ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.733.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 733/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. srpna 2006 dovolání obviněného L. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 23 To 29/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 149/2005, a rozhodl takto:
Dovolání L. D. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 31 T 149/2005, byl obviněný L. D. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, za který byl podle §171 odst. 1 tr. zákona za použití §53 odst. 2 písm. a) tr. zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce 3 měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 28. března 2005 v době kolem 22,15 hodin jel jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, majitelky M. D., a to v Č. B. z místa parkování v zákazu zastavení před nonstop barem C., kde byl v prostoru křižovatky zastaven a kontrolován hlídkou OHS Č. B., nepředložil žádné doklady potřebné k řízení motorového vozidla, přičemž bylo zjištěno, že má rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, č. j. D 2644/04-Ko ze dne 4. 8. 2004, které nabylo právní moci dne 12. 3. 2005, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal obviněný odvolání, kterým se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2006 Krajský soud v Českých Budějovicích. Ten svým rozsudkem sp. zn. 23 To 29/2006 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného L. D. uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, za který mu podle §171 odst. 1 tr. zákona za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona uložil peněžitý trest ve výši 15.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zákona uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 2 roky.
Podkladem výroku odvolacího soudu o vině se stalo zjištění tohoto soudu, že obviněný dne 28. 3. 2005 v době kolem 22,15 hodin jel jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia, majitelky M. D., v Č. B. z místa parkování v zákazu zastavení před nonstop barem C., kde byl v prostoru křižovatky zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Oddělení hlídkové služby, Č. B., které nepředložil žádné doklady potřebné k řízení motorového vozidla, a takového jednání se dopustil přesto, že rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice, ze dne 4. 8. 2004, č. j. D 2644/04-Ko, které nabylo právní moci dne 25. 8. 2004 (na rozhodnutí vyznačena právní moc ke dni 12. 3. 2005), mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém napadá rozhodnutí soudu druhého stupně ve výroku o vině, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podstatou podaného dovolání je námitka proti názoru soudu druhého stupně, že obviněný si musel být vědom toho, že má uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebo že taková varianta může nastat a že soud dovodil srozumění obviněného s vykonáváním zakázané činnosti ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona.
Z provedeného dokazování dle názoru dovolatele v žádném případě nevyplývá, že by byl obviněný srozuměn s tím, že došlo k účinnému náhradnímu doručení a že provedené náhradní doručení má ten účinek, že rozhodnutí magistrátu se stalo pravomocným. Soudy obou stupňů se přitom dle názoru dovolatele zabývaly pouze otázkou, zda došlo k účinnému náhradnímu doručení a taktéž otázkou, zda mohl být obviněný srozuměn s tím, že Magistrát města bude rozhodovat tak, že uloží obviněnému zákaz řízení motorových vozidel. Dovolatel však tvrdí, že pokud se okresní ani krajský soud nezabývaly otázkou, zda byl obviněný srozuměn s tím, že došlo k účinnému náhradnímu doručení a že provedené náhradní doručení má ten účinek, že rozhodnutí magistrátu se stalo pravomocným, pak nemohly učinit závěr, že je u obviněného dáno zavinění pokrývající všechny znaky skutkové podstaty podle §4 písm. b) tr. zákona. Dovolatel je toho názoru, že u něj v žádném případě nelze dovodit úmyslné zavinění podle §4 písm. b) tr. zákona, když z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl srozuměn s tím, že došlo k provedení náhradního doručení a že náhradní doručení má účinek nabytí právní moci.
V další části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel mj. uvádí, že srozumění ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona je nutné vykládat tak, že pachatel nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodlivému následku. V tomto smyslu odkazuje i na odbornou právní literaturu. V daném případě však dle názoru dovolatele nelze tvrdit, že zde není konkrétní okolnost, jež by mohla zabránit škodlivému následku, když druh a výměra uložené sankce závisí na uvážení správního orgánu. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud by byl předchozí dopravní přestupek obviněného vyřešen uložením peněžité pokuty, šlo by o rozhodnutí zákonné a v intencích správního uvážení. Dovolatel uvádí, že v řízení přitom nebylo nijak prokázáno, že by snad obviněný spoléhal na to, že správní orgán vydá rozhodnutí zcela nezákonné a že v důsledku nezákonného rozhodnutí mu nebude uložen zákaz řízení a že tedy nelze dovodit, že by obviněný spoléhal na náhodu (tj. na vydání nezákonného rozhodnutí, kterým nebude uložen trest zákazu řízení), která by zamezila škodlivému následku, proto tedy u obviněného nelze shledávat srozumění ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, zda je předmětné správní rozhodnutí ukládající trest zákazu řízení pravomocné či nikoliv. Poukazuje na ustanovení §24 odst. 2 z.č. 71/1967 Sb., správního řádu, dle kterého se pro účinné náhradní doručení striktně požaduje, aby osoba, jíž je doručováno, se v době doručování v místě zdržovala. Jelikož správní řád nikdy neobsahoval ustanovení zakládající domněnku o tom, že se adresát v místě doručení zdržoval, bylo dle názoru dovolatele nutno zkoumat, zda se adresát v místě doručování skutečně zdržoval či nikoliv. Dle názoru dovolatele to tím spíše platí v trestním řízení, kdy nelze činit závěr o naplnění znaku skutkové podstaty (v tomto případě závěr o existenci pravomocného rozhodnutí ukládajícího zákaz činnosti) na základě právní domněnky. V tomto ohledu dovolatel vznáší námitku, že soud prvního stupně se touto otázkou odmítl zabývat a vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu v této věci. Dovolatel tedy vyslovuje názor, že za této situace nebyly objasněny skutkové okolnosti potřebné pro to, aby mohl být učiněn právní závěr o existenci či neexistenci účinného náhradního doručení s tím, že právní závěr odvolacího soudu je nutně nesprávný.
V petitu svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby z toho důvodu, že skutek uvedený v žalobním návrhu není trestným činem, popřípadě aby věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě stručně rekapituluje relevantní skutkové okolnosti, na jejichž základě dochází k závěru, že je evidentní, že si obviněný byl vědom toho, že dne 2. 8. 2004 bude jeho přestupkové jednání projednáno, a to popř. i v jeho nepřítomnosti a pokud sám doznal, že před jízdou dne 4. 6. 2004 vypil minimálně 5 desetistupňových piv, což potvrdila orientační dechová zkouška, musel si být současně vědom i toho, že bude ve správním řízení uznán vinným a bude mu uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel.
Státní zástupce konstatuje, že Krajský soud v Českých Budějovicích nepochybil, pokud neakceptoval obhajobu obviněného, že jej výsledek správního řízení nezajímal a jeho jednání spočívající v nepřebírání doporučené pošty od Magistrátu města České Budějovice, oddělení přestupků, vyhodnotil jako účelové, jelikož musel být srozuměn s tím, že dne 2. 8. 2004 byl ve správním řízení uznán vinným v souvislosti s řízením motorového vozidla pod vlivem alkoholu, což sám nepopírá, a byl mu uložen zákaz řízení motorových vozidel. Jestliže tedy následně dne 28. 3. 2005 řídil motorové vozidlo, byly tímto jeho jednáním naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona jak z pohledu objektivní, tak i subjektivní stránky. Státní zástupce je toho názoru, že zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zákona bylo provedeným dokazováním spolehlivě zjištěno. Dle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, dovolání považuje za zjevně neopodstatněné a proto navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V daném případě je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem je podané dovolání v souladu toliko zčásti. V té části dovolání, ve které obviněný vznáší námitku proti tomu, že soud neprovedl dokazování ohledně právní moci správního rozhodnutí a srozumění dovolatele s účinky náhradního doručení, totiž dovolatel nenapadá nesprávnost právního závěru o existenci nepřímého úmyslu, nýbrž nedostatek skutkových zjištění pro přijetí tohoto právního závěru. Je nepochybné, že samotný závěr o tom, zda v daném případě je dáno zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním a tedy jako takový - je-li dovoláním napaden - je v řízení o dovolání také přezkoumatelný v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zmíněný právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však vždy musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Revize skutkových zjištění soudu se však s odkazem na uvedený (ani žádný jiný) zákonný dovolací důvod nelze domáhat, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k odstraňování vad ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. V daném případě je zjevné, že dovolatel L. D. sice formálně s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá nesprávnost právního závěru soudu o nepřímém úmyslu, tuto výtku však nestaví na námitce nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž na výhradě vůči údajnému nedostatečnému skutkovému zjištění, resp. absentujícímu dokazování.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má na mysli případy, kdy je rozhodnutí primárně založeno na nesprávném právním posouzení, přičemž nelze připustit výkladovou extenzi tohoto ustanovení v tom smyslu, že by bylo možno v dovolání přezkoumávat případy, kdy dovolatel vznáší primárně námitky proti skutkovým zjištěním s tím, že nesprávné právní posouzení je důsledkem vad při zjišťování skutkového stavu.
V projednávané trestní věci je zjevné, že jestliže soudy obou stupňů na základě svých (pro Nejvyšší soud závazných) skutkových zjištění konstatují skutkový závěr, že rozhodnutí správního orgánu o zákazu řízení motorových vozidel nabylo právní moci a že dovolatel při řízení motorového vozidla dne 28. 3. 2005 věděl, že svým jednáním může porušení trestního zákona způsobit a pro případ, že toto způsobí, s tím byl srozuměn, pak z pozice dovolacího soudu nelze učinit jiný závěr, než že za tohoto stavu věci bylo právní posouzení zavinění ve formě nepřímého úmyslu zcela správné a námitka dovolatele - pokud se dotýká samotného právního posouzení - je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněnost a relevanci nelze přiznat ani námitce dovolatele, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl obviněný srozuměn s tím, že došlo k účinnému náhradnímu doručení a že provedené náhradní doručení má ten účinek, že rozhodnutí magistrátu se stalo pravomocným, resp. že okresní ani krajský soud se v odůvodnění rozsudků touto otázkou vůbec nezabývaly. V prvé řadě již z odůvodnění soudu prvního stupně (str. 3 a 4 rozsudku) i odůvodnění soudu odvolacího je evidentní, že námitkami obhajoby v tomto směru se soud náležitě zabýval a námitky obhajoby spolehlivě vyvrátil. Dále je zřejmé, že již nalézací soud učinil a v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnil závěr, že v daném případě byly naplněny podmínky ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. řádu a že rozhodnutí magistrátu je pro soud závazné. V daném případě tedy požadavek dovolatele na přezkum této věci (vč. otázky, zda byl obviněný srozuměn s uloženým zákazem činnosti a s účinky náhradního doručení) není jednak opodstatněný, jednak z hlediska řízení o dovolání ani relevantní, neboť se jedná o předběžnou otázku spadající do oblasti skutkových zjištění.
Vycházeje ze skutkových zjištění tak, jak byla učiněna v řízení předcházejícím podanému dovolání, je tedy nutno učinit nesporný závěr, že rozhodnutí soudů prvního ani druhého stupně není založeno na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a námitky dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že dovolání v té části, ve které formálně odpovídá použitému dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného L. D. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu: Mgr. Josef H e n d r y c h