ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1072.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1072/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, za účasti V. L., advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 239/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2005, č. j. 33 Co 12/2005 - 112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po změně žaloby (podané podle §244 a násl. o. s. ř.) soudem připuštěné domáhala, aby „bylo vyvlastněno věcné břemeno, jemuž odpovídá právo jízdy vlastníka stp.č. 66 - zastavěná plocha, objekt bydlení, a vlastníka pozemku parc.
č. 98/1 - zahrada, přes pozemek vlastníka pozemku parc. č. 568/14 - ostatní plocha, jiná plocha, to vše v obci a v k. ú. K., v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu
č. 132 - 430/98 ze dne 31. 7. 1998, a povinnost vlastníka pozemku parc. č. 568/14 strpět výkon tohoto práva vlastníkem pozemku parc. č. 98/1 a vlastníkem pozemku stp. č. 66, to vše v obci a k. ú. K., a aby žalobkyně byla uznána povinnou zaplatit žalovanému jednorázovou náhradu za omezení jeho vlastnického práva ve výši 5.000,- Kč“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se cítí být dotčena na svých právech rozhodnutím Městského úřadu v M. B. - stavebního odboru ze dne 24. 1. 2000, č. j. Ost: 2338-4318/99, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v M. B. - referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánování a stavebního úřadu ze dne 4. 5. 2000, č. j. VÚP - 219/330/2000, jimiž byl zamítnut její návrh na vyvlastnění práva odpovídajícího specifikovanému věcnému břemeni z důvodu, že nebyl prokázán veřejný zájem na vyvlastnění ve smyslu ust. §108 - 116 stavebního zákona.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č. j. 9 C 239/2003 - 82, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 55 postaveného na st. p. č. 66 a zahrady parc. č. 98/1 v obci a k. ú. K., na kterém je postavena garáž kolaudovaná v roce 1933 pro motocykl s přívěsem, a že žalovaný (a jeho manželka) nabyli do vlastnictví pozemek parc. č. 568/14 v obci a k. ú. K., který vznikl oddělením 175 m2 od pozemku 568/10, zapsaném v pozemkové knize jako veřejná cesta. Rozhodnutím Městského úřadu v M. B. - stavebního odboru ze dne 24. 1. 2000, č. j. Ost: 2338-4318/99, byl zamítnut návrh žalobkyně na vyvlastnění práva odpovídajícího shora specifikovanému věcnému břemeni s odůvodněním, že neprokázala veřejný zájem
na vyvlastnění ve smyslu ust. §108 - 116 stavebního zákona, neboť přístup k domu žalobkyně je zajištěn z veřejné komunikace. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím Okresního úřadu v M. B. - referátu regionálního rozvoje, oddělení územního plánování a stavebního úřadu ze dne 4. 5. 2000, č. j. VÚP - 219/330/2000, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Praze žalobu podle části páté, hlavy druhé, občanského soudního řádu, která byla zamítnuta rozsudkem tohoto soudu ze dne 10. 11. 2001, č. j. 44 Ca 94/200 - 45, a rozhodnutí odvolacího orgánu bylo potvrzeno. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 189/01, z důvodu zkrácení žalobkyně na jejích procesních právech. Usnesením ze dne 30. 4. 2003, č. j.
44 Ca 136/2001 - 44, pak Krajský soud v Praze žalobu odmítl s poučením, že v souladu s ust. §245 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003 lze podat žalobu podle části páté o. s. ř. u okresního soudu. Při ohledání na místě samém soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně má na hranici svého pozemku č. 98/1 s pozemkem žalovaného (a jeho manželky) parc. č. 568/14 postavenu neudržovanou garáž, jejíž vrata jsou situována
na její pozemek, který je po několika metrech směrem k domu strmý. K nemovitostem, jež jsou ve vlastnictví žalobkyně jsou dvě přístupové cesty, a to jednak ze státní silnice, a dále z účelové komunikace vedoucí pod nemovitostmi žalobkyně. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. §108, §109 odst. 1 a §110 odst. 1
a §111 odst. 1 stavebního zákona a dospěl k závěru, že v dané věci není dán veřejný zájem na omezení vlastnického práva účastníka řízení zřízením věcného břemene
k pozemku parc. č. 568/14 v k. ú. K. a ani účel vyvlastnění podle §108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, neboť v dané věci bylo prokázáno, že žalobkyně - ačkoliv ztratila přístup ke svým nemovitostem přes pozemek č. 568/14 - k nim má přístup zajištěn přes pozemky č. 586/2b a 98/1, které jsou dostatečnými přístupovými cestami zajišťujícími i dopravní napojení, přičemž je nerozhodné, že mají rozdílnou výškovou úroveň oproti pozemkům žalobkyně. Dále soud přihlédl i ke skutečnosti, že stavba garáže nebyla povolena pro parkování osobního automobilu, takže se nelze domáhat přístupu ke garáži po pozemku č. 568/14 z důvodu přejezdu osobním automobilem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 2005, č. j. 33 Co 12/2005 - 112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dále z geometrického plánu č. 132-340/98 s vyznačeným věcným břemenem
a z předložené fotodokumentace založené ve spise správního orgánu dále zjistil, že pozemek č. 568/2 je veřejná komunikace, situovaná výše než nemovitosti žalobkyně, že žalobkyně má z této komunikace zajištěn přístup a příjezd osobním automobilem, že
z uvedené veřejné komunikace je vchod do svažité zahrady parc. č. 98/1 se schody vedoucími k domu čp. 55 a že místní komunikace parc. č. 569 je nezpevněná
a v zátopové oblasti, ale jízda po tomto pozemku není nijak omezena. Protože v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně má podmínky přístupu ke svým nemovitostem a příjezdu
do garáže motocyklem (coby motorovým vozidlem garážovaným v předmětné stavbě garáže v souladu s kolaudačním rozhodnutím) dostatečně zajištěny z veřejných komunikací vedoucích po pozemcích parc. č. 568/2 a parc. č. 569, a ztratila jen jeden
ze tří přístupů ke svým nemovitostem přes pozemek parc. č. 568/14, neshledal krajský soud účel vyvlastnění věcného břemene zakotvený v ust. §108 odst. 2 písm. d) stavebního zákona, podle kterého vyvlastnit podle tohoto zákona je možné jen ve veřejném zájmu pro vytvoření podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě. Poukaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 228/97, považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť v této věci se jednalo o přístup ke stavbám, k nimž nebyl zajištěn žádný přístup z veřejné pozemní komunikace.
Na okraj pak poznamenal, že se zabýval také otázkou věcné příslušnosti soudu prvního stupně a že v tomto ohledu vycházel z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 44 Ca 136/2001 - 44, a z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2003, č. j. 6 A 71/2000 - 44, z nichž zjistil, že přezkum rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, podléhají režimu podle části páté o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., v němž namítá, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její vlastnické právo zaručené čl. 90 Ústavy ČR a
čl. 95 Listiny základních práv a svobod a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že tak došlo k vytvoření právního stavu, jenž jí brání v řádném užívání a ve výkonu vlastnických práv k jejím nemovitostem. Poukazuje na to, že tento stav vznikl v roce 1997, kdy jí účastník řízení zcela znemožnil příjezd motorovým vozidlem k jejímu domu čp. 55 v K. přes pozemek parc.
č. 568/14, který v roce 1986 koupil spolu se svojí manželkou na základě kupní smlouvy od MNV v K. a jenž byl oddělen od pozemku parc. č. 568/10, vedeném
v pozemkové knize jako veřejná cesta. Již touto kupní smlouvou a rovněž ve stavebním řízení o povolení stavby rodinného domku účastníka řízení došlo v důsledku zákonu odporujícímu postupu MNV K. a stavebního úřadu v B. k poškození jejích práv a oprávněných zájmů, neboť stavba jejího domu čp. 55 na stav. parc. č. 66 ztratila
ve smyslu tehdy platné vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, dopravní řešení. Vyhověním žalobě by tak fakticky došlo k nápravě nezákonných rozhodnutí a postupu, na němž se podílel i účastník řízení, který by nyní měl být tím, kdo by byl částečně omezen na svých vlastnických právech. Přitom žalobkyně v řízení prokázala, že ke svým nemovitostem měla v minulosti zajištěn přístup ve formě příjezdu po pozemku parc. č. 568/10, který byl užíván jako jediná příjezdová cesta k jejím nemovitostem a ke garáži, přičemž není rozhodné, že tato stavba je určena ke garážování motocyklu. Podle jejího názoru „je tedy veřejným zájmem, aby soud podporoval přístup k pozemkům a stavbám“, když k jejím nemovitostem přístup není a měl být zajištěn na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu. Dovolatelka dále v dovolání uvedla, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke svým nemovitostem má zajištěn přístup z jiných komunikací, neboť není podložen žádným důkazem, tedy ani místním ohledáním. Obě silnice
na pozemcích č. 568/2 a 569 v k. ú. K. totiž nelze využít pro jejich rozdílnou výškovou úroveň od úrovně, na níž se nacházejí její nemovitosti, navíc když pozemek parc. č. 98/1 je terasovitý a nelze se tak dostat k domu ani ke garáži. Nemá proto oporu v provedeném dokazování závěr odvolacího soudu, že přístup ke garáži je zajištěn
z veřejné komunikace na pozemku parc. č. 568/2, neboť to neodpovídá skutečnosti ani provedeným důkazům, zejména fotodokumentaci pořízené v době místního šetření, jíž se však soudy obou stupňů nezabývaly a ani se s ní nevypořádaly při hodnocení důkazů. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Účastník řízení se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, ev. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalobkyně v dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam,
z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je však zřejmé, že zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalovaná nesouhlasí. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci, což opět není dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud pak žalobkyně namítá, že kupní smlouva uzavřená v roce 1986 mezi účastníkem a jeho manželkou na straně jedné a bývalým čsl. státem - MNV v K.
na straně druhé odporovala zákonu, stejně jakož i postup stavebního úřadu v B.
ve stavebním řízení o povolení stavby rodinného domku účastníka řízení, nemohl se dovolací soud těmito námitkami zabývat, neboť nejsou předmětem daného řízení.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť účastník řízení má s ohledem
na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, které sestávají s odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b) a snížená podle
§14 odst. 1 a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce účastníka řízení doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a z náhrady odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka (po zaokrouhlení) 489,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
ve výši 3.064,30 Kč je žalobkyně povinna zaplatit na účet advokáta, který účastníka řízení v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu