ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2035.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2035/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně: M. D., zastoupené advokátem, za účasti: 1) S. s. K., s. p., a 2) P. f. České republiky, , o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 6/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2005, č. j. 18 Co 436/2004 - 56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou podle §244 a násl. o. s. ř. domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí Okresního úřadu T. - Okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2001, č. j. 2838/01 - RPÚ/R/8006 v bodě I., a rozhodl tak, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí v k. ú. Stříbro, a to parcely č. st. 381 s domem č. p. 268, a parcel č. 1496, č. 1497, č. 1498, č. 1499/2, č. 1500, č. 1502, č. 1084, č. 1102, č. 1103, č. 1501, č. 1499/1, č. 1532, č. 3117, č. 1104/1, č. 1104/3, č. 1075 a č. 1077. Žalobu odůvodnila zejména tím, že citovaným rozhodnutím správního orgánu se cítí být dotčena na svých právech, neboť jím bylo podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“) rozhodnuto, že není vlastnicí uvedených nemovitostí a že jí za tyto nemovitosti nepřísluší náhrada. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, který byl usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 320/2001, odmítnut, a žalobkyně byla současně poučena o možnosti podat žalobu podle ust. §244 a násl. o. s. ř. k Okresnímu soudu v Tachově.
Okresní soud v Tachově poté, co usnesením ze dne 13. 5. 2004, č. j. 5 C 6/2003 - 37, zastavil řízení proti původně prvnímu žalovanému Ministerstvu zemědělství, Pozemkovému úřadu T. a rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozsudkem ze dne
13. 5. 2004, č. j. 5 C 6/2003 - 39, „žalobu zamítl“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně M. B., která uplatnila u pozemkového úřadu restituční nárok na vydání shora uvedených a dalších nemovitostí, se žalobou u soudu domáhala rozhodnutí podle §4a zákona o půdě, že jako domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání nemovitostí
u Pozemkového úřadu T. Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 10. 1997, č. j. 3 C 510/93 - 75, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 18 Co 136/98, bylo výrokem I. určeno, že navrhovatelka M. B. je ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě domnělým vlastníkem a současně oprávněnou osobou k vydání části přídělu č. 17 v k. ú. S., a to pozemků v tomto výroku specifikovaných, a výrokem II. byl návrh co do zbytku, tj. pro určení, že navrhovatelka je domnělým vlastníkem a současně oprávněnou osobou dalších nemovitostí (které jsou předmětem projednávané věci), zamítnut. V tomto řízení dospěly soudy obou stupňů k závěru, že navrhovatelka M. B. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě po svých rodičích B. a J. K. jako původních přídělcích přídělu č. 17 v k. ú. S. a že k odnětí tohoto přídělu došlo na základě politické perzekuce. Protože však v tomto řízení nebylo prokázáno, že by některý ze žalovaných subjektů byl vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku II. rozsudku nebo k nim měl právo hospodaření, byla žaloba v této části zamítnuta (jde o nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení). Rozhodnutím Okresního úřadu T. - Okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2001, č. j. 2838/01 - RPÚ/R/8006 bylo v bodě I., rozhodnuto tak, že žalobkyně není vlastníkem nemovitostí v k. ú. S., a to parcely č. st. 381 s domem č. p. 268, a parcel č. 1496,
č. 1497, č. 1498, č. 1499/2, č. 1500, č. 1502, č. 1084, č. 1102, č. 1103, č. 1501,
č. 1499/1, č. 1532, č. 3117, č. 1104/1, č. 1104/3, č. 1075 a č. 1077 a že za tyto nemovitosti žadatelce nepřísluší náhrada. Správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v této části rozhodl v souladu se zamítavým výrokem rozsudku Okresního soudu v Tachově, č. j. 3 C 510/93 - 75, v právní věci navrhovatelky M. B. o určení domnělého vlastníka a současně oprávněné osoby k vydání specifikovaných nemovitostí podle zákona o půdě. Z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 3 C 510/93, dále vyplývá, že nemovitosti označené v žalobě podle čísel v pozemkové knize, jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. pod jinými čísly nebo byly včleněny do jiných pozemků, a že pozemek p. č. st. 381 byl rozdělen
na dvě parcely a obě spolu s domem č. p. 268 jsou ve vlastnictví fyzické osoby. Dále okresní soud ze spisu Ministerstva zemědělství ČR, Okresního pozemkového úřadu
v T. zjistil z návrhu přídělu manželům K., že pozemky, které jim mají být přiděleny, jsou označeny čísly podle pozemkové knihy a že v přídělu nejsou uvedeny parcely č. 1084, č. 1102, č. 1103, č. 1104/1, č. 1104/3, č. 1075 a č. 1077. Soud prvního stupně přisvědčil názoru žalobkyně, že pro pozemkový úřad je závazný pouze výrok o postavení domnělé oprávněné osoby a že měl řešit, zda nemovitosti mají být žalobkyni vydány. Dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná, neboť domáhá-li se žalobkyně vydání označených pozemků tak, jak byly zapsány v pozemkové knize, a nikoliv jak jsou zapsány v Katastru nemovitostí, bylo by rozhodnutí soudu nevykonatelné. Navíc některé pozemky nebyly „její právní předchůdkyni“ podle návrhu přídělu přiděleny a není tudíž důvodu pro jejich vydání žalobkyni; dům čp. 268 se dvěma pozemky je ve vlastnictví fyzické osoby, která v tomto sporu není žalována.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, č. j. 18 Co 436/2004 - 56, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby soud nahradil rozhodnutí Okresního úřadu T., Okresního pozemkového úřadu ze dne
11. 10. 2001, č. j. 2838/01 - RPÚ/R/8006 v bodě I., a určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí v k. ú. Stříbro, a to parcely č. st. 381 s domem č. p. 268, a dále parcel
č. 1496, č. 1497, č. 1498, č. 1499/2, č. 1500, č. 1502, č. 1084, č. 1102, č. 1103, č. 1501, č. 1499/1, č. 1532, č. 3117, č. 1104/1, č. 1104/3, č. 1075 a č. 1077, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žaloba (která byla podána ve lhůtě uvedené v ust. §46 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) není důvodná. Dovodil, že byla-li pravomocným rozsudkem Okresního soudu
v Tachově ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 3 C 510/93, ve znění rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 18 Co 136/98, zamítnuta žaloba M. B.
o určení, že je domnělým vlastníkem a oprávněnou osobou k vydání nemovitostí podle zákona o půdě, a to v části týkající se označených nemovitostí (ohledně nichž správní orgán v daném řízení rozhodl, žalobkyně není jejich vlastnicí a že jí na ně nepřísluší náhrada), pak z logiky věci vyplývá, že žalobkyně se nemůže domáhat vydání těchto nemovitostí, resp. požadovat určení, že je vlastníkem uvedených nemovitostí. Určení domnělé oprávněné osoby totiž není abstraktním výrazem, neboť se musí vztahovat
ke konkrétním nemovitostem. Protože podle ustálené judikatury nemá být výrok rozsudku formulován jen slovy „návrh se zamítá“, krajský soud jen formálně podle
§220 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, aby výrok byl určitý a odpovídal ust. §155 odst. 1 o. s. ř., i když se jedná o rozhodnutí potvrzující.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jejího názoru spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, a má tak po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soud prvního stupně shledal pochybení na straně správního orgánu, když se ztotožnil s názorem žalobkyně, že pro pozemkový úřad je závazný pouze výrok soudu
o postavení domnělé oprávněné osoby a že správní orgán měl dále řešit, zda nemovitosti mají být žalobkyni vydány. Dále shledal, že správní orgán rozhodoval o pozemcích, které nenáležely do přídělu č. 17, o jehož vydání žalobkyně žádala, a na druhé straně nerozhodl o některých pozemcích patřících do tohoto přídělu. Okresní soud tedy konstatoval, že správní orgán postupoval nesprávně a že vydal vadné rozhodnutí, a přesto žalobu zamítl; stejně nesprávně pak rozhodl i odvolací soud, takže v platnosti zůstává rozhodnutí pozemkového úřadu, které je vadné, a trvá tak protiprávní stav. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výrok soudu o tom, že určení domnělé oprávněné osoby není abstraktním výrazem a že se určení musí vztahovat
ke konkrétním nemovitostem. Poukazuje na Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, pod č. 16 (str. 124 a 125), v němž se uvádí, že „výsledek soudního řízení o nároku podle §4a zákona č. 229/1991 Sb. (zákon o půdě) má pro rozhodování pozemkového úřadu význam jen pro určení, zda je žalobce oprávněn k uplatnění nároku na vydání věci podle §6 zákona o půdě, a soud nemůže
v této souvislosti ukládat pozemkovému úřadu žádné povinnosti“. Za nesprávný rovněž považuje názor soudů obou stupňů, že žalobce by měl v řízení podle části páté o. s. ř. nahrazovat činnost pozemkového úřadu a vyžadovat srovnávací sestavení parcel, výpisy z listů vlastnictví, geometrické plány apod., a na základě získaných podkladů rozhodnout, které pozemky je možno vydat a které nikoliv s tím, že za ně náleží náhrada. Tato činnost podle ust. §4a odst. 1 zákona o půdě je povinností dotčených orgánů státní správy a právnických osob, na které přešlo vlastnické nebo užívací právo. Dále vyslovuje názor, že soudy v dané věci nebyly vázány rozsahem návrhu žalobkyně ve smyslu ust. §250f písm. c) o. s. ř., když z právního předpisu (zákona o půdě) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §4a odst. 3 zákona o půdě na základě žádosti domnělé oprávněné osoby pozemkový úřad svým rozhodnutím může uznat nárok k pozemkům, porostům a jinému majetku této osobě, za předpokladů uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Podle odst. 5 tohoto ustanovení jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.
Ve Stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, sešit 4, pod č. 16, tento soud vyslovil názor, že spojení řízení ve smyslu ust. §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chápat jako řešení jednak otázky, je-li domnělá oprávněná osoba skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ust. §4 téhož zákona, a jednak otázky, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona
č. 229/1991. Účastníky řízení před soudem ve smyslu ustanovení §4a odst. 5 zákona
č. 229/1991 Sb. jsou domnělá oprávněná osoba, jiná oprávněná osoba a povinná osoba. Žalobní návrh směřuje proti povinné osobě ve smyslu ust. §5 zákona č. 229/1991 Sb. a soud jej projedná podle ustanovení třetí části občanského soudního řádu (odvolací soud pak podle ustanovení čtvrté části občanského soudního řádu). Vychází-li se ze slovního znění ustanovení §4a odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i z ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., z nichž vyplývá v takovém případě předmět občanského soudního řízení, týkajícího se „domnělé oprávněné osoby“, měl by výrok rozhodnutí soudu znít nejspíše takto : „Navrhovatel je oprávněn ve smyslu ust. §4 a §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 1 téhož zákona k zemědělské usedlosti čp..........v ..........a k pozemkům parc. č......v.....“. Povinnou osobu ve smyslu ust. 5 zákona č. 229/1991 Sb. není v žádném případě fyzická osoba.
V rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1645/97 Nejvyšší soud dále zaujal názor, že v řízení o nároku domnělé oprávněné osoby rozhoduje soud pouze o tom, zda u žalobce jsou splněny podmínky zákládající statut oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě
ve vztahu ke konkrétní nemovitosti spadající pod režim tohoto zákona. V ostatních otázkách, včetně toho, zda nemovitost může být vydána, rozhoduje pozemkový úřad.
Z uvedeného vyplývá, že odkáže-li pozemkový úřad podle §4a odst. 5 zákona
o půdě domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud, řeší soud ve sporném řízení proti povinné osobě ve smyslu ust. §5 zákona o půdě, otázku, zda domnělá oprávněná osoba je skutečně oprávněnou osobou ve smyslu ust. §4 téhož zákona, a dále otázku, zda budou doloženy okolnosti uvedené v §4a odst. 3 písm. b) a c) zákona
o půdě, tj. zda domnělá oprávněná osoba prokáže, že ve skutečnosti došlo k dělbě užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky nebo k výměně pozemků, a k převodu nedošlo jen proto, že nebyl zachován předpokládaný úřední postup [písm. b], nebo prokáže, že sám nebo jeho právní předchůdce měli pozemky, porosty nebo jiný majetek v držbě a doklad o vlastnictví nemůže předložit, protože buď nebylo realizováno zápisové řízení, nebo že došlo ke ztrátě nebo poškození či zničení katastrálních nebo pozemkových operátů [písm. c)], a to vždy ve vztahu k určité konkrétní věci (pozemkům, porostům a jinému majetku).
V posuzované věci bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně M. B. jako domnělá oprávněná osoba byla v řízení před pozemkovým úřadem odkázána podle ust. §4a odst. 5 zákona o půdě se svým nárokem na soud. O její žalobě proti označeným subjektům bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 2. 10. 1997, č. j. 3 C 510/93 - 75, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. 18 Co 136/98, tak, že výrokem I. bylo určeno, že navrhovatelka M. B. je ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona
o půdě domnělým vlastníkem a současně oprávněnou osobou k vydání části přídělu
č. 17 v k. ú. Stříbro, a to pozemků v tomto výroku specifikovaných, výrokem II. byl návrh co do zbytku, tj. pro určení, že navrhovatelka je domnělým vlastníkem a současně oprávněnou osobou dalších nemovitostí (které jsou předmětem projednávané věci), zamítnut a ve vztahu k dalším žalovaným bylo řízení zastaveno.
Jestliže za takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba žalobkyně (právní nástupkyně po zemřelé M. B.) podle části páté o. s. ř. není opodstatněná a že tudíž rozhodnutí Okresního úřadu T. - Okresního pozemkového úřadu ze dne 11. 10. 2001, č. j. 2838/01 - RPÚ/R/8006, v bodě I., pokud rozhodl, že žalobkyně není vlastníkem nemovitostí v k. ú. Stříbro, a to parcely č. st. 381 s domem č. p. 268, a parcel č. 1496, č. 1497, č. 1498, č. 1499/2, č. 1500,
č. 1502, č. 1084, č. 1102, č. 1103, č. 1501, č. 1499/1, č. 1532, č. 3117, č. 1104/1,
č. 1104/3, č. 1075 a č. 1077 a že za tyto nemovitosti žadatelce nepřísluší náhrada, je správné, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Byla-li žaloba M. B. o určení, že je domnělým vlastníkem a současně oprávněnou osobou, pravomocným rozhodnutím soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod
sp. zn. 3 C 510/93 - 75, ohledně nemovitostí, které jsou předmětem daného řízení, zamítnuta, pak žalobkyně jako její právní nástupkyně nárok na vydání těchto nemovitostí nemá.
Námitka dovolatelky, že je nesprávný názor soudů obou stupňů, že v řízení podle části páté o. s. ř. by žalobce měl nahrazovat činnost pozemkového úřadu, není důvodná již proto, že takovýto názor z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, a pokud dovolatelka vyslovuje názor, že v dané věci soudy nebyly vázány rozsahem návrhu žalobkyně ve smyslu ust. §250f písm. c) o. s. ř., je tato námitka irrelevantní, když pravomocným rozhodnutím soudu ve věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 510/93 byla žaloba její právní předchůdkyně o určení, že je domnělým vlastníkem a oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, zamítnuta.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu