ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.754.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 754/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání, které podal P. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 135/2005 ze dne 28. 11. 2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 276/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 276/2005 ze dne 19. 9. 2005 byl v trestní věci odsouzeného P. D. za splnění podmínek Úmluvy o předávání odsouzených osob, uveřejněné pod č. 553/1992 Sb., uznán podle §451 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) na území České republiky rozsudek Okresního soudu v Uppsale, Švédské království, ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. B 1318 – 03 ve spojení s rozsudkem Odvolacího soudu Svea Hovrätt, Švédské království, ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. B 4794/04, a to pro trestný čin vraždy podle kapitoly 3 §1 švédského trestního zákona, přičemž podle právního řádu České republiky uvedenému trestnému činu odpovídá trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona. Trest odnětí svobody na doživotí uložený citovaným cizozemským rozhodnutím byl podle zásad českého trestního zákona a trestní sazby v §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) přeměněn (přizpůsoben) na trest odnětí svobody v trvání patnácti let nepodmíněně, přičemž bylo rozhodnuto, že v jeho výkonu bude pokračovat P. D. v České republice.
V předmětné věci podal P. D. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 8 To 135/2005 ze dne 28. 11. 2005 a to tak, že jej podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal P. D. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Vadu napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že v něm chybí výrok o typu věznice, ve které by měl, v případě jeho vydání do České republiky, jemu uložený trest odnětí svobody vykonat. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že dle něj soud prvního stupně měl rozhodnout též o typu věznice, ve kterém by měl uložený trest (v případě, že bude vydán do České republiky) vykonat, kdy tento názor opřel o ust. §122 odst. 1 tr. ř., tak o důvodovou zprávu k novele trestního řádu – tj. zák. 539/2004 Sb. Namítl, že dle §451 odst. 1 tr. ř. se „cizozemské rozhodnutí uzná tak, že v něm uložený trest příslušný soud přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval“, přičemž soud v tomto případě rozhoduje formou rozsudku. Dle §120 a násl. tr. ř. se stanoví náležitosti (obsah) rozsudku, kdy dle §122 odst. 1, 4. věta tr. ř. platí, že: „Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu.“, s poukazem na ust. §39a tr. zák, který stanovuje jednotlivé typy věznic. Dle jeho názoru zákon nestanoví žádné výjimky z této podoby rozsudku, proto má za to, na rozdíl od názoru odvolacího soudu, že již v této fázi řízení mělo být o typu věznice, ve které by měl trest odnětí svobody v případě vydání do České republiky vykonat, rozhodnuto. Na podporu svých tvrzení uvedl dále, že byl informován o tom, že obdobnou problematiku řešil po účinnosti novely zák. 539/2004 Sb. i Městský soud v Praze, který na rozdíl od Krajského soudu v Praze (v jeho případě), výrok o typu věznice do svého rozsudku zahrnul. Zdá se tak, že dosavadní rozhodovací praxe soudů v této otázce není totožná a i z tohoto důvodu považuje stanovisko dovolacího – Nejvyššího soudu ČR – za nezbytné. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 135/2005, ze dne 28. 11. 2005 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. Nt 276/2005 ze dne 19. 9. 2005 a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky k podanému dovolání Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací především přezkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující vůbec přípustnost takto podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení §265a tr. ř., a shledal, že dovolání přípustné není. To proto, že podle §265a odst 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 písm. a) – h) tr. ř. potom taxativně vymezuje, která soudní rozhodnutí se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. je přípustné dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému pod písm. a) a b). Prostřednictvím rozhodnutí obsaženého v §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy lze napadnout i meritorní rozhodnutí ve věci samé (rozsudek), jestliže ho učinil již soud prvního stupně a rozhodnutí soudu odvolacího na něm již nic nezměnilo. Takovýmto rozhodnutím je podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání. Z hlediska přípustnosti takto podaného dovolání je ovšem zjevné, že citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1 a 2 tr. ř., neboť předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale pouze přezkoumání výroku týkajícího se uznání cizozemského rozhodnutí a přeměny trestu. Rozhodnutí o odvolání podaném proti rozsudku, jímž soud podle §451 a §452 tr. ř. rozhodl o uznání cizozemského rozhodnutí, resp. o přeměně trestu, tak nelze napadnout dovoláním. Nejde totiž o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., protože rozsudkem vydaným podle §451 tr. ř. nebyl dovolatel uznán vinným ani mu nebyl uložen trest (srov. též Rt 21/2005).
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není přípustné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka