ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2017.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2017/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce N. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. S., zastoupenému advokátkou, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 17 Cm 10/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2005, č.j. 1 Co 67/2004-66, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 1.625,- Kč jeho zástupkyni advokátce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 1 Co 67/2004-66, k odvolání žalobce podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. dubna 2003, č.j. 17 Cm 10/2002 - 44, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl uznán povinným uveřejnit formou inzerce na svůj náklad v deníku R. omluvu žalobci ve znění uvedeném
ve výroku rozsudku, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též
o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že žalovaný dne 23. listopadu 2001
v článku zveřejněném v deníku R. pod názvem \"Starosta N. obviňuje vedení N.\" jako starosta této b. městské části obvinil žalobce mimo jiné z toho, že má ve svých stanovách vůdcovské rysy, resp.
z nedemokratického jednání. Soud dospěl k závěru, že žaloba podle ustanovení
§19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") není v této věci důvodná, když žalovaný jednak nebyl v tomto sporu pasivně legitimován (žalována měla být přímo městská část), jednak sporem dotčený výrok žalovaného nebyl tvrzením, ale hodnotícím úsudkem - kritikou. Zde proto nebylo možno zvažovat pravdivost nebo nepravdivost výroku, ale jeho oprávněnost nebo neoprávněnost. Odvolací soud poukázal
na skutečnost, že právem připuštěná (oprávněná) kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a dále, že je přiměřená (odpovídající
co do obsahu i formy a nevykračuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu (cíle). O věcnou kritiku jde tehdy, jestliže vychází
z pravdivých výchozích podkladů a zároveň z nich logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky. Konkrétní kritikou je ta, při které potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti. Kritika žalovaného pak byla kritikou věcnou a konkrétní, když výslovně uvádí, z čeho vyřčený úsudek vyvozuje. Není přitom rozhodné, zda tento úsudek je správný nebo ne. Podstatné je, že se opírá o pravdivé okolnosti a je konkrétní. Žalovaný proto využil práva na kritiku, která byla
v posuzovaném případě přípustnou - oprávněnou, takže nešlo o zásah do dobré pověsti žalobce.
Toto rozhodnutí bylo doručeno zástupci žalobce dne 13. května 2005, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dne 11. července 2005 dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolání podává z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zejména vytýká, že odvolací soud automaticky bez bližšího vysvětlení svých závěrů dovodil, že žalovaný takto sděloval názor městské části, vůči čemuž žalobce vyslovuje pochybnosti. Současně má zato, že jednání žalovaného jako starosty vybočilo ze zákonných mezí, když možnost kritiky nepřísluší do sféry pravomoci samosprávného územního celku.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek Vrchního soudu
v Olomouci zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřil žalovaný. Navrhl jeho zamítnutí, neboť napadené rozhodnutí považuje za správné. Žádá též o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Zbývá proto posoudit alternativu případné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah
o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde. Pokud odvolací soud ve věci aplikoval ustanovení §11 násl. o.z. (zejména pak ustanovení §13 téhož zákona), nikterak se neodchýlil od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice.
Jestliže dovolání vychází též z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §19b odst. 2 a 3 o.z. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud věc samu takto posuzoval v souladu s četnou a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce. Především pak je ovšem třeba souhlasit s jeho úvahami, pokud se týkají otázky výkonu práva kritiky, na něž dovolací soud odkazuje, a které byly podle názoru dovolacího soudu pro posouzení věci určující.
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posoudil zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolání, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona), takže se nemohl zabývat případnými dalšími výtkami dovolatele, obsaženými v jeho dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. Protože pak bylo dovolání odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 1.550,- Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu