ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2188.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2188/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka, soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně JUDr. D. T., proti žalovaným 1. JUDr. K. R., zastoupenému advokátem, 2. JUDr. M. M., zastoupenému advokátkou, 3. JUDr. M. K., 4. JUDr. P. R., zastoupenému advokátem, 5. JUDr. Z. R., zastoupené advokátkou, 6. JUDr. V. F., zastoupenému advokátkou, 7. JUDr. J. D., zastoupenému advokátem, a 8. V.-L.-P., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 1/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2005, č. j. 12 Co 253/2005-332, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu ve Zlíně dne 20.6.1991 (doplněným dne 23.3.1992) se žalobkyně domáhala, aby soud stanovil žalovaným 1) až 7) povinnost „zaslat navrhovatelce do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu“ znění specifikovaného v návrhu, aby žalovanému 8) uložil povinnost „otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu odpůrců ad 1 až 7 do 1 týdne
od předložení jejího znění redakci“ a konečně aby žalovaným 1) až 8) uložil povinnost „nahradit navrhovatelce způsobenou nemajetkovou újmu v penězích ve výši 250.000,- Kč a náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 25.11.1998, č.j. 6 C 1/92-203, rozhodl, že „1. žalovaný JUDr. K. R., 2. žalovaný JUDr. M. M., 4. žalovaný JUDr. P. R., 5. žalovaná JUDr. Z. R., 6. žalovaný JUDr. V. F.
a 7. žalovaný JUDr. J. D. jsou povinni zaslat žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu tohoto znění: „Dne 25.4.1991 jsme zveřejnili v T. u nás článek pod titulem Potřebujete právníka, ve kterém jsme uvedli, že JUDr. T. není ani komerčním právníkem ani advokátem a pokud chce za úplatu poskytovat právní pomoc, měla by alespoň vědět, že k této činnosti není oprávněna
a hrozí jí sankce až 10.000 Kč pokuty. Pokud to neví, lze její služby stěží potencionálním klientům doporučit; pokud je pravdou opak, je nutné tyto občany upozornit, že práva stěží dosáhnou prostřednictvím někoho, kdo je sám záměrně ignoruje. Dále jsme uvedli, že postup JUDr. T., jakož i jiných jí podobných právníků, většinou směřuje k získání nelegálního majetkového prospěchu bez jakékoliv odpovědnosti vůči klientovi. Tento článek obsahoval nepravdivé údaje, neboť JUDr. T. byla v době otištění svého inzerátu komerční právničkou zapsanou v seznamu komerčních právníků vedeném Komorou komerčních právníků v P.
Na základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně se JUDr. T. za uveřejnění těchto nepravdivých údajů omlouváme.“; dále rozhodl, že žalovaný 8) „je povinen otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu 1., 2., 4., 5., 6. a 7. žalovaných výše uvedenou do 7 dnů od předložení jejího písemného znění redakci“; žalobu žalobkyně „vůči 3. žalované JUDr. M. K.“ zamítl; žalobu žalobkyně „pokud se
po žalovaných 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni
na náhradu způsobené nemajetkové újmy rovným dílem částku 250 000 Kč, to je každý 31.250 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku“ zamítl; dalším výrokem zrušil „usnesení zdejšího soudu ze dne 16.6.1998, kterým bylo žalobkyni uloženo doplatit na soudním poplatku částku 4.200 Kč“; uložil žalobkyni povinnost „nahradit České republice
na účet zdejšího soudu náklady znalečného ve výši 850,20 Kč“; rozhodl, že „3. žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ a že „jinak žádný z ostatních účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v článku byla o žalobkyni uvedena nepravdivá skutková tvrzení“ a že autoři článkem „zasáhli do práva na ochranu osobnosti žalobkyně“. Omluvu požadovanou žalobkyní shledal za „odpovídající přiměřené zadostiučinění“ a „návrh žalobkyně na přiznání náhrady dle §13 odst. 2, 3 občanského zákoníku“ (dále jen „o.z.“) zamítl, protože „nebylo prokázáno, že zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z. se jeví nepostačujícím“.
K odvolání žalobkyně a žalovaných JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. M. K., JUDr. Z. R., JUDr. V. F., JUDr. J. D. a V.-L.-P., a.s., Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.1.2003, č.j. 13 Co 657/99-271 (ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2005, č.j. 12 Co 253/2005-327), rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku, jímž byli žalovaní JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. zavázáni povinností zaslat žalobkyni písemnou omluvu, v jeho napadené části ve vztahu k žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D.“ změnil tak, „že se dále i zamítá žaloba žalobkyně, pokud se jí domáhá uložení povinnosti žalovaným JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. uveřejnit písemnou omluvu“ znění specifikovaného ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (výrok I.);
ve výroku, jímž byl vydavatel (žalovaná ad 8.) zavázán povinností otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu žalovaných 1., 2., 4., 5., 6. a 7. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně „i v tomto rozsahu“ zamítl (výrok II.); „v napadeném zamítavém výroku ve vztahu k žalované JUDr. M. K.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.); v napadeném zamítavém výroku
ve vztahu k žalovaným 1., 2., 4., 5., 6., 7. a 8. „ohledně nároku žalobkyně na zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy ve výši 31.250,- Kč ve vztahu ke každému z těchto žalovaných“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV.); žalobkyni uložil povinnost „nahradit České republice na jejich nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 850,20 Kč“ (výrok V.) a dále žalobkyni uložil povinnost „nahradit
na nákladech řízení před soudy obou stupňů žalovanému JUDr. K. R. k rukám JUDr. V. P. částku ve výši 11.120,- Kč, žalovanému JUDr. M. M. k rukám JUDr. R. V. částku ve výši 12.584,- Kč, žalované JUDr. M. K. k jejím rukám částku ve výši 2.150,- Kč, žalovanému JUDr. P. R. k rukám JUDr. D. K. částku ve výši 1.003,- Kč, žalované JUDr. Z. R. k rukám JUDr. M. M. částku ve výši 15.900,- Kč, žalovanému JUDr. V. F. k rukám JUDr. R. V. částku ve výši 9.034,- Kč, žalovanému JUDr. J. D. k rukám JUDr. V. P. částku ve výši 12.770,- Kč a žalované V.-L.-P., a.s., částku ve výši 1.000,- Kč“ (výrok VI.). Vycházel při tom ze závěru, že „uveřejnění výše uvedených nepravdivých údajů o žalobkyni … představuje jednání proti její osobní a mravní integritě schopné snížit její důstojnost, vážnost a čest a tedy představuje jednání, které z hlediska jejího vztahu k ostatním spoluobčanům je plně způsobilé ohrozit její postavení a uplatnění
ve společnosti“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
„k odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně
a poskytnutí odpovídajícího zadostiučinění uveřejněním článku v č. 20 periodika T. u nás došlo“. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně – v části žaloby, kterou se domáhala zaplacení náhrady způsobené nemajetkové újmy ve výši 31.250,- Kč – „neunesla důkazní břemeno, pokud jde o prokázání, že zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. je nedostačujícím“, neboť „citelný zásah
do osobnostních práv žalobkyně trval po relativně krátkou dobu, byla zde zřejmá snaha nejen vydavatele, ale následně i autorů článku uvést na správnou míru dříve zveřejněné nepravdivé údaje o žalobkyni a v relativně krátkém časovém odstupu byla i v tisku zveřejněna omluva za předchozí pochybení, přičemž nelze přehlédnout i … přispění žalobkyně k tomuto stavu“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
22. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 2118/2003-315, mimo jiné výrokem III. uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 8. a věc vrátil v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal
na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné
pro absenci důvodů, které odvolací soud k jím vydanému rozhodnutí v této části vedly.
Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 18. května 2005, č.j.
12 Co 253/2005-332, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovaná ad 8. jako vydavatel zavázána povinností otisknout na titulní straně listu T. u nás omluvu žalovaných JUDr. K. R., JUDr. M. M., JUDr. P. R., JUDr. Z. R., JUDr. V. F. a JUDr. J. D. do sedmi dnů od předložení jejího písemného znění tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou před soudy všech stupňů.
Odvolací soud v řízení postupoval podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Dovodil, shodně se svým původním závěrem, že uveřejněním článku pod titulem „Potřebujete právníka?“ v periodiku s názvem „T. u nás“ č. 16, s datem 25. 4. 1991, došlo k neoprávněnému zásahu
do zákonem chráněných práv žalobkyně, neboť bylo prokázáno, že v době uveřejnění článku mohla žalobkyně vykonávat činnost komerčního právníka. Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil pokus právní předchůdkyně žalované k odstranění následků spojených s otištěním předmětného článku. Tehdejší vydavatel periodika (totiž) žalobkyni poskytl bezprostředně po jejím upozornění adekvátní a odpovídající prostor v následujícím vydání periodika, ve kterém mohla uvést věci na pravou míru
a současně za odpovědí žalobkyně uveřejnil omluvu redakce zvýrazněnou jak barvou tisku, tak i velikostí písma. Z textu omluvy lze vyčíst, že redakce současně vyjádřila
i politování nad svým předchozím postupem, kdy dala prostor k uveřejnění údajů, které po následném prošetření považuje za nepravdivé. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k odstranění následků neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně a bylo jí poskytnuto i odpovídající zadostiučinění. Odvolací soud též připomněl skutečnost, že nárok žalobkyně proti žalované ad 8. nestojí v „neoddělitelné spojitosti“ s nároky uplatněnými ve vztahu k ostatním žalovaným. Proto okolnost, že jeden ze žalovaných nebrojil proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně a rozsudek se v tomto rozsahu stal pravomocným a vykonatelným, nemůže znamenat, že by odvolací soud musel žalobě z tohoto důvodu vyhovět ve vztahu k této žalované.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 28. června 2005, přičemž právní moci nabyl dne 4. července 2005.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala žalobkyně dne 18. července 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., když se domnívá, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že se vůbec nedomáhala satisfakce vůči osmé žalované, jak plyne z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, vychází rozsudek odvolacího soudu ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za nesprávné považuje rovněž závěry odvolacího soudu o nezávislosti výroku o povinnosti žalované uveřejnit omluvu ve svém listu
na výroku o povinnosti ostatních žalovaných omluvit se za nepravdivý článek otištěný tamtéž, který ve vztahu ke čtvrtému žalovanému je v právní moci a je vykonatelný. Závislost obou výroků logicky vyplývá z toho, že výrok o povinnosti žalované zveřejnit omluvu ostatních žalovaných má své opodstatnění jen tehdy, pokud je současně ostatním žalovaným pravomocně uloženo tuto omluvu realizovat. Předchůdkyně žalované jednoznačně umožnila na svých stránkách zveřejnění předmětného článku, kterým došlo k zásahu do jejích osobnostních práv, a proto je podle názoru žalobkyně žalovaná ad 8. povinna zveřejnit omluvu čtvrtého žalovaného, což jedině může mít
pro žalobkyni význam satisfakce.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán po 1. lednu 2001. Podle ustanovení bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále opět jen „o.s.ř.“). Z tohoto důvodu proto dovolací soud aplikoval tento procesní předpis v uvedeném znění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., vzal v úvahu, že toto dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání
(§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je současně povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §237, jakož i k vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Případná existence těchto vad se však z obsahu spisu nepodává.
Dovolatelkou mimo jiné uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu
při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě; tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Současně, pokud k zásahu do osobnostních práv skutečně také dojde, a jestliže může být takto vzniklá nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby zmírněna některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená
a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem,
a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka
a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163
a 180násl.). V těchto případech je třeba především vyjít jak z celkové povahy věci, tak
i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí být přihlédnuto např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé nemajetkové újmy apod.).
Úvaha odvolacího soudu učiněná na základě konkrétních skutkových zjištění, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 8. byly odstraněny následky neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, kdy jí bylo poskytnuto odpovídajícího zadostiučinění, se jeví jako plně přiléhavá. Skutečností pak je, že zásah žalované ad 8. proti osobnostním právům žalobkyně, stejně tak i možnou reparaci tohoto zásahu podle výše vyložených kritérií, je třeba hodnotit zcela samostatně. Proto odvolací soud též správně připomněl, že nárok žalobkyně proti této žalované nestojí v „neoddělitelné spojitosti“ s nároky uplatněnými ve vztahu k ostatním žalovaným. Dovolací soud se proto ztotožňuje i se závěrem, že pokud jeden ze žalovaných nebrojil proti vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně a rozsudek se v tomto rozsahu stal pravomocným a vykonatelným, nemůže tato okolnost znamenat, že by odvolací soud musel žalobě z tohoto důvodu vyhovět ve vztahu k osmé žalované.
Dovolací soud proto uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu je třeba ve výroku ve věci samé napadeném dovoláním považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.). Dovolání žalobkyně proto bylo zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelka neměla s dovoláním úspěch, avšak ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu