ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2032.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2032/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. A., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 18/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2004-153, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. července 2001, č.j. 32 C 18/2000-60, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se tvrzení o žalobci, že
od podnikatelů, podnikajících na území Městské části P. – L., požaduje úplatky (výrok I.). Zamítl dále žalobu, podle níž je žalovaný povinen zdržet se oslovování žalobce výrazu \"zmetku\" (výrok II.). Současně též zamítl žalobu, podle níž by žalovaný odvolal ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U nás\" své tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek (výrok III.). Dále žalovanému uložil povinnost omluvit se žalobci doporučeným dopisem
za použití výrazu \"zmetek\". Zamítnuta byla žaloba na uložení povinnosti žalovanému vytisknout na své náklady text omluvy ve výše zmíněném zpravodaji. Zamítnuta byla také žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.
Výrok, kterým soud zamítl požadavek, aby žalovaný byl uznán povinným písemně odvolat tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100 000,- Kč jako úplatek, soud prvního stupně odůvodnil především tím, že pokud žalovaný takto tvrdil veřejně na zasedání zastupitelstva tuto skutečnost, pak toto jeho tvrzení není možno označit za nepravdivé. Z výpovědi svědka K., která nebyla v podstatě ani žalobcem zpochybňována, vzal soud za prokázané, že žalobce skutečně opakovaně ve vztahu k žalovanému tento požadavek vyslovil, i když nebylo a není zcela zřejmé, zda to myslel jako úplatek pro sebe, či pro obec, kterou zastupuje jako místostarosta, a zda by to vlastně byl úplatek v pravém slova smyslu, či ve smyslu trestního zákona. I okolnosti, za kterých žalovaný toto tvrzení vyslovil, soud prvého stupně považoval za přiměřené okolnostem naprosto odpovídající situaci, s ohledem
na to, o čem a v jakém duchu se tehdy na zasedání jednalo.
O odvolání obou účastníků proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 1 Co 87/2002-103, kterým napadené rozhodnutí podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") změnil
v odvoláním napadených výrocích ve věci samé tak, že žalovanému bylo uloženo odvolat ve zpravodaji Městské části L. a P. \"U nás\" své tvrzení o tom, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek
se současným vymezením textu této omluvy. V zamítavém výroku týkajícím se zdržovacího výroku a ve vyhovujícím výroku týkajícím se omluvy doporučeným dopisem, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. V zamítavém výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích a ve výrocích o nákladech řízení byl tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolacího soudu směřujícím proti jeho měnícímu výroku a proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost omluvit se za užití výrazu \"zmetek\", rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. května 2004, č.j. 30 Cdo 1912/2003-125, kterým uvedené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a v tomto rozsahu věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. V ostatním pak bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Poté Vrchní soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne
1. listopadu 2005, č.j. 1 Co 264/2004- 153, kterým rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku týkajícím se odvolání tvrzení, že žalobce v lednu 1999 požadoval od žalovaného částku 100.000,- Kč jako úplatek, potvrdil. Odvolací soud s odkazem na ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) především uvedl, že v dané věci žalovaný, na němž spočívalo důkazní břemeno, prokázal pravdivost tvrzení, že žalobce v lednu 1999 od něho požadoval částku 100.000,- Kč jako úplatek. I když např. svědek F. K. považoval zmíněný výrok žalobce
za „žert“, v případě pochybností o charakteru posuzovaného jednání bylo třeba přičíst fakt této nejasnosti k tíži toho, kdo ji svým jednáním způsobil. Tvrzení žalobce, že
ve vztahu k žalovanému nepronesl výrok, aby mu poskytl částku 100.000,- Kč, se proto odvolacímu soudu jevilo jako nevěrohodné. Proto nebylo možno dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a tudíž odpovědnost žalovaného podle §13 o.z. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném výroku ve věci samé potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Posledně jmenovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 21. prosince 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 15. února 2006 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 6. června 2006, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Fakticky tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel vznáší otázku, zda lze učinit závěr, že došlo k určitému jednání, pouze na základě výpovědi účastníka řízení a dále
na základě neurčitých a rozporných výpovědí jediného svědka, a zda lze na tomto základě zbudovat závěr, pokud se týče vážnosti takového jednání. Dovolatel pak
ve svém dovolání podává shrnutí skutkových okolností daného případu. Následně vyslovuje přesvědčení, že z nich nelze dovozovat, že žalovaný unesl důkazní břemeno tím, že svou výpovědí a výpovědí svědka K. prokázal, že požadavek na poskytnutí úplatku byl žalobcem vůči žalovanému vznesen. Teprve v případě, že by bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce požadoval úplatek, bylo možno se zabývat otázkou, zda takový požadavek byl míněn jako žert a jaké důsledky mohl mít. Žalobce přitom
po žalovaném nikdy úplatek nepožadoval.
Dovolatel proto žádá, aby napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Ač žalobce v dovolání výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti se jeho výtky ve své podstatě vztahují ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení. Zde pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu např. uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzeném případě). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ v souzené věci nejde, když v řízení, jak zdůraznil odvolací soud, byla prokázána pravdivost tvrzení, že žalobce v lednu 1999 od žalovaného požadoval částku 100.000,- Kč jako úplatek (byť to eventuálně mohlo být míněno i jako „žert“ – přičemž k této otázce se dovolací soud vyslovil již ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí a z takto zaujatého názoru vyšel i odvolací soud v napadeném rozsudku).
Jestliže tak nebyla prokázána existence zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce, který by byl neoprávněný, a který by objektivně mohl přivodit újmu na jeho právech chráněných ustanovením §11 násl. o.z., je třeba se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že není dán předpoklad odpovědnosti žalovaného podle ustanovení §13 o.z.
Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu