ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.856.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 856/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. září 2006 dovolání obviněného J. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 67 To 17/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 197/2004, a rozhodl takto:
Dovolání J. M. se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 5 T 197/2004, byl obviněný J. M. uznán vinným v jednočinném souběhu pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a) tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 26 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona bylo vysloveno zabrání věci, a to 1 ks falešného kulatého razítka se jménem JUDr. M. F. – pražský notář, a polštářek na tiskařskou barvu.
Podkladem výroku o vině ohledně obviněného J. M. se stalo zjištění soudu prvního stupně uvedené pod bodem II. výroku soudu, a to že obžalovaní J. N. a J. M. společně dne 15. 6. 2004 v P., v budově Katastrálního úřadu P., se po předchozí přípravě a jednáních pokusili realizovat podání návrhu na vklad vlastnického práva k pozemkům katastrálního území obce O., bez vědomí majitelky S. M. ve prospěch A. N. zplnomocněného jeho synem E. N., od něhož měli následně na místě vyinkasovat část kupní ceny ve výši 1.000.000,- Kč v hotovosti na podkladě předchozího jednání, při němž se obž. J. M. vydával za „pana J.“ a obž. J. N. za neexistující osobu „Ing. M. Č., kdy svou totožnost prokazoval padělaným občanským průkazem a při jednání s E. N., zájemcem o koupi předmětných pozemků nepravdivě tvrdili, že jednají z pověření majitelky pozemků S. M. a k podpoře svého tvrzení se prokázali falešnou plnou mocí opatřenou falešným razítkem notáře JUDr. M. F., a dále předložili falešný občanský průkaz znějící na jméno S. M., následně uzavřel obž. N. pod falešnou totožností jako zmocnitel majitelky bez jejího vědomí s A. N. kupní smlouvu ze dne 11. 6. 2004 na prodej předmětných nemovitostí opatřenou falešným razítkem notáře JUDr. M. F. ověřujícího podpis S. M. jako prodávající, přičemž kupní cena ve výši 2.437.500,- Kč měla být v částečné výši 1.000.000,- Kč uhrazena v hotovosti po podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a zbylá část kupní ceny měla být zaslána na neexistující účet, kdy k předání peněz v hotovosti nedošlo, neboť oba obžalovaní byli předtím dne 15. 6. 2004 zadrženi policií v budově Katastrálního úřadu P.
Uvedený rozsudek nenabyl bezprostředně právní moci, neboť proti němu podali oba obvinění odvolání, kterými se zabýval ve veřejném zasedání konaném dne 7. 2. 2006 Městský soud v Praze. Ten svým usnesením sp. zn. 67 To 17/2006 obě podaná odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
Prostřednictvím svého obhájce podal obviněný J. M. ve lhůtě podle §265e tr. řádu proti usnesení Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 dovolání, ve kterém napadá jak celý výrok o vině, tak i výrok o trestu. Odkazuje se při tom na dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. a) a §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukazuje v prvé řadě na vady v přípravném řízení a tvrdí, že policejní orgány svou nečinností a neodborným postupem při shromažďování poznatků a důkazů zabránily podrobnému vyšetření případu, a to ke škodě jeho práv, zejména že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť nebyla ve věci učiněna řádná skutková zjištění. S odkazem na některá rozhodnutí Ústavního soudu dotýkajících se aplikace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak dovolatel vyslovuje názor, že pokud by bylo jeho dovolání odmítnuto nebo jako nedůvodné zamítnuto, pak by to znamenalo porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dále se dovolatel zevrubně věnuje jednotlivým skutkovým okolnostem, uvádí, co všechno dle jeho názoru nebylo v rámci skutkových zjištění náležitě prokázáno, poukazuje na nevěrohodnost výpovědí obv. N., vytýká nedostatečný rozsah dokazování a vyslovuje názor, že ani odvolací soud se případu řádně nevěnoval a ve výpovědích svědků se vůbec nezorientoval, takže došlo k nesprávnému hodnocení důkazů. Především nebylo dle tvrzení dovolatele prokázáno, že by podvodné jednání obv. N. organizoval nebo mu nějakým způsobem napomáhal, naopak tvrdí, že on sám se žádného podvodu ani spoluúčasti či pomoci na něm nedopustil a také mu nebylo věrohodně prokázáno, že by nějaké falešné doklady nebo listiny obstarával či podepisoval, nebo jednal o prodeji pozemku. Dle jeho názoru soud pouze uvedl svou představu o skutkovém ději, přičemž ovšem celá věc se mohla odehrát i zcela jinak a soud rozhodl v daném případě nesprávně a porušil nejen zásadu zjišťování materiální pravdy, ale i zásadu „in dubio pro reo“.
Skutek byl dle názoru dovolatele také nesprávně právně posouzen, když nebyly ve skutkové větě napadeného rozhodnutí jednotlivé znaky skutkové podstaty subsumovány jednotlivé znaky jeho jednání, přičemž ani nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění ke všem znakům skutkové podstaty, tj. v daném případě nebylo objasněno úmyslné zavinění ve vztahu ke způsobení škody – obohacení sebe nebo jiného. Mimo rámec svého dovolání vyslovuje názor, že nesprávně bylo posouzeno i jednání obv. N., které dle jeho názoru mělo být posouzeno jako zpronevěra, nikoli podvod.
Dále dovolatel vznáší námitku i proti výroku o trestu a poukazuje na nepoměr mezi podmíněným trestem obv. N. a nepodmíněným trestem uloženým dovolateli. Uvádí k této námitce některé okolnosti týkající se jednak podílu obou obviněných na trestné činnosti, jednak nesouhlasí s hodnocením osoby dovolatele soudem jako „recidivisty“ a rovněž uvádí některé další osobnostní okolnosti, ke kterým dle jeho názoru soud nepřihlédl, resp. je nezkoumal. V závěru svého dovolání rovněž vysvětluje, proč uplatnil i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu. Uvádí, že dle názoru jeho obhájce měl případ řešit jako soud prvního stupně Městský soud v Praze, neboť jednání N. jen u zpronevěry částky 1.312.700,- Kč a pokusu podvodu o 1.400.000,- Kč za prodej pozemku se jednal o škodu velkého rozsahu, na což je stanovena hranice trestu 5-12 let.
V petitu svého dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze (tentokrát jako soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V prvé řadě konstatuje, že převážná většina námitek dovolatele napadá samotná skutková zjištění soudu, rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu, což je v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Připomíná, že zásah dovolacího soudu do oblasti skutkových zjištění je v řízení o dovolání výjimečně přípustný pouze v případech, kdy dochází k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, ovšem současně konstatuje, že o takovou situaci se v daném případě nejedná. Tuto část dovolání tedy státní zástupkyně považuje za podanou z jiného než zákonného dovolacího důvodu, stejně jako tu část dovolání, ve které námitky dovolatele směřují proti uloženému trestu. Zde státní zástupkyně poukazuje na speciální dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v rámci kterého lze vznášet námitky vůči trestu, přičemž ovšem konstatuje, že obsah podaného dovolání neodpovídá ani tomuto dovolacímu důvodu, nehledě k tomu, že na tento dovolací důvod ani dovolatel neodkazuje.
Námitku věcné nepříslušnosti soudu, kterou dovolatel uplatnil v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, považuje státní zástupkyně za zjevně neopodstatněnou, neboť v dané věci je zcela zřejmé, že oba obvinění byli uznání vinnými stejnými trestnými činy, přičemž trestný čin s nejpřísnější právní kvalifikací byl trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kde rozpětí trestní sazby činí dvě léta až osm let. Rozhodoval tedy věcně příslušný soud ve smyslu §17 odst. 1 tr. řádu. Kromě toho státní zástupkyně k námitce dovolatele připomíná, že za škodu velkého rozsahu ve smyslu §250 odst. 4 tr. zákona je považována až škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, o kterou se v daném případě nejednalo.
Za jedinou námitku uplatněnou relevantně a v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem považuje státní zástupkyně tu námitku dovolatele, že ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku chybí popis jednání, jímž se měl dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona a trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona, a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Státní zástupkyně má za to, že pokud skutek, jímž byl dovolatel uznán vinným, soud prvního stupně kvalifikoval v jednočinném souběhu jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, nelze tomuto právnímu posouzení vytýkat pochybení, neboť obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty těchto trestných činů v jednočinném souběhu, přičemž je podstatné zejména právní posouzení druhým trestným činem, a to trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, který byl u obviněného naplněn tím, že padělal veřejnou listinu, užil ji jako pravou a tímto činem způsobil značnou škodu. Státní zástupkyně však vyslovuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím v tom směru, když takto popsané jednání obviněného bylo současně, vedle již uvedeného trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, posouzeno i jako trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona, a to opět v jednočinném souběhu, přičemž tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí sobě nebo jinému opatří anebo přechovává státní pečeť nebo razítko orgánu veřejné správy s vyobrazením státního znaku nebo razítko, jehož otisk je povinnou součástí listin, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, anebo předmět způsobilý plnit jejich funkci. Dle názoru státní zástupkyně se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda v daném případě neexistují důvody, které by jednočinný souběh uvedených trestných činů vylučovaly. Podotýká, že ohledně uvedených trestných činů je třeba zvažovat vztah subsidiarity, přičemž ustanovení subsidiárního, které bývá zpravidla mírnějším, se užije, jen pokud není čin trestný podle ustanovení primárního, neboť jinak jsou povaha i stupeň nebezpečnosti pro společnost plně vystiženy již posouzením podle ustanovení primárního.
Státní zástupkyně vyslovuje nesouhlas s názorem soudů obou stupňů, že se v daném případě jednalo o jednočinný souběh uvedených trestných činů, protože takový závěr vylučuje vztah subsidiarity trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona. Státní zástupkyně konstatuje, že tyto okolnosti prospívají také spoluobviněnému J. N.
S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ohledně obou obviněných a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, a odvolacím soudem byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Námitka dovolatele v tom směru, že o věci měl rozhodovat v prvém stupni Městský soud v Praze je svým charakterem námitkou, která výše uvedenému dovolacímu důvodu odpovídá, neboť dovolatel vyslovuje názor, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud. Nejvyšší soud na základě přezkoumání však dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle §17 odst. 1 tr. řádu koná v prvním stupni krajský soud (v daném případě Městský soud v Praze) řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. Pod písm. a) až c) téhož ustanovení jsou pak z tohoto pravidla stanoveny výjimky, ve kterých rozhoduje krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu nižší.
V posuzovaném případě je zjevné, že jednak tato trestní věc nespadá pod žádnou z výjimek ve smyslu §17 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu, jednak že trestní sazba byla v daném případě odvozena od ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a že se tedy jednalo o použití trestní sazby, jejíž dolní hranice činí dvě léta. Je tedy zcela zjevné, že pokud by v prvém stupni o věci rozhodoval Městský soud v Praze, jak se toho dovolatel domáhá, jednalo by se o porušení ustanovení §17 odst. 1 tr. řádu. Pokud by se tedy podané dovolání omezovalo pouze na výše uvedenou námitku uplatněnou s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, pak by toto dovolání muselo být jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Další z uplatněných dovolacích důvodů, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dané věci je z obsahu dovolání zřejmé, že s takto formulovaným zákonným dovolacím důvodem podané dovolání z převážné části v souladu není. Dovolatel totiž v převážné části svého mimořádného opravného prostředku vznáší námitky proti rozsahu dokazování, proti hodnověrnosti výpovědi spoluobviněného a hodnocení této hodnověrnosti soudem, jakož i proti hodnocení dalších provedených důkazů v rámci zjišťování skutkového stavu. Dovolatel tak z větší části nenapadá primárně nesprávnost právních závěrů soudů obou stupňů, nýbrž nedostatek skutkových zjištění pro přijetí těchto právních závěrů. Revize skutkových zjištění soudu se však s odkazem na uvedený (ani žádný jiný) zákonný dovolací důvod nelze domáhat, neboť dovolání jako specifický druh mimořádného opravného prostředku není určeno k odstraňování vad ve skutkových zjištěních soudů prvního a druhého stupně. V daném případě je zjevné, že dovolatel sice formálně s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá nesprávnost právních závěrů obou soudů (např. to, že čin byl posouzen jako trestný čin podvodu, místo trestného činu zpronevěry), tyto výtky však nestaví na námitce nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž na výhradách vůči údajnému nedostatečnému skutkovému zjištění, resp. nedostatečnému dokazování.
Nejvyšší soud nemůže akceptovat názor dovolatele, že pokud nebyla učiněna náležitá skutková zjištění (tj. zřejmě taková, která by obviněnému vyhovovala) soudem prvního a druhého stupně, pak je toto věcí soudu dovolacího, jinak by se jednalo o porušení práva na spravedlivý proces. Takový názor ostatně nemá oporu ani v rozhodnutích Ústavního soudu, na která dovolatel sám odkazuje. Nejvyšší soud si je vědom, že zcela výjimečně je i ze strany dovolacího soudu zásah do oblasti skutkových zjištění přípustný, to však jen v případě, že existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a právní kvalifikací jednání obviněného a dovolatel tento extrémní nesoulad učiní předmětem své argumentace. V daném případě se však o takový zcela výjimečný případ nejedná, z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel se toliko domáhá revize skutkových zjištění a nesouhlas s jinou než jeho vlastní verzí skutku považuje za porušení práva na spravedlivý proces. Ani rozhodnutí Ústavního soudu, na která se dovolatel odkazuje, totiž jistě nelze vykládat tak, že dokud nedá soud obviněnému za pravdu (ať již co do rozsahu dokazování, tak i pokud jde o hodnocení důkazů), jsou porušována práva obviněného na spravedlivý proces. Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má na mysli skutečně případy, kdy je rozhodnutí primárně založeno na nesprávném právním posouzení, přičemž nelze připustit výkladovou extenzi tohoto ustanovení v tom smyslu, že by bylo možno v dovolání přezkoumávat případy, kdy dovolatel vznáší primárně námitky proti skutkovým zjištěním s tím, že nesprávné právní posouzení je důsledkem vad při zjišťování skutkového stavu. Obsah převážné části podaného dovolání je koncipován právě v tomto smyslu.
Uvedené skutečnosti se vztahují i na námitky dovolatele vůči uloženému trestu. V této věci se Nejvyšší soud přiklání k výše uvedenému stanovisku státní zástupkyně, že pokud jde o námitky vůči výroku o trestu, je v taxativním výčtu dovolacích důvodů s těmito námitkami počítáno v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který by byl dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V daném případě jednak k ničemu takovému nedošlo, jednak se ani dovolatel na tento dovolací důvod ve svém mimořádném opravném prostředku neodkazuje. Námitky, které dovolatel vůči uloženému trestu vznáší, nemají ani charakter námitek vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, takže je zjevné, že se tyto námitky míjí i s uplatněným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že převážná část podaného dovolání není v souladu s použitým dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani s žádným jiným ze zákonných dovolacích důvodů. V této části by tedy dovolání muselo být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší soud se však ztotožnil s názorem státní zástupkyně, že jedinou relevantní námitkou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je ta část dovolání, ve které obviněný namítá nedostatečné vyjádření naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, za které byl dovolatel odsouzen ve skutkové větě rozsudku. Nejvyšší soud částečně sdílí názor státní zástupkyně, ve kterém nesouhlasí s napadeným rozhodnutím v tom, že jednání dovolatele bylo posouzeno v jednočinném souběhu i jako trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona a že se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda v daném případě neexistují důvody, které by jednočinný souběh uvedených trestných činů vylučovaly. Za opodstatněné v obecné rovině považuje Nejvyšší soud upozornění státní zástupkyně na výše uvedený vztah subsidiarity trestného činu nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zákona, i když na druhé straně považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit, že tento vztah subsidiarity nemusí být dán vždy, neboť znaky skutkové podstaty zmíněných trestných činů nejsou totožné a o tom, zda se o vztah subsidiarity v daném případě jedná či nikoliv, rozhodují skutkové okolnosti v jednotlivých případech.
Je sice zjevné, že k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu dle §176a tr. zákona půjde převážně tehdy, jestliže má takové jednání býti přípravou ke spáchání trestného činu dle §176 tr. zákona, nicméně nemusí tomu tak být vždy a ve všech případech. Trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a tr. zákona je samostatně trestným a jednání naplňující znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu (uvedené alternativně, nikoli kumulativně) tedy zakládá trestní odpovědnost samo o sobě, aniž by nutně muselo být přípravou ke spáchání jiného trestného činu včetně trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zákona. Již tedy například naplnění znaku neoprávněného přechovávání předmětu uvedeného v §176a tr. zákona je nutno považovat za jednání trestné dle tohoto zákonného ustanovení, a to i v případech, kdy se nejedná o přípravu k jinému trestnému činu či o souběh s jiným trestným činem.
Nejvyšší soud má však za to, že i když je po právní stránce úvaha o existenci či neexistenci vztahu subsidiarity zmíněných trestných činů nepochybně zajímavá, nejde o otázku zásadního právního významu jak obecně, tak zejména s ohledem na okolnosti tohoto konkrétního případu. Výše uvedená nepřesnost v rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívající v tom, že jednání obviněného, právně kvalifikované jako trestný čin nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka podle §176a odst. 1 tr. zákona bylo zahrnuto do jednočinného souběhu s dalšími uvedenými činy, ač jde zřejmě o samostatný skutek, podle názoru Nejvyššího soudu nemůže mít za následek na základě řízení o dovolání zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Je totiž zcela zřejmé, že projednání dovolání s tímto výsledkem by nemohlo zásadně ovlivnit postavení dovolatele (ani druhého z obviněných). Jestliže dle skutkových zjištění soudu (pro dovolací soud závazných) došlo u obou obviněných k naplnění znaků skutkové podstaty pokusu trestných činů podvodu dle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona a nedovolené výroby a držení státní pečeti a úředního razítka dle §176a tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, pak je zcela zjevné, že ani případné výše naznačené upřesnění právní kvalifikace v otázce jednočinného souběhu by nemohlo zásadně ve prospěch obviněných změnit jak výrok o vině, tak ani o trestu. Za tohoto stavu věci by státní zástupkyní navrhovaný postup pouze narušil princip procesní ekonomie a efektivity, přičemž je zcela zjevné, že by toto narušení opodstatňoval jakýkoli důvod svědčící ve prospěch obviněných a jejich práv.
Dle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jelikož tyto skutečnosti jsou z podaného dovolání zřejmé, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného J. M. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 13. září 2006
Předseda senátu:
Mgr. Josef H e n d r y c h