ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1827.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1827/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce Ing. L. L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. S. a 2) N. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 169/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č. j. 30 Co 1550/2005 - 82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, č. j. 30 Co 1550/2005 - 82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem domu čp. 3121 na stavební parcele č. 4198/62 o výměře 82 m2, parcely č. 4198/62, stavební parcely č. 4198/26 o výměře 414 m2, vše v obci P., k. ú. S., vše zapsané na LV 1931 u Katastrálního úřadu P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 19. 4. 1996 o převodu uvedených nemovitostí na kupujícího - společnost N., a. s., z důvodu, že smlouva jím nebyla podepsána před notářem, jak se v ní uvádí, že v době jejího uzavření měl jinou adresu trvalého bydliště, než je uvedena ve smlouvě a ověřovací doložce, že ve smlouvě je nesprávně označeno jeho rodné číslo a že k podpisu smlouvy byl donucen násilím
a pod tlakem a nepřevzal kupní cenu. Protože žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci uvedených nemovitostí a žalobce bez rozhodnutí soudu o určení vlastnictví
k nemovitostem nedocílí změny zápisu v katastru nemovitostí, má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení. Posléze žalobce doplnil svá skutková tvrzení tak, že předmětnou smlouvu uzavřel za účelem zajištění pohledávky společnosti N., a. s., z titulu půjčky poskytnuté touto společností třetí osobě a že neměl vůli předmětné nemovitosti prodat. I kdyby smlouva směřující pouze k zajištění závazku z titulu půjčky byla žalobcem řádně podepsána, nemá zákonné náležitosti zástavní smlouvy ani smlouvy o zajišťovacím převodu práva a je proto pro rozpor se zákonem neplatná.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 12. 7. 2004, č. j. 18 C 169/2002 - 92, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako prodávající uzavřel se společností N., a. s., kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí (kterou žalobce podepsal dne 19. 4. 1996 a za kupujícího byla podepsána dne 3. 10. 1996 V. L., v té době předsedou představenstva společnosti) za dohodnutou kupní cenu ve výši 5.000.000,- Kč; ze smlouvy vyplývá, že kupní cena byla zaplacena v hotovosti při jejím podpisu. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 16. 10. 1996. Dále bylo zjištěno, že jmenovaná společnost jako prodávající uzavřela dne 19. 6. 1997 kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí s L. K., který je následně kupní smlouvou
ze dne 6. 6. 2000 prodal T. L., a ten je kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2001 převedl na žalované s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 18. 5. 2001. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí soudu vytváří pevný právní základ ve vztazích mezi účastníky a lze jím dosáhnout shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. Na základě důkazního řízení, v jehož průběhu vyslechl žalobce a svědka L. a provedl důkaz listinami, dovodil, že žalobce svá skutková tvrzení o skutečnostech, které by mohly být důvodem neplatnosti kupní smlouvy uzavřené se společností N., a. s., neprokázal, naopak bylo zjištěno, že smlouvu podepsal zcela svobodně. K tvrzení žalobce korespondujícímu výpovědi svědka L., že smluvní strany kupní smlouvy neměly vůli takovou smlouvu uzavřít, nýbrž učinit právní úkon směřující k zajištění pohledávky společnosti N., a. s., z poskytnuté půjčky, soud vyslovil právní názor, že předmětnou kupní smlouvu lze považovat za právní úkon, jímž měl být zastřen jiný právní úkon, a že kupní smlouva jako simulovaný právní úkon je pro nedostatek vůle smluvních stran ji uzavřít neplatná. Protože však zastřený právní úkon nemá náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, když v textu smlouvy chybí specifikace závazku, který má být převodem vlastnického práva k nemovitostem zajištěn, nemůže se jednat o smlouvu podle §533 obč. zák. Vzhledem k tomu, že neplatnosti simulovaného právního úkonu se nelze s úspěchem dovolat vůči tomu subjektu, který jej považoval a vzhledem ke všem okolnostem případu mohl považovat za nezastřený (§41a odst. 2, věta druhá obč. zák.), a protože žalované jako v pořadí čtvrté nabyvatele nemovitostí, kteří se neúčastnili právních vztahů mezi žalobcem a společností N., a. s., je třeba za takové osoby považovat, soud v zájmu právní ochrany dobré víry žalovaných žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j.
21 Co 401/2004 - 114, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se s jeho názorem, že žalobce má na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť na základě soudního rozhodnutí určujícího právo lze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí. S ohledem na to, že otázka platnosti předmětné smlouvy je otázkou předběžnou, dovodil odvolací soud
(z hlediska věcné legitimace v řízení), že žalobce sice správně označil na straně žalované osoby, které jsou zapsány v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci, „ale protože to nejsou tytéž osoby, které byly účastníky kupní smlouvy z roku 1996, měli být za účastníky řízení na straně žalované označeni také účastníci této smlouvy a případně všichni ti, jejichž právní sféry se sporné právo týká“. Za nesprávný dále odvolací soud označil postup soudu prvního stupně, pokud žalobce - po připuštění změny žaloby a poté, co byl žalobce
při jednání dne 12. 3. 2003 vyslechnut jako účastník řízení a dne 11. 9. 2003 svědek L. - opětovně při jednání dne 7. 1. 2004 poučil ve smyslu ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že dosavadní důkazy nejsou postačující k tomu, aby soud dle jeho návrhu ve věci rozhodl, a vyzval jej, aby doplnil svá skutková tvrzení v souvislosti s výslechem svědka L. Poukázal na to, že teprve při jednání dne 7. 1. 2004 doplnil zástupce žalobce skutková tvrzení oproti žalobě tak, že - jak vyplynulo z výpovědi svědka L. - byla kupní smlouva uzavřena za účelem zajištění splnění pohledávky z půjčky, k čemuž přítomný žalobce uvedl, že „k poskytnutí půjčky nikdy nedošlo a že půjčka byla poskytnuta jenom jejich obchodnímu partnerovi“, ačkoliv ve své účastnické výpovědi tvrdil, že „kupní smlouva měla sloužit jako pojistka k realizaci nájemní smlouvy ve spise založené“. I když tento postup soudu prvního stupně byl nesprávný (a soud se ani nevypořádal s odlišnými
a rozpornými tvrzeními žalobce v průběhu řízení), nemělo to za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, neboť je správný jeho názor, že žalovaní vzhledem ke všem okolnostem případu považovali a mohli považovat předmětnou kupní smlouvu za platnou. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žaloba není důvodná
s ohledem na ochranu dobré víry žalovaných. Z tohoto důvodu je nesprávná jeho úvaha, že kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, stejně jako závěr o neplatnosti této smlouvy. Za nedůvodnou považoval odvolací soud i námitku žalobce, že se fakticky jednalo o propadnou zástavu, neboť „v tomto řízení nejsou jeho účastníky všichni ti, kteří případně takovou kupní smlouvu, která má být fakticky smlouvou o propadné zástavě, uzavřeli, a bez účasti těch, kterých se sporný vztah týká, nelze se otázkou platnosti smlouvy zabývat“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že kupní smlouva uzavřená dne 19. 4. 1996 se společností N., a. s., nemá všechny náležitosti, že jí nepodepsal před notářkou v P., že je v ní uvedeno nesprávné rodné číslo a že nikdy nepřevzal kupní cenu, což vyplývá i z výpovědi svědka L., který uvedl, že „prodávající podepsal kupní smlouvu v okamžiku, kdy mu byly předávány peníze
ze smlouvy o půjčce.“ Soudům obou stupňů v této souvislosti vytýká, že neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie ke zjištění, zda podpis
v ověřovací knize notářky Dr. N. – K. je jeho pravým podpisem či falzifikátem. Dovolatel má za to, že v řízení u soudu prvního stupně bylo zejména
z výpovědi svědka L. prokázáno, že „se jednalo o propadnou zástavu“ a že předmětná kupní smlouva je v rozporu s účelem zástavního práva, a tedy pro obcházení zákona absolutně neplatná, což je zřejmé v kontextu s ust. §169 obč. zák., a že tedy odvolací soud tuto jeho námitku odmítl nedůvodně. Správný totiž není ani jeho názor, že „otázkou platnosti smlouvy se nelze zabývat bez účasti těch, kteří případně takovou smlouvu, která má být fakticky smlouvou o propadné zástavě, uzavřeli“, neboť žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti lze podat jen proti tomu, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dále dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud žalobu zamítl z důvodu ochrany dobré víry na straně žalovaných, „protože zákon u převodů vlastnictví k nemovitostem o dobré víře nehovoří“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedli, že není důvodné, a s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno se závazným právním názorem. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku pasivní věcné legitimace
v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, v němž je jako předběžná řešena otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k těmto nemovitostem. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože ji odvolací soud vyřešil nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci. Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný
z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu
o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. Názor odvolacího soudu by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se
v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura
pod č. 77, ročník 2002).
V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí, že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, a ten, kdo je jako její vlastník zapsán
v katastru nemovitostí. Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím).
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností N., a. s., bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické právo této společnosti k uvedeným nemovitostem, která je posléze kupní smlouvou ze dne 19. 6. 1997 převedla na L. K., ten je kupní smlouvou
ze dne 6. 6. 2000 převedl na T. L., jenž je pak kupní smlouvou ze dne
17. 5. 2001 prodal žalovaným s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni
18. 5. 2001. Právní otázka, zda kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností N., a. s., je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda žalobce je či není vlastníkem uvedených nemovitostí. Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že „otázku platnosti předmětné kupní smlouvy nelze v daném řízení o určení vlastnictví k nemovitostem řešit jako otázku předběžnou bez účasti těch, kteří takovou smlouvu uzavřeli, a případně dalších subjektů“, neboť domáhá-li se žalobce, který není zapsán jako vlastník uvedených nemovitostí v katastru, určení vlastnictví k těmto nemovitostem, má aktivní věcnou legitimaci v tomto řízení proti žalovaným, kteří je nabyli kupní smlouvou ze dne
17. 5. 2001, a jsou jako jejich vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, a žalovaní jsou tudíž ve sporu pasivně věcně legitimováni; právní sféry jiných subjektů se v daném případě sporné vlastnické právo k uvedeným nemovitostem netýká a i kdyby žalobce v žalobě označil za žalované i jiné subjekty, nemohlo by takovému návrhu být ve vztahu k těmto subjektům vyhověno, neboť rozhodnutí soudu by nemohlo mít žádný vliv na zápis
do katastru nemovitostí (srov. rozsudek NS ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn.
30 Cdo 1333/2002).
Vzhledem k tomu, že v dané věci se řízení zúčastnily všechny věcně legitimované osoby, nemohla být v souladu se zákonem žaloba zamítnuta pro nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR jej zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta
před středníkem o. s. ř.), aniž se pro předčasnost zabýval dalšími námitkami žalobce
v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s .ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu