž se umožňuje trestní postih i takových jednání, která postrádají potřebný typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V takových případech by trestní odpovědnost měla být zvažována právě z hlediska každého konkrétního případu a z posouzení toho, zda jde o jednání nebezpečné pro společnost v míře požadované pro trestní postih. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby dovolací soud postupem podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek a sám rozhodl tak, že „odsouzeného zprostí obžaloby, neboť skutek není trestným činem, popř. trestnost činu zanikla“.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky s tím, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu argumentoval dovolatel v rozporu s výlučně hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud zpochybňoval způsob, kterým soudy obou stupňů vyhodnotily zprávy poškozených peněžních ústavů ohledně významu a důležitosti údajů nepravdivě poskytnutých dovolatelem při sjednávání úvěrových smluv. Jeho námitka v uvedeném směru přitom nenese znaky extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudy z nich vyvozených, když dovolatel ostatně ani takovýto nesoulad nenamítl. Za právně relevantní lze podané dovolání považovat pouze v té části, ve které dovolatel namítl, že soudy v posuzované věci náležitě nezvážily stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost z hledisek uvedených v §3 odst. 2, 4 tr. zák., zejména potom to, že v případě některých útoků nebyl dovolateli úvěr vůbec poskytnut a v případě ostatních poskytnutý úvěr řádně splatil či splácí a zda tedy takto nedošlo k zániku nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska ustanovení §65 tr. zák. Takto dovolatelem vedená argumentace je však zjevně neopodstatněná a to proto, že nelze mít za to, že samotné podvodné vylákání úvěru a jeho následné plné a bezproblémové splácení nepředstavuje označený trestný čin resp. nejde o nenaplnění jeho materiálních znaků z pohledu jeho společenské nebezpečnosti (v takových případech by totiž podvodné jednání zůstalo beztrestným). Je-li trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. dokonán již podvodným jednáním při uzavření smlouvy, není na místě z pohledu typového stupně společenské nebezpečnosti takového trestného činu rozlišovat mezi pachateli, kteří úvěr splácí a těmi, kteří tak nečiní resp. mezi těmi, kterým byl úvěr poskytnut a mezi těmi, jímž poskytnut nebyl. V tomto směru mají soudy prostor při úvahách o ukládání trestu právě v rámci stupně nebezpečnosti činu pro společnost, což také soudy v předmětné věci učinily, když při svých úvahách v rámci trestu poukázaly na snahu dovolatele své závazky plnit, ale i délku doby, po kterou trestnou činnost páchal i na četnost dílčích útoků označeného trestného činu. S ohledem na uvedené potom navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
V posuzované věci jsou učiněná skutková zjištění nepochybná a z nich také plyne, že dovolatel v souvislosti s předmětnými žádostmi o úvěr (při sjednávání úvěrové smlouvy) uvedl nepravdivé údaje v podobě předložených daňových přiznání (celkem tří), a s ohledem na jejich počet a opakování takového postupu musel vědět o změně daňového základu a příslušnou banku o těchto skutečnostech neuvědomil. Tímto jeho postupem se zabýval podrobně zejména nalézací soud a v důvodech svého rozhodnutí také náležitě vyložil, v čem lze spatřovat ony nepravdivě uvedené údaje. Přitom vycházel i z výpovědi svědkyně Ing. J. Š., pracovnice K. b., která potvrdila, že daňové přiznání je v uvedených souvislostech důležitým dokumentem, který se u předmětné žádosti o úvěr vyžaduje, protože je z něj možné čerpat údaje o bonitě klienta a celkově má význam z hlediska případného poskytnutí úvěru. Z hlediska další argumentace dovolatele se tak jako relevantní jeví pouze jeho námitka ve vztahu k materiální stránce předmětného trestného činu resp. k zániku jeho trestnosti z hlediska jeho nebezpečnosti pro společnost. V této souvislosti je na místě zdůraznit, že k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §250b odst. 1 tr. zák. není třeba vznik škody a úmysl pachatele ani ke způsobení škody nemusí směřovat. Trestně odpovědný je takto i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, i když ten následně řádně splácí. Tak tomu v zásadě bylo i v posuzované věci. Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti předmětného trestného činu (§3 tr. zák.) je ovšem na místě připomenout, že dovolatel, jak také plyne ze skutkové věty obsažené ve výroku soudu prvního stupně, celkem v šesti případech usiloval o poskytnutí úvěru za shora popsaných okolností a v důsledku jím uvedených nepravdivých údajů mu byl ve čtyřech případech také poskytnut. Z uvedeného potom nelze dovodit stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost jako nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), a to i z hlediska jeho kriterií uvedených v §3 odst. 4 tr. zák. Rovněž tyto skutečnosti vyjádřil přiléhavě zejména soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí, když při hodnocení uvedených hledisek poukázal i na snahu dovolatele takto vzniklé závazky plnit a zjevně tyto skutečnosti promítl i do druhu a výše uloženého trestu.
S ohledem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka