ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1623.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1623/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce B. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. H., 2) Z. J., 3) V. B., zastoupené advokátem, 4) M. K. a 5) S. M., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 49/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 173/2004-145, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení třetí žalované zaplatit jejímu zástupci, advokátu, částku 1.625,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2), 4) a 5) nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2005, č.j. 1 Co 173/2004-145, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2004, č.j. 11 C 49/2003-119, kterým byla ve výroku I. zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalovaní uvedením nepravdivých skutečností, že obec ovládala malá skupina občanů a podnikatelů
ve spojení s několika zastupiteli, kteří přestali mít na paměti svůj slib být zárukou
v řešení zájmu občanů a obce, dále, že jednání zastupitelstva obce jsou špatně připravená, chaotická, s množstvím konfliktů, bez konkrétních východisek a návrhů
k řešení problémů, kde většina hlasujících zastupitelů není schopna obhájit své postoje a svá rozhodnutí před občany; úmyslný rozvrat odborného administrativního aparátu naprosto paralyzuje chod úřadu obce, který přestává sloužit občanům, přibývá neřešených problémů a nové zadlužování obce vede do slepé uličky a izolace bez šance do budoucnosti, jsou uzavírány smlouvy bez finančního krytí; platby bez schválených smluv, propouštění všech administrativních pracovnic obecního úřadu, odvolání uvolněného místostarosty pro \"neposlušnost\" a nová organizační \"struktura\" obecního úřadu paralyzuje chod tohoto úřadu, že zmatečný způsob dofinancovávání kanalizace
na statky, jednání se SFŽP a špatné jednání s firmou H. vedlo k obnovení exekučních kroků, resp. dalšími výtkami, včetně té, že B. Z. evidentně není schopen samostatně hájit a reprezentovat obec a její samosprávu, které (žalovaní) uveřejnili v petici v měsíci květnu 2003, rozeslané do všech domácností v N. P., neoprávněně zasáhli do práva žalobce na ochranu osobnosti podle §11 občanského zákoníku, v důsledku čehož došlo ze strany veřejnosti ke ztrátě důvěry v osobu žalobce a jeho odvolání z funkce starosty obce N. P. Odvolací soud potvrdil též i výrok II. rozsudku prvního stupně jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni v tisku odvolat svá tvrzení obsažená ve zmíněné petici a výroky III. a IV. o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především uvedl, že sdílí závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") Připomněl, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je mimo jiné okolnost, že
k zásahu došlo při výkonu zákonem stanoveného práva nebo při plnění zákonem uložené právní povinnosti. Pokud (proto) žalovaní jako členové petičního výboru sestavili petici, opatřili podpisy občanů pod ni a doručili ji příslušnému orgánu, jednalo se o výkon petičního práva ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 85/1990 Sb., zaručeného Listinou základních práv a svobod v čl. 18. V jeho rámci vyjádřili své názory na věci veřejné. Tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce. Nebyla proto namístě argumentace, že se jednalo o výkon práva kritiky. Jestliže v petici byly vyjádřeny názory na věci veřejné, jednalo se o hodnotící soudy, u nichž nepřichází v úvahu důkaz pravdy. Proto ani nebylo důvodu, aby dokazování bylo zaměřeno
na pravdivost údajů obsažených v petici.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. března 2005, přičemž zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 27. května 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Napadenému rozsudku vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatňuje tak dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel především namítá, že pokud by soudy řádně provedly v řízení dokazování, zjistily by, že podstatou sporu není hodnocení práce orgánů obce, ale útok proti osobě žalobce. Nesouhlasí s tím, že žalovaní využili petičního práva ve smyslu článku 18 Listiny základních práv a svobod. Přitom i toto právo je zaručeno jen
v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. Předmětná petice se nevztahovala pouze na výkon funkce starosty, ale především na žalobce jako člověka a občana. Dovolatel odkazuje na úpravu obsaženou v ustanovení §11 o.z. a v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zdůrazňuje, že jednou z forem zásahu do cti je
i hodnotící úsudek (kritika), za podmínky, že jde o protiprávní zásah do práva. Je proto třeba ověřit, zda skutková tvrzení byla nepravdivá. Kromě toho, zda jde o tvrzení difamující je nutno posoudit nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale též podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž
k tvrzení došlo. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že faktický názor dovodil, že pokud je občan vykonávající veřejnou funkci ve státní správě a samosprávě neoprávněně napaden neoprávněnou kritikou několika občanů, kteří svůj lživý názor zformulovali jako petici, nemá napadený právo na ochranu své cti. Odvolání žalobce
z funkce starosty rozhodnutím zastupitelstva obce nebylo uskutečněno v důsledku porušení pracovních povinností dovolatele, ale právě na základě uvedené petice.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak
i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila pouze třetí žalovaná podáním ze dne 4. července 2005.
S argumenty žalobce obsaženými v jeho dovolání nesouhlasí a ztotožňuje se proto
s rozhodnutím odvolacího soudu.
Dovolání žalobce není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem nebyl ve věci samé změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo případné jiné
(a později zrušené) rozhodnutí téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Dovolání v prvé řadě vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve skutkových zjištěních. Fakticky tak v této části odkazuje na naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není uplatnitelný.
Pokud se týče úvah týkajících se výkonu petičního práva, pak odvolací soud
v tomto případě přiléhavě vyšel z příslušné právní úpravy tohoto právního institutu. Petiční právo představované právem každého obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy se žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného či jiného společenského zájmu, patří k základním právům každého, přičemž jde o určitý druh svobody projevu. Ani to však není neomezeným právem, když je omezeno samotnými zákonnými náležitostmi čl. 18 odst. 1 Listiny, jednak základními právy jiných osob, konkrétně právy jiných fyzických osob na ochranu osobní cti, dobré pověsti a jména (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Petiční právo je tak ústavně zaručeno a uplatněno po právu jen za předpokladu, že (neoprávněně) nezasahuje do jiných základních práv. Je-li proto petiční právo zneužito, jde o neoprávněný zásah
do osobnosti druhého (obdobě srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 157). V řízení však fakticky nebylo kvalifikovaně prokazováno a ani také následně prokázáno, že by žalovaní z mezí výkonu petičního práva vykročili.
Z tohoto důvodu proto není možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má
na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení této žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření
k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv není-li požadována náhrada nemajetkové újmy 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno
s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 1.550,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení třetí žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 1.625,- Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo sice odmítnuto, avšak těmto žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu