ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1645.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1645/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Ing. Z. Ch., proti žalovanému A., a.s., nyní S., a.s., zastoupenému advokátem, o odměnu za využití vynálezu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 133/88, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2004, č.j. 16 Co 141/2004-533, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 25 C 133/88-464, ve znění opravného usnesení ze dne 19. února 2004, č.j. 25 C 133/88-481, uložil výrokem I. žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 59.950,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. zamítl návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci dalších 545.912,- Kč s příslušenstvím. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě státem placených nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že původní žalobci i současný žalobce byli spoluautory vynálezu s názvem „Způsob likvidace odpadu po použití cementačního prášku“. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný tohoto vynálezu využil. Sporným zůstal způsob vyčíslení společenského prospěchu dosaženého využitím předmětného vynálezu (dál jen „společenský prospěch“). Soud při posouzení této otázky vyšel především ze znaleckého posudku Ing. Z. M.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě výrokem I. rozsudku ze dne 16. prosince 2004, č.j. 16 Co 141/2004-533, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 155.995,- Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba
na zaplacení dalších 389.917,- Kč s příslušenstvím, potvrdil. Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení (včetně náhrady státem placených nákladů řízení) před soudy obou stupňů.
Odvolací soud při vyčíslení společenského prospěchu dospěl k závěru, že je nutno zjistit výši nákladů před realizací zlepšovacího návrhu ekonomickým rozborem, a to podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 106/1972 Sb., o odměňování objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů, v tehdejším znění. Podle tohoto ustanovení, nelze-li společenský prospěch vyčíslit nebo vyjádřit podle předchozích ustanovení nebo jeho vyčíslení by bylo mimořádně obtížné nebo by si vyžádalo nepřiměřených nákladů anebo společenský prospěch zjištěný podle §6 odst. 3 věty druhé a třetí této vyhlášky by dostatečně nevyjadřoval ekonomický, technický nebo jiný přínos z využití vynálezu, zlepšovacího návrhu a průmyslového vzoru, je organizace povinna ocenit společenský prospěch ekonomickým rozborem. Soud se neztotožnil s úvahou znalce, že i v tomto případě je nutno respektovat ustanovení §5 odst. 3 citované vyhlášky, že při zjišťování jednotlivých druhů přínosů jsou orgány a organizace povinny používat údajů informační soustavy a vycházet z porovnatelných hodnot. Protože šlo o právní názor znalce, odvolací soud z výpočtu společenského prospěchu provedeného tímto znalcem nevycházel.
Odvolací soud vzal v úvahu zprávy tehdejšího podniku ČKD P., o.p., závod H., ze dne 5. 5. 1985 a ze dne 1. 3. 1989, ze kterých zjistil, že u této organizace se začalo pokusně s likvidací cementačních prášků tzv. „mokrou cestou“ teprve od roku 1980. V roce 1983 zahájil závod likvidaci cementačních prášků ve spolupráci se „S.A.O.“ jmenovitě s původními žalobkyněmi. Ze zprávy uvedené na prvním místě vyplývá, že náklady na tuto mokrou cestu činily v roce 1983 - 6,80 Kč na 1 kg a v roce 1984 - 7,80 Kč. Vyčíslením průměru těchto částek ve výši 7,30 Kč na l kg, soud dospěl k závěru, že jde o částku zjištěnou ekonomickým rozborem podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 106/1992 Sb., která představuje zjištěné náklady za likvidaci 1 kg cementačních prášků před realizací vynálezu. Tyto náklady se nejvíce blíží nákladům před realizací vynálezu, neboť jak vyplývá z této zprávy, jednalo se o mokrou cestu, která byla prováděna
ve spolupráci s autorkami vynálezu těsně před tím, než byl vynález přihlášen. Tuto částku odvolací soud současně vyčíslil v souladu s ustanovením §136 o.s.ř., podle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtíženi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podlé své úvahy. Společenský prospěch pak stanovil celkovou částkou 3.098.857,- Kč.
Podle Sazebníku odměn za využití vynálezu části I, vyhlášky č. 106/1972 Sb., s přihlédnutím ke Směrnici odborného ředitele č. 11/78 organizace U. P. a v souladu se závěrem znaleckého posudku Ing. M. a konzultanta MUDr. V. pak soud určil odměnu žalobce v celkové částce 265.625,- Kč.
Po odečtení již pravomocně přiznané částky 49.625,- Kč a částky přiznané soudem prvního stupně ve výši 59.950,- Kč odvolací soud uzavřel, že žalobci náleží dalších 155.995,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného 3. ledna 2005, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný (jenž byl, jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, zapsán ode dne 1. dubna 2006 pod novým názvem obchodní firmy) dne 18. února 2005 včasné dovolání s odkazem na důvod podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Domnívá se, že skutková zjištění, z nichž vyplývá skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Poukazuje na to, že v předešlém řízení byl vysloven samotným odvolacím soudem závazný právní názor, že soud má při posuzování věci přihlížet k obsahu znaleckého posudku, coby jednoho z důkazů. Odvolací soud však k tomuto důkazu nepřihlížel, a zároveň se neřídil právním názorem, který byl ve věci vysloven v předešlém řízení. Je tedy jednoznačné, že odvolací soud posoudil věc po stránce právní tak, že jeho závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo v prvním odstavci zrušeno, a aby věc byla (v tomto rozsahu) vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (nikoliv tedy podle dovolatelem zmiňovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), neboť napadeným výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud pak uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě přezkoumal v dovoláním dotčené části v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. a tvrdí, že skutková zjištění (a z nich vyplývající skutkový závěr) jsou vadná. Dovolatel tak napadenému rozhodnutí fakticky vytýká, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu dopadá na případy, kdy výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř. proto, že
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, a ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Z uvedeného je zřejmé, že obsah podaného dovolání, jímž je dovolací soud vázán, které pouze jen obecně vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nesvědčí pro závěr, že by tento dovolací důvod byl skutečně naplněn. Ostatně odvolací soud dovolatelem zmiňovaný znalecký posudek nepominul, ale hodnotil jej jako jeden z provedených důkazů (§132 o.s.ř. ve spojení
s §211 téhož zákona). Není tak opodstatněný dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je třeba z tohoto důvodu pokládat za správný. Proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání
(§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když
v dovolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu