ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.728.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 728/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 To 350/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 167/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 3 T 167/2002, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 18. 4. 2002 kolem 22.30 hodin v B., okres K., v podnapilém stavu, řídil svůj osobní automobil tov. zn. Škoda 120, přičemž v době řízení vozidla měl v krvi nejméně 1,43 promile alkoholu a poté, když byl služebním postupem zastavován hlídkou policistů OHS PČR K., ve složení nstržm. T. M. a nstržm. R. G., kteří obžalovaného zastavovali ze služebního vozidla policie, na výzvu policistů k zastavení vozidla nereagoval a začal ujíždět až na zahradu svého rodinného domku, kde vozidlo zastavil, z vozidla vystoupil a kde byl dostižen hlídkou policistů služebním vozidlem policie, přičemž na výzvy policistů, aby se podrobil orientační dechové zkoušce ke zjištění alkoholu v krvi a předložil jim osobní doklady prokazující jeho totožnost, jakož doklady, které jej opravňují k řízení osobního vozidla, reagoval negativně, na adresu policistů začal pronášet hrubé a urážlivé výroky a poté fyzicky napadl policistu nstržm. R. G. tak, že jej povalil na zem a několikráte jej udeřil pěstí do hrudníku a do rukou, a když na pomoc policisty nstržm. R. G. vystoupil nstržm. T. M. a snažil se obžalovanému R. zabránit v jeho dalším jednání, tohoto několikráte udeřil pěstí do hrudníku a do břicha, přičemž následně byl těmito policisty hmaty a chvaty sebeobrany zpacifikován a předveden na PČR OO B. k dalším služebním úkonům, v důsledku tohoto jednání způsobil policistovi nstržm. R. G. poranění v podobě naražení zátylku hlavy a hematomu v záhlaví, které si vyžádalo léčení s následnou dobou pracovní neschopnosti v trvání od 19. 4. 2002 do 26. 4. 2002 a policistovi nstržm. T. M. poranění palce levé ruky s výrazným omezením hybnosti a podvrtnutí kloubu palce, které si vyžádalo léčení v trvání od 18. 4. 2002 do 29. 4. 2002 včetně.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §155 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně M. v., pobočka O., škodu ve výši 8.157,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 5 To 350/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 11. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, jímž tato rozhodnutí napadl „v celém rozsahu“. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil a trvá na tom, že to byl naopak on sám, jehož napadli zasahující policisté G. a M. V uvedené souvislosti pak dovolatel konstatoval, že orgány činné v trestním řízení inkriminovanou událost ze dne 18. 4. 2002 posoudily dvojím způsobem, když na jedné straně bylo zahájeno trestní stíhání proti dovolateli a podána na něj obžaloba, a na druhé straně byli zároveň obviněni a posléze obžalováni výše uvedení policisté. V prvém případě obžaloba vycházela z toho, že je pravdivá verze policistů, kdežto ve druhém případě bylo vycházeno z toho, že je pravdivé tvrzení dovolatele. Obě tyto trestní věci napadly u Okresního soudu v Karviné a byly přiděleny soudkyni Mgr. H. R. Věc obviněných G. a M. byla pravomocně ukončena zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 3 T 197/2002, kdy soud dospěl k závěru, že skutek není trestným činem. Tento rozsudek byl z dovolatelova podnětu napaden stížností pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti, o které Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl.
Na podkladě výše uvedených skutečností vyslovil dovolatel názor, že soudkyně Mgr. H. R. tím, že před vynesením rozsudku v dovolatelově trestní věci posuzovala skutkově a právně související věc obviněných G. a M., byla vyloučena z rozhodování v případě obžaloby podané na dovolatele. Pokud totiž ohledně obviněných G. a M. vyslovila zprošťující výrok, je podle dovolatele logické, že jej při prakticky totožné důkazní situaci musela uznat vinným, neboť jinak by popřela svůj předcházející (zprošťující) výrok ve věci obviněných policistů. V důsledku toho, že uvedená soudkyně v daném případě posuzovala věc o stejném skutkovém základu meritorně dříve, jde podle dovolatele o přinejmenším srovnatelnou situaci, kdy soudce rozhodující o vazbě je následně vyloučen z projednávání věci samé. Podle dovolatele je tak zřejmé, že soudkyně Mgr. H. R. je osobou vyloučenou z vykonávání úkonů trestního řízení v nyní posuzované věci, neboť u ní lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nemůže rozhodovat nestranně. Dovolatel současně poukázal na to, že skutečnosti týkající se vyloučení výše uvedené soudkyně namítl v rámci odvolání jak přípisem ze dne 2. 5. 2005, tak i prostřednictvím svého obhájce v rámci veřejného zasedání o odvolání. Odvolací soud však tuto námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
V závěru dovolání pak obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že „zruší napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu a věc soudu prvního stupně vrátí k novému projednání a rozhodnutí s tím, že ji přikáže k rozhodování jinému soudci.“
Opis dovolání obviněného byl v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel případné písemné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání či vyjádření (souhlas) k postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) musel nejprve posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním dovolání známa a nebyla jím před původním rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve smyslu citovaného dovolacího důvodu by ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel, věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, namítal tuto skutečnost až v dovolání.
Jestliže tedy dovolatel (z důvodů uvedených shora) namítl, že soudkyně Okresního soudu v Karviné Mgr. H. R. byla v nyní projednávaném případě z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena pro poměr k projednávané věci (srov. §30 odst. 1 tr. ř.) a tuto námitku zároveň uplatnil v odvolacím řízení (viz č. l. 171, 191-192), je zřejmé, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatnil právně relevantně.
Z hlediska opodstatněnosti dovolatelových námitek je v obecné rovině nejprve nutno uvést, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který mj. pro poměr k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat. Projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít vždy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně a nestranně (v judikatuře srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 13/2002 - T 339 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový poměr půjde především v případech, kdy soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně mohou-li mít na výsledku řízení osobní zájem apod. Naproti tomu sem - bez dalšího - nepatří poměr abstraktního rázu, spočívající v hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícím právním názorům soudce, jako přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé.
Poměr soudkyně Mgr. H. R. k projednávané věci spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že o téže události ze dne 18. 4. 2002 rozhodovala ve dvou trestních věcech vedených u Okresního soudu v Karviné jednak pod sp. zn. 3 T 197/2002, pro skutek týkající se obviněných R. G. a T. M., příslušníků Policie ČR, a jednak pod sp. zn. 3 T 167/2002, pro skutek týkající se obviněného (dovolatele) J. R., přičemž v prvém případě rozhodla dne 24. 11. 2004 zprošťujícím rozsudkem (§226 písm. b/ tr. ř.). Tato okolnost pak podle dovolatele měla mít vliv na výsledek řízení v jeho trestní věci, když podle dovolatelova názoru jej uvedená soudkyně musela „při totožné důkazní situaci uznat vinným, jelikož jinak by popřela svůj předchozí verdikt.“
S tímto názorem dovolatele se Nejvyšší soud neztotožnil. Nejprve je třeba konstatovat, že dovolatelem zmiňovaná stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ČR v neprospěch obviněných R. G. a T. M. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 3 T 197/2002, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 91/2005, podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že Okresní soud v Karviné rozhodl v souladu se zákonem, pokud obviněné obžaloby zprostil. Jestliže soudkyně Mgr. H. R. v nyní posuzované věci (tj. ve věci dovolatele J. R.) aplikovala platné normy procesního a hmotného trestního práva, a na tomto základě učinila ohledně viny dovolatele skutkové a právní závěry, které v rozsahu předpokládaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v rozsudku náležitě odůvodnila, nelze její vyloučení dovozovat jen ze skutečnosti, že obě trestní věci spojuje inkriminovaná událost ze dne 18. 4. 2002, a že o žalovaném skutku obviněných R. G. a T. M. bylo stejnou soudkyní (v jiné trestní věci) rozhodnuto zprošťujícím výrokem.
Zároveň je třeba zdůraznit, že námitka týkající se údajně podjatého přístupu soudkyně Mgr. H. R. k meritornímu rozhodnutí v dovolatelově věci, má v daném případě toliko abstraktní ráz (viz výše), neboť byla uplatněna výlučně v rovině hypotetických souvislostí vztahujících se ke způsobu rozhodování této soudkyně. Ke zjištění poměru předpokládanému v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. by ovšem byla nezbytná existence dalších (konkrétních) skutečností, jež by dokládaly, že vztah soudkyně k předmětné věci (nad rámec její činnosti jako soudkyně) měl též osobní charakter, přičemž by se zároveň jednalo o okolnost do té míry významnou, že by vzbuzovala důvodné pochybnosti o objektivitě soudkyně a její nestrannosti při rozhodování. Žádné takové konkrétní skutečnosti však dovolatel neuvedl. Dovolatelův podpůrný argument vztahující se k zákonem taxativně uvedeným důvodům vyloučení podle 30 odst. 2 tr. ř. (vyloučení soudce rozhodujícího o vazbě osoby, na níž byla podána obžaloba) zde nepovažuje Nejvyšší soud za případný. Za těchto okolností nelze tudíž odvolacímu soudu vytknout, že neshledal důvody, pro které by soudkyně Mgr. H. R. měla být v předmětné věci z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena. S těmito otázkami se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě a právně bezchybně vypořádal (viz str. 5, 6 napadeného usnesení).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelovy - byť jinak relevantně uplatněné námitky - nelze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler