ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.707.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 707/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. června 2006 o dovolání podaném N. M. T., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 510/2005 ze dne 11. 1. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 13/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 13/2005 ze dne 26. 9. 2005 byl dovolatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl též uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let.
V předmětné věci podal N. M. T. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 6 To 510/2005 ze dne 11. 1. 2006 tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal N. M. T. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy vycházely z důkazů, které byly vyhledány a hodnoceny v rozporu s ust. §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. v jeho neprospěch, přičemž tyto jsou nedostatečné a netvoří uzavřený systém, na jehož základě lze s jistotou konstatovat jeho vinu. Dle jeho názoru porušil soud 1. stupně zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 5 tr. ř., (dle které jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného), když z provedených znaleckých posudků vyvodil pouze závěry svědčící v jeho neprospěch a stejně tak pouze v jeho neprospěch vyhodnotil výpovědi svědků V. H. L. a H. T. N. Dovolatel se dále domnívá, že výpověď poškozené, která je podle něj zároveň jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch, v níž tato tvrdí, že mu řekla, že je jí 13 let, je naprosto nevěrohodná a soud by k jejímu hodnocení měl tedy přistupovat s nejvyšší opatrností. Toto odůvodňuje tím, že poškozená svou výpověď v průběhu trestního řízení opakovaně měnila, což bylo podpořeno též audionahrávkou telefonického rozhovoru poškozené s pracovnicí krizové linky, v němž vylíčila, že byla znásilněna otcem své kamarádky. Dle jeho názoru, rovněž skutečnost, že předsedkyně senátu se odvolávala na pouhé další možné verze výpovědi poškozené, které by tato určitě podala, dokresluje nevěrohodnost její výpovědi, která tak nemůže být soudy hodnocena jakožto důkaz směřující v neprospěch dovolatele, a to zvláště, pokud tato výpověď je jediným a osamoceným důkazem v celém trestním řízení. Ohledně závěrů znalce namítl, že v odůvodnění rozsudku chybí odpověď znalce na otázku obhajoby, totiž, že příčinou změn výpovědi může být snaha poškozené upoutat na sebe pozornost, neboť součástí její povahy je zvýšená potřeba na sebe upozorňovat. Co se týče výpovědí svědků, uvedl, že oba popřeli skutečnost, že poškozená s nimi jela v automobilu a že se s nimi bavila i o svém věku, kdy tedy tito nepotvrdili ani výpověď dovolatele, ale ani výpověď poškozené. V této souvislosti uvedl, že ani odvolací soud neuvedl ohledně skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku prvního stupně jinou skutečnost, ze které dovodil bezpečné prokázání skutkového stavu, než nevěrohodnou a zpochybněnou výpověď poškozené, jejíž změny označil soudní znalec za důsledek snahy o upoutání pozornosti. Domnívá se dále, že soudu prvního stupně se v žádném případě nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky trestného činu pohlavního zneužívání, tedy úmysl vykonat soulož s osobou mladší 15 let, a to ani ve formě úmyslu přímého ani nepřímého. Dovolatel se dále neztotožňuje s názorem soudu, že úvahy o vzhledu a chování poškozené jsou nepodstatné, když dle něj tato má jednoznačně vzhled a chování dívky rozhodně starší 15 let a on tak mohl její věk pouze podle tohoto odhadnout. Dodal, že v průběhu celého trestního řízení uváděl, že ví, že pohlavní styk s dívkou mladší 15 let je v ČR trestný, a že pokud by věděl, že je poškozené jen 13 let, nikdy by s ní nesouložil. Dle jeho názoru se soud neřídil při hodnocení provedených důkazů základní zásadou trestního procesu in dubio pro reo, neboť ho uznal vinným ze spáchání úmyslného závažného trestného činu pouze na základě výpovědi poškozené, která měla rysy uvedené shora. Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a jeho odvolání zamítl, došlo k chybnému právnímu posouzení celé věci, neboť jeho jednání nikdy nesplňovalo znaky trestného činu, za který byl odsouzen, když v žádném případě nenaplnil subjektivní stránku trestného činu pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 tr. zák. Na závěr dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 510/2005 dle ust. §265k tr. ř. zrušil a dle ust. §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že dovolatele zprostí obžaloby v plném rozsahu, popřípadě aby dle ust. §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky. Ve svém vyjádření uvedla, že důvody uváděné dovolatelem v dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom je možno dle ní konstatovat, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Toto bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené, která dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie je svědkyní věrohodnou. Navíc dle dovolatele mělo být prokázáno jeho tvrzení, že mu poškozená do telefonu řekla, že je jí osmnáct let, výpověďmi dvou svědků, kteří tyto skutečnosti nepotvrdili. Dle názoru státní zástupkyně je tedy dovolání N. M. T. podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a proto navrhla, aby ho Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ust. §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., aby tak učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci z hlediska popisu napadeného skutku, který je obsažen v příslušném rozhodnutí (výroku) soudu prvního stupně, dovolatel namítl především nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí poškozené, které pokládá za nevěrohodné. Z této skutečnosti dovozuje svou nevinu s tím, že provedeným dokazováním nebylo jednoznačně prokázáno, že věděl, že poškozená byla mladší 15 let a že tak spáchal skutek, který soudy právně kvalifikovaly jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Oba soudy však zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, zabývaly se i namítanou nevěrohodností výpovědí poškozené. Poukázaly v této souvislosti i na další důkazy, především pak na výpovědi obou dalších svědků, z nichž nepochybně vyplynulo, že tvrzení dovolatele ohledně jejich informovanosti o věku poškozené (že je jí 18 let), bylo nepravdivé. Co se týče rozsahu vedeného dokazování v řízení před oběma soudy a následného vyhodnocení provedených důkazů, má Nejvyšší soud za to, že těmto nelze nic vytýkat a stejně tak nelze nic vytýkat ani právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Oba soudy správně poukázaly na skutečnost, že výpovědi poškozené a obou svědků jsou ve vzájemném kontextu a výpověď dovolatele tak je s nimi v rozporu. Věrohodnost výpovědí poškozené pak dle vyjádření soudů byla zcela nepochybně prokázána znaleckým posudkem z oboru psychologie, na základě kterého bylo sice u ní konstatováno lehké emoční ovlivnění, ovšem celková obecná i konkrétní věrohodnost u ní zachována byla. Lze jenom dodat, že výhrady vznesené dovolatelem v převážné míře pouze směřují proti skutkovým zjištěním, které soudům co do jejich rozsahu i obsahu umožnily přijmout rozhodnutí, která jsou právě oněm skutkovým zjištěním i co do právní kvalifikace jednání dovolatele přiléhavá. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka dovolatele ohledně absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. ve výroku rozsudku soudu prvního stupně právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněná. Jak již bylo řečeno, ze skutkových zjištění je zřejmé, že tato dovolateli několikrát svůj skutečný věk sdělila, a to jak během určité doby před kritickým dnem, kdy s ním byla v telefonickém kontaktu, tak i bezprostředně při spáchání skutku. Z tohoto důvodu neobstojí ani jeho tvrzení o tom, že poškozená vypadala a chovala se jako dospělá. Na základě tohoto pak soudy vzaly správně za prokázané, že musel být alespoň srozuměn s tím, že poškozená byla mladší 15 let. Subjektivní stránka uvedeného trestného činu byla tedy jeho jednáním naplněna přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu. Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn i v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř, ovšem je zjevně neopodstatněný.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka