ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.213.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 213/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyň a) I. S., a b) R. S. – F., obou zastoupených advokátkou, za účasti 1) S. P., státní podnik v likvidaci, zastoupeného advokátkou, a 2) P. f. Č. r., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 698/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. července 2005, č. j. 32 Co 17/2005 - 178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit prvnímu účastníkovi společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.
III. Ve vztahu mezi žalobkyněmi a třetím účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 7. 2005, č. j. 32 Co 17/2005 - 178, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 C 698/2003 - 156, v napadeném výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že „první žalobkyně je vlastníkem ideálních 19/48 a druhá žalobkyně je vlastníkem 5/48 pozemku dle původního pozemkového katastru č. parc. 2579 a části pozemku dle původního pozemkového katastru č. parc. 2578, nyní sloučených do parcel katastru nemovitostí
č. parc. 2578/3, 2578/4, 2578/8, 2578/9 a 2579/2, vše v kat. ú. B., okres B., obec B., zapsané na LV č. 1276 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště B.“, a dále v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a prvním „žalovaným“, a kterým bylo zastaveno řízení, že první žalobkyně je vlastníkem ideálních 19/24 a druhá žalobkyně je vlastníkem 5/24 pozemku dle původního pozemkového katastru č. parc. 2589, nyní parcely dle katastru nemovitostí č. parc. 2580 v k. ú. B., a dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a druhým „žalovaným“; současně odvolací soud rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podle
§244 a násl. o. s. ř. podané proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v B. ze dne
7. 2. 2003, č. j. PÚ 639/96-5052-XI, kterým bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto, že žalobkyně nejsou vlastnicemi uvedených pozemků v kat. území B. Odvolací soud považoval
ve shodě se soudem prvního stupně za nesporné, že předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyň na vydání pozemků vedených v katastru nemovitostí jako parc. č. 2578/3, 2578/4, 2578/8, 2578/9 a 2579/2 v kat. ú. B., vzniklých z části pozemků označených podle původního pozemkového katastru č. parc. 2578 a 2579 v kat. ú. B. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že uvedené pozemky byly původně ve spoluvlastnictví Ing. M. S. a M. S., každého v rozsahu jedné ideální poloviny, že Ing. M. S. uplatnil včas restituční nárok na vydání těchto pozemků u Pozemkového úřadu v B. podle zákona o půdě a M. S. se restituce těchto pozemků domáhal žalobou na vydání parcel a bývalé cihelny podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
u Okresního soudu v Benešově ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 247/92, která byla rozsudkem tohoto soudu ze dne 28. 9. 1995, č. j. 4 C 247/92 - 112, zamítnuta, neboť předmětné pozemky jako zastavěné nelze s ohledem na ust. §8 odst. 3 cit. zákona vydat; podle sdělení Ministerstva financí ze dne 3. 3. 2004 byla M. S. poskytnuta finanční náhrada za zdemolované stavby bývalé cihelny a část pozemků, které byly po převzetí do vlastnictví státu zastavěny. Ing. M. S. zemřel
v průběhu restitučního řízení dne 2. 4. 1996 a jeho dědičkami se staly žalobkyně ad a) podílem ve výši 19/48 a žalobkyně ad b) podílem 5/48. Dále bylo zjištěno, že uvedené pozemky původního pozemkového katastru č. parc. 2578 a 2579 v kat. ú. B. tvořily areál bývalé cihelny (pozemek č. parc. 2578 byl v pozemkové knize zapsán jako hliniště, parifikát-role a pozemek č. parc. 2579 jako stavební pozemek s kruhovou cihelnou), která byla znárodněna výměrem Ministerstva stavebního průmyslu ze dne
29. 11. 1951 podle zákona č. 114/1948 Sb. Cihelnu s pozemky převzaly do správy a bezplatného užívání nejprve Č. s. s., n. p., a později S. c., n. p. v M. Rozsah znárodnění cihelny byl specifikován dílčím výměrem ze dne 2. 12. 1954. Rovněž bylo prokázáno, že ke dni účinnosti zákona o půdě nebyly uvedené pozemky, vedené v katastru nemovitostí jako ostatní a zastavěná plocha, které tvořily areál podniku prvního účastníka, zemědělsky obhospodařovány a byly zastavěny novými stavbami. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - k závěru, že rozhodnutí správního orgánu je správné a žaloba tudíž není opodstatněná. Dovodil, že i když provoz cihelny byl doplňkovou činností k zemědělské výrobě, není tato doplňková činnost (výroba cihel) činností zemědělskou, přičemž parifikační půdou se podle §21 bod A, písm. h) zákona č. 177/1927 Sb. zák. a nař. (katastrální zákon) rozuměla půda úmyslně odňatá zemědělskému (lesnímu) obdělávání. Protože předmětné pozemky ke dni přechodu
do vlastnictví státu nesloužily zemědělské výrobě, nýbrž průmyslovému nezemědělskému účelu, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné pozemky nejsou nemovitostmi, na které se vztahuje ust. §1 odst. 1 zákona
o půdě, ve spojení s ust. §30 tohoto zákona. Okolnost, že pozemky s cihelnou nejprve
v roce 1949 převzaly Č. s. s., n. p., provozující zemědělskou činnost, a teprve následně S. c., n. p. v M., není rozhodující, neboť charakter těchto pozemků se nezměnil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvedly, že jsou přesvědčeny
o tom, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů „se podařilo prokázat, že objekt cihelny (stejně jako lihovar), byl součástí zemědělské usedlosti“ - hospodářství B., jehož spoluvlastníkem byl jejich právní předchůdce, přičemž tyto provozy tvořily doplňkovou činnost, jak to v té době bylo obvyklé; „proto by měl být charakter tohoto hospodářství posuzován podle zákona o půdě a zákonů souvisejících, když bylo - mimo jiné i dopisem Č. s. s. n. p. ze dne 21. 3. 1950 adresovaném Ministerstvu zemědělství, prokázáno, že Č. s. s., n. p., převzaly podle protokolu ze dne 3. 11. 1949 hospodářství B. včetně cihelny, lihovaru, pozemků o výměře 62.312 ha, strojního zařízení cihelny, živý i mrtvý inventář, zásoby, bytové a kancelářské zařízení, polní inventář a dodatečně převzaté zásoby a až následně podle zápisu ze dne 29. 5. 1951 převzaly objekt cihelny Středočeské cihelny n. p. v M., a to právě od Č. s. s. n. p. Podle názoru dovolatelek „nemůže být k jejich újmě brána skutečnost, že s další oprávněnou osobou panem M. S. bylo vedeno restituční řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., když použití tohoto zákona pro objekt cihelny, která byla prokazatelně součástí zemědělského majetku, není po právu, a nelze opomenout ani to, že toto řízení probíhalo krátce po vydání restitučních zákonů, kdy rozhodovací praxe tehdy ještě nebyla sjednocena“. Navrhly, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc jim byla vrácena k dalšímu řízení.
První účastník se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými, účastnicemi řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2004, č. j. 5 C 698/2002 - 120, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na : a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto zákonem
i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v §20. Podle §30 tohoto zákona pro postup podle části druhé tohoto zákona se na majetek uvedený v ust. §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že podle původního pozemkového katastru byl dřívější pozemek č. parc. 2578
v pozemkové knize zapsán jako hliniště, parifikát-role a pozemek č. parc. 2579 jako stavební pozemek s kruhovou cihelnou a že tyto pozemky v době jejich odnětí sloužily jako cihelna a ani ke dni účinnosti zákona o půdě nebyl tento majetek užíván
k zemědělské výrobě, nýbrž průmyslovému nezemědělskému účelu, je jeho závěr o tom, že na tyto pozemky se nevztahuje zákon o půdě (srov. §1 odst. 1, §30 tohoto zákona) správný a v souladu s hmotným právem. Okolnost, že pozemky s cihelnou nejprve
v roce 1949 převzaly Č. s. s., n. p., provozující zemědělskou činnost, a teprve následně v roce 1951 S. c., n. p. v M., nemůže na uvedeném závěru nic změnit, když účelové určení těchto pozemků a stavby bylo jak v roce 1949 tak i v roce 1951 (a rovněž i ke dni účinnosti zákona o půdě) totožné, stejně jako již v době, kdy tento majetek vlastnili Ing. M. S. a M. S., kteří na nich - jako doplňkovou činnost k zemědělské usedlosti provozovali cihelnu, t.j výrobu cihel, a tyto pozemky netvořily zemědělský ani lesní půdní fond ani do něj nenáležely. Z uvedených důvodů také byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu
v Benešově ze dne 28. 9. 1995, č. j. 4 C 247/92 - 112, zamítnuta žaloba původního vlastníka předmětných nemovitostí M. S., kterou uplatnil nárok
na vydání těchto parcel a bývalé cihelny podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť pozemky jako zastavěné nelze s ohledem na ust. §8 odst. 3 tohoto zákona vydat, takže jmenovanému byla Ministerstvem financí poskytnuta finanční náhrada za zdemolované stavby bývalé cihelny a za část pozemků, které byly
po převzetí do vlastnictví státu zastavěny.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyň podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a prvním účastníkem bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první účastník má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 875,- Kč [odměna určená podle
§11, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 950,- Kč jsou žalobkyně povinny zaplatit
na účet advokáta, který prvního účastníka v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a třetím účastníkem bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů tohoto řízení právo a třetímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu