ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1798.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1798/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců: a) P. P., b) M. P., obou zastoupených advokátkou, proti žalované M. N., zastoupené advokátem, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp.zn. 7 C 56/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2004, č.j. 19 Co 141/2002-156, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. září 2004, č.j. 19 Co 141/2002-156, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. dubna 2002, č.j. 7 C 56/2000-117, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 12.4.2002, č.j. 7 C 56/2000-117, určil, že „žalobcům svědčí dědické právo jako dědicům po zůstavitelce M. P., nar. 12.1.1913,“ a současně rozhodl
o nákladech řízení. Vycházel ze závěru, že „závěti zůstavitelky sepsané s ní formou notářských zápisů dne 20.4.1993 a 20.11.1995 jsou právními úkony, které mají veškeré náležitosti řádných právních úkonů podle §37 odst. 1 o.z.“ a že „vydědění žalobců je opatřením vůči nim nepřiměřeně tvrdým a nemá dostatečnou oporu v ustanovení §469a odst. 1 o.z“. Závěr o formální platnosti závětí a listin o vydědění pořízených zůstavitelkou opřel o výslech svědkyně JUDr. H. D., notářky, která sepisovala notářské zápisy o předmětných právních úkonech, a o znalecký posudek z oboru psychiatrie.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.9.2004, č.j.
19 Co 141/2002-156, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, „aby bylo určeno, že žalobcům svědčí dědické právo jako dědicům po zůstavitelce M. P., nar. 12.1.1913“, zamítl a současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze závěrů, že „“soud
I. stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav, avšak nevyvodil z něj správný právní závěr“; že rovněž má za to, že obě závěti, a to jak závěť sepsaná formou notářského zápisu ze dne 20.4.1993, tak později závěť ze dne 20.11.1995, jíž se ruší platnost předchozí závěti, jsou platnými právními úkony“; že „po právní stránce hodnotí otázku vydědění jinak, než soud I. stupně s tím, že podmínky pro použití vydědění, tak jak má na mysli ust. §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.z., v daném případě splněny byly“; že „soudem I. stupně bylo zcela jednoznačně zjištěno, že k trvalému opravdovému zájmu ze strany žalobců nedocházelo“; že „je nutno hovořit o dlouhém časovém úseku, kdy prakticky do vydědění v roce 1995 od odchodu zůstavitelky
uplynula doba pěti let … kdy žalobci navštívili zůstavitelku v bytě žalované třikrát, eventuelně čtyřikrát“; že žalobci „neprokázali žádnou skutečnost, že by se chovali tak, že by zůstavitelce poskytovali potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, nebo, že by projevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli vůči zůstavitelce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že „dovozují neplatnost obou závětí zůstavitelky z důvodu nesplnění požadované formy právního úkonu osoby, která není schopna číst nebo psát“; že „soudy se nevypořádaly s důkazy předloženými žalobci, především se nevypořádaly s tím, proč nebyl vzat ohled na skutečnosti, které z lékařské dokumentace a rozhodnutí o přiznání bezmocnosti vyplynuly“; že „mají za to, že soudy neposoudily předložené důkazy, a to každý zvlášť
a v jejich vzájemné souvislosti a v důsledku toho vyvodily nesprávná skutková zjištění
a následně i nesprávný právní závěr“. Současně namítají, že odvolací soud „shledal důvody vydědění … bez ohledu na skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo mj., že žalovaná návštěvám rodiny žalobců u zůstavitelky aktivně bránila, že před zůstavitelkou zatajila skutečný zdravotní stav jejího syna (otce žalobců) a zatajila
před ní i fakt, že tento nakonec své nemoci podlehl“; že „soud nevzal v úvahu ani to, že do r. 1990 to byla rodina žalobců, kdo se o M. P. staral … a bylo prokázáno, že o ni bylo pečováno bez závad“; že „z výpovědi svědka K. P. bylo zjištěno, že M. P. chtěla darovat otci žalobců svou polovinu nemovitosti v S. a že to byl právě tento svědek, který na popud žalované tento záměr zůstavitelce M. P. rozmluvil“; že „pokud soud zhodnotil jejich jednání a konání jako nezájem o zůstavitelku a neposkytnutí potřebné pomoci, pak takto učiněný závěr není správný“. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a rozsudek odvolacího soudu „potvrdil jako věcně správný“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř.
bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po M. P., zemřelé dne 28.1.1999, posledně bytem v S. (dále též jen „zůstavitelka“) vedeném Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. D 244/99, bylo usnesením ze 24.1.2000, č.j. D 244/99-26, žalobcům uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podali u Okresního soudu v Prostějově žalobu na určení, že „jim svědčí dědické právo“.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že zůstavitelka pořídila formou notářského zápisu dne 20.11.1995 závěť, kterou ustanovila dědičkou veškerého svého majetku žalovanou, a listinu o vydědění, kterou vydědila svého syna (otce žalobců) J. P. (zemřelého dne 22.2.1996) a oba žalobce, s tím, že „v červnu 1990 těžce onemocněla a byla hospitalizována v nemocnici v P.“, že „po návratu z nemocnice … 8.11.1990 odešla ze svého trvalého bydliště v S.“, když „důvodem tohoto odchodu bylo nedobré jednání syna J. a jeho rodiny“; že „požádala“ žalobkyni, „aby si jí vzala k sobě“; že „k dnešnímu dni žije ve společné domácnosti“ s žalobkyní a jejím synem; že „je těžce nemocná, dnes již s plnou bezmocností a její zdravotní stav vyžaduje po celou dobu náročnou péči
a pomoc druhé osoby“; že žalovaná „se o ní stará, věnuje jí všechen svůj soukromý čas a její syn R. jí v této péči pomáhá“; že „syn J. o ni trvale nejeví zájem, nenavštěvuje ji, ničeho jí nedává, nechová se tak, jak se syn ke své matce chovat má
a při jejím stáří jí neposkytl ošetření ani pomoc, což neodpovídá dobrým mravům“; že „děti svého syna J.“, tj. žalobce „rovněž vyděďuje a neodkazuje jim ničeho, neboť oba vnuci o ni rovněž trvale nejeví zájem, nechovají se tak, jak se vnuci ke své babičce chovat mají“; že „při jejím stáří a těžké nemoci jejich chování neodpovídá dobrým mravům“; že „stanovuje, aby se důsledky vydědění vztahovaly i na všechny případné další potomky jejího syna J. P. a jejích vnuků P. P. a M. P.“. Uvedenou závětí byla zrušena závěť zůstavitelky pořízená formou notářského zápisu dne 20.4.1993.
Dovolatelé v dovolání namítají, že „dovozují neplatnost obou závětí zůstavitelky z důvodu nesplnění požadované formy právního úkonu osoby, která není schopna číst nebo psát“; že „soudy se nevypořádaly s důkazy předloženými žalobci, především se nevypořádaly s tím, proč nebyl vzat ohled na skutečnosti, které z lékařské dokumentace a rozhodnutí o přiznání bezmocnosti vyplynuly“; že „mají za to, že soudy neposoudily předložené důkazy, a to každý zvlášť a v jejich vzájemné souvislosti a v důsledku toho vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávný právní závěr“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu dovolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Odvolací soud, který při posouzení formální platnosti závěti a listiny o vydědění pořízené zůstavitelkou dne 20.11.1995 zcela převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, vycházel ze zjištění učiněných z výpovědi svědkyně JUDr. H. D., notářky, která sepisovala notářské zápisy o předmětných právních úkonech, a ze znaleckého posudku zpracovaného v dané věci prim. MUDr. J. H., soudní znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Soud prvního stupně, a tedy i soud odvolací, při hodnocení důkazů zcela pominul skutečnosti vyplývající z listinných důkazů obsažených zejména v zůstavitelčině zdravotnické dokumentaci a ve spise vedeném ohledně zůstavitelky Okresní správou sociálního zabezpečení v P.
Je na místě dodat, že za „náhradu“ takového hodnocení nelze považovat to, že citované listinné důkazy použila též znalkyně při zpracování posudku v dané věci.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti rozhodné pro závěr o platnosti posuzovaných právních úkonů závěti a listiny o vydědění (srov. např. §38 obč. zák.), a proto jeho zjištění o této otázce nemá oporu
v provedeném dokazování.
Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud „shledal důvody vydědění … bez ohledu na skutečnost, že z provedených důkazů vyplynulo mj., že žalovaná návštěvám rodiny žalobců u zůstavitelky aktivně bránila, že před zůstavitelkou zatajila skutečný zdravotní stav jejího syna (otce žalobců) a zatajila před ní i fakt, že tento nakonec své nemoci podlehl“; že „soud nevzal v úvahu ani to, že do r. 1990 to byla rodina žalobců, kdo se o M. P. staral … a bylo prokázáno, že o ni bylo pečováno
bez závad“; že „z výpovědi svědka K. P. bylo zjištěno, že M. P. chtěla darovat otci žalobců svou polovinu nemovitosti v S. a že to byl právě tento svědek, který na popud žalované tento záměr zůstavitelce M. P. rozmluvil“; že „pokud soud zhodnotil jejich jednání a konání jako nezájem
o zůstavitelku a neposkytnutí potřebné pomoci, pak takto učiněný závěr není správný“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech
[§469a odst. 1 písm. a) obč. zák.]; jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§469a odst. 1 písm. b) obč. zák.]. Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění
i na osoby uvedené v §473 odst. 2 obč. zák. (§469a odst. 2 obč. zák.). V listině
o vydědění musí být uveden důvod vydědění (§469a odst. 3, část věty za středníkem obč. zák.).
Podle ustanovení §473 odst. 2 obč. zák., nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.
Vydědění ve smyslu ustanovení §469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo. Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§469a odst. 3, část věty za středníkem obč. zák.). Taxativní výčet důvodů způsobilých k vydědění obsahuje ustanovení §469a odst. 1 obč. zák. Vydědění se může týkat kteréhokoli potomka zůstavitele (§469a odst. 1 obč. zák.). Ustanovení §469a odst. 2 obč. zák. přitom zůstaviteli umožňuje, aby výslovně, spolu s projevem
o vyloučení svého nejbližšího potomka z dědictví, vyjádřil svou vůli, že důsledky vydědění se vztahují i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo. V tomto případě nezáleží na tom, zda by proti nim samým bylo možné uplatnit některý z důvodů vydědění či nikoli (§469a odst. 3, část věty za středníkem, §473 odst. 2 obč. zák.).
Otázkou skutkového posouzení je pak závěr, zda zůstavitel v konkrétním případě vydědil svého potomka i potomky vyděděného každého samostatně (§469a odst. 1 obč. zák.), či zda vydědil svého nejbližšího potomka a vyjádřil svou vůli, aby důsledky vydědění byly vztaženy i na potomky vyděděného, kteří by jinak nastoupili na jeho místo (§469a odst. 2 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat
s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se
ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází
v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li
o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996 sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp.zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005).
Odvolací soud při posouzení otázky existence důvodů pro vydědění žalobců, jak byly zůstavitelkou specifikovány v listině o vydědění ze dne 20.11.1995, vycházel
ze závěru že „podmínky pro použití vydědění, tak jak má na mysli ust. §469a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.z., v daném případě splněny byly“; že „soudem I. stupně bylo zcela jednoznačně zjištěno, že k trvalému opravdovému zájmu ze strany žalobců nedocházelo“; že „je nutno hovořit o dlouhém časovém úseku, kdy prakticky
do vydědění v roce 1995 od odchodu zůstavitelky ze S. uplynula doba pěti let … kdy žalobci navštívili zůstavitelku v bytě žalované třikrát, eventuelně čtyřikrát“;
že žalobci „neprokázali žádnou skutečnost, že by se chovali tak, že by zůstavitelce poskytovali potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, nebo, že by projevovali opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli vůči zůstavitelce“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě při posouzení danosti důvodů vydědění opomněl zhodnotit, zda žalobci měli reálnou možnost
o zůstavitelku projevit opravdový zájem, který by jako potomci měli projevit, tj. zejména zda zůstavitelka sama měla zájem se s nimi stýkat a udržovat s nimi běžné příbuzenské vztahy, případně zda styku žalobců se zůstavitelkou nebránily jiné okolnosti; současně, zda zůstavitelka skutečně potřebovala, aby jí byli žalobci poskytovali pomoc, tj. zda nebylo o potřeby zůstavitelky postaráno jiným způsobem,
a případně, zda bylo v možnostech žalobců pomoc zůstavitelce poskytovat. Závěr odvolacího soudu o danosti důvodů pro vydědění žalobců zůstavitelkou je, s ohledem
na uvedené, nesprávný, protože je neúplný.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově
k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Roman Fiala, v .r.
předseda senátu