ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2232.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2232/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti M., a. s., K. E., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 47/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 9. března 2006, č.j. 1 Co 411/2005-72, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č.j. 1 Co 411/2005-72,
se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. září 2003, č.j. 37 C 47/2003-32, uložil žalované uveřejnit v deníku M. F. D. v prvním pondělním čísle následujícím
po týdnu po právní moci rozsudku sdělení ve znění: \"V M. f. D. byl dne 7. dubna 2003 uveřejněn článek \"Ch. r.? C. z. t. ?\" s fotografiemi. Vydavatel neoprávněně, nepodloženě a svévolně použil fotografii MUDr. Mgr. M. S. a tuto fotografii označil jménem jiné osoby. Vydavatel se za uveřejnění fotografie panu M. S. omlouvá.\". Ve zbytku textu žádost o omluvu zamítl (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"), zatímco ohledně další částky 50.000,- Kč požadované z téhož titulu, žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaná ve svém deníku M. F. D. uveřejnila dne 7. dubna 2003 článek J. Š. s názvem \"Ch. r.? Co z. t. ?\" s podtitulkem \"Přidělování rozhlasových licencí doprovázejí podivné praktiky.\" spolu se dvěma fotografiemi osob, jichž se předmětný článek týkal. Na první z nich s uvedením jména \"J. B. (44)\" byl (ve skutečnosti) zachycen žalobce.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2004, č.j. 1 Co 371/2003-45, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé ve znění omluvy: \"V M. f. D. byl dne 7. dubna 2003 uveřejněn článek \"Ch. r.? C. z. t. ?\" s fotografiemi. Vydavatel použil fotografii MUDr. Mgr. M. S. a tuto fotografii označil jménem jiné osoby. Vydavatel se
za protiprávní uveřejnění fotografie panu M. S. omlouvá.\". Odvolací soud dalším výrokem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku, týkajícím se náhrady nemajetkové újmy v penězích tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná žalobci zaplatila 50.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil s popsanými skutkovými zjištěními učiněnými v této věci soudem prvního stupně. Poukázal na to, že byť fotografie žalobce byla u předmětného článku připojena omylem, stalo se tak v rozporu s §12 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Proto dovodil i odpovědnost žalovaného podle §13 - konkrétně §13 odst. 1 o.z. Pokud se týče odpovědnosti podle §13 odst. 2 o.z., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal předpoklady pro to, aby žalobci byla přisouzena náhrada nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud připomněl, že tuto náhradu je možno přiznat pouze tam, kde nemajetková újma vzniklá dotčené fyzické osobě je zvlášť závažná, kdy zejména snižuje její důstojnost a vážnost ve společnosti a kde takto vzniklá újma je neodčinitelná prostředky morálního zadostiučinění. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně doložil prohlášením třetích osob, že jimi byl
na dotčené fotografii identifikován a spojován s negativními praktikami uváděnými v článku. Vrchní soud však poukázal na to, že pro posouzení věci je rozhodující objektivní hledisko. Takto před čtenáři, kteří žalobce neznali, jichž byla absolutní většina, nemohlo dojít k jakémukoliv snížení jeho důstojnosti či vážnosti. Před čtenáři, kteří žalobce na fotografii poznali, což byli zejména rodinní příslušníci, přátelé a spolupracovníci, rovněž nemohla být jeho důstojnost ani vážnost dotčena, neboť bylo z celkového kontextu článku zjevné, že jde
o omyl v uveřejněné fotografii. U fotografie bylo uvedeno jméno jiné osoby, a to osoby, o které předmětný článek pojednával. O žalobci zde nebyla jakákoliv zmínka a nebyly uváděny žádné údaje, z nichž by bylo možné na jeho osobu usuzovat. Práva žalobce chráněná §11 a násl. o.z. tak nemohla být objektivně dotčena. Nadto morální satisfakce poskytnutá žalobci byla podle názoru odvolacího soudu plně způsobilá nahradit mu vzniklou nemajetkovou újmu, protože právě ta vyvrátí případné domněnky osob, jejichž prohlášení žalobce předložil.
Rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2005, č.j. 30 Cdo 936/2005-64, a v tomto rozsahu věc byla vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud se ztotožnil s odvolacím soudem, pokud za základ svých úvah vztahujících se k posouzení uplatněného nároku vzal objektivní hledisko. Přesto zhodnotil jako oprávněnou námitku dovolatele, podle níž hodnotí-li odvolací soud snížení důstojnosti jako předpokladu pro přiznání peněžité satisfakce jen z hlediska objektivní zaměnitelnosti podoby dvou osob v přísných kategoriích důvěrné znalosti a naprosté neznalosti ve vztahu k žalobci samotnému, pak nebylo dostatečně váženo možné dotčení i dalších žalobcem zmíněných osobnostních práv, podřaditelných pod ustanovení §11 o.z. Žalobce již v žalobě vedle práva
na ochranu jeho podobizny (které soudy obou stupňů posoudily podle ustanovení §12 o.z., přičemž žalobci byla v této souvislosti přiznána morální satisfakce ve formě omluvy ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z.) akcentoval např. i právo na podobu a současně i právo na jméno. Dále poukazoval na to, že v souzeném případě uveřejněním jeho podobizny v souvislosti
s kritickým textem týkajícím se však jiné osoby, byla poškozena též jeho čest, důstojnost
a dobrá pověst.
Dovolací soud připomněl, že v právu na podobu je nezbytné rozlišovat mezi právem
na podobu v užším smyslu a mezi právem k podobizně. Předmětem práva na podobu je individualizovaná (identifikovatelná) podoba fyzické osoby jako jedna z významných hodnot osobnosti jednotlivce. Podmínkou ochrany práva na podobu je (obdobně jako tomu je i
u ochrany práva k podobizně), že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná. Současně lze z uvedeného odvodit právo fyzické osoby, aby k ní byla přiřazována právě její podoba, a aby touto podobou byla identifikována. Vyložené obdobně platí též pro právo na jméno, jehož obsahem je výlučné právo fyzické osoby mít a užívat ke svému označení jména, disponovat s ním, bránit tomu, aby někdo jiný tohoto jména neoprávněně užíval, ale současně i právo nebýt označován jiným jménem, než jménem svým.
Dovolací soud v rámci svého zrušovacího rozhodnutí uzavřel, že se odvolací soud nevypořádal s takto naznačenou šíří tvrzeného zásahu do osobnostní sféry žalobce. I jeho úvaha o možné šíři zásahu odvozovaného z předpokládaného okruhu osob, které by mohly žalobce
na základě zveřejněné fotografie individualizovat, mimo jiné přehlížela eventuální možnost nahodilosti a alternativu nepříznivých důsledků pro žalobce v případě, že by takto byl případně ztotožněn osobou mimo odvolacím soudem zvažované dvě krajní skupiny čtenářů předmětného článku.
Ve věci pak opakovaně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2006, č.j. 1 Co 411/2005-72, kterým rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2003, č.j.
37 C 47/2003-32, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé týkajícím se částky 50.000,- Kč změnil tak, že žalobu na zaplacení této částky zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů.
Vzhledem k závaznému názoru vyslovenému dovolacím soudem se odvolací soud zabýval tím, zda v souvislosti s neoprávněným uveřejněním fotografie žalobce mohlo dojít k zásahu i do dalších dílčích osobnostních práv žalobce. Především zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na podobu. Jeho obsahem je právo na zachycení vlastní podobizny zobrazením, jímž je fyzická osoba individualizována od dalších fyzických osob. Toto právo podle názoru odvolacího soudu narušeno bylo, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by předmětná fotografie byla pořízena se souhlasem žalobce. Domněnka, že šlo o fotografii z databáze určené k ilustračním účelům, byť vysoce pravděpodobná, souhlas žalobce neprokazuje.
Dále se zabýval i možným porušením práva žalobce na jméno a zde dospěl k závěru, že toto právo narušeno nebylo. Právo na jméno obsahuje právo jméno užívat, disponovat s ním a současně i právo bránit se, aby toto jméno užíval někdo jiný, popř. s ním disponoval, ať již k jakýmkoliv účelům. V dané věci jméno žalobce v článku vůbec nebylo užito a i když žalobce má zajisté právo, aby k jeho osobě, ať již ve fotografické podobě, bylo přiřazováno jeho jméno, pro posouzení dané věci je tato skutečnost bez právního významu. Uvedl, že za situace, kdy fotografie byla uveřejněna omylem, tam ani jméno žalobce uvedeno být nemohlo, a pokud by bylo uvedeno, pak by šlo o neoprávněný zásah vyšší intenzity.
Konečně se odvolací soud zabýval i tím, zda mohlo dojít i k neoprávněnému zásahu
do cti a důstojnosti žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že k tomuto tvrzení, s výjimkou tří prohlášení, žádné důkazy nenabídl. Předmětem práva na čest a důstojnost vztahující se k žalobci je vážnost, kterou ve společnosti požívá. Tím, že byla uveřejněna jeho fotografie
bez jakékoliv zjevné spojitosti s předmětným článkem, mohl se podle názoru odvolacího soudu žalobce cítit subjektivně dotčen, avšak z objektivního pohledu vzhledem k celkovému kontextu článku a zjevnému omylu v uveřejnění fotografie, tento zásah byl zcela minimální.
Poté se odvolací soud zabýval tím, zda jsou v dané věci dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci podle §13 odst. 2 o.z.
Poukázal na skutečnost, že uveřejnění fotografie žalobce bylo v rozporu s §12 odst. 1 o.z. a došlo i k neoprávněnému zásahu do práva na podobu žalobce, jestliže s pořízením fotografie nesouhlasil. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledává předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle citovaného ustanovení. Především s odkazem na citované ustanovení dovodil, že náhrada nemajetkové újmy v penězích plní pouze podpůrnou funkci a přichází v úvahu pouze tam, kde morální zadostiučinění jako prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu je zcela, popř. částečně nepostačující k odstranění event. zmírnění následků vzniklé újmy. V dané věci poskytnuté morální zadostiučinění, kdy je zveřejněna omluva v periodiku, v němž k neoprávněnému zásahu došlo,
a tato omluva jednoznačně uvádí věc na pravou míru, považuje odvolací soud za plně způsobilý prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu. V dané věci neshledává, že by došlo k neoprávněnému zásahu značné intenzity, ani že došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti
a vážnosti žalobce ve společnosti. Z objektivního pohledu před čtenáři, kteří žalobce neznají, nemohla být žádným způsobem snížena jeho důstojnost či vážnost, stejně jako nemohla být snížena před osobami, které ho znají, jestliže z kontextu článku bylo zjevné, že jde o omyl. Pokud jde o dovolacím soudem namítané přehlížení možnosti nahodilosti a alternativy nepříznivých následků v případě, že by byl žalobce ztotožněn mimo okruh těchto dvou krajních skupin, odvolací soud poukázal na to, že žalobce v tomto směru k důkazu předložil toliko prohlášení dvou spolupracovníků Ing. P. H. a R. F. a bratra R. S., v nichž tito uvedli, že předmětný článek vnímali negativně a domýšleli se, že žalobce je spojen s nekalými praktikami při udělování rozhlasových licencí, přičemž další důkazy žalobce nenavrhl. Předložená prohlášení odvolací soud nepovažoval s ohledem na další okolnosti dané věci za dostatečně prokazující neodčinitelný dopad vzniklé nemajetkové újmy na osobnost žalobce. Přihlédl k celkovému kontextu článku, který se žalobce netýká ani osobně, ani nemá jakýkoliv vztah k jeho profesní činnosti, ale týká se m.j. J. B., jehož jméno je v něm opakovaně uváděno a přihlíží i k tomu, což v případě předchozího rozhodování opomněl, že u fotografie žalobce, kromě jména J. B. a uvedení jeho věku (výrazně rozdílného od věku žalobce), jsou uvedeny ještě další údaje identifikující právě jmenovaného (mediální lobbyista, stál v čele agentury C., jeho klientem je MEF Holding J. Š.) nemající žádný vztah k žalobci. Proto odvolací soud považoval obsah prohlášení spolupracovníků žalobce a zejména pak jeho bratra za účelový.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne 7. dubna 2006, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podal žalobce dne 7. června 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.). Jako dovolací důvod uvádí, že podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a činí odkaz na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce poukazuje na to, že odvolací soud sice dospěl k závěru, že jeho právo
na podobu bylo narušeno, avšak hodnotí jej jako nevýznamné. V daném případě však skutečnost, kdy aktivní činnost žalovaného, který předmětnou fotografii pořídil a použil
k identifikaci jiné osoby, přičemž současně není schopen doložit legální okolnosti jejího vzniku, nemůže být soudem hodnocena jako nevýznamný zásah do práva žalobce. Šlo
o fotografii, jejímž účelem bylo ztotožnit žalobce (byť omylem) jako pana B., o jehož nekalém jednání článek hovoří. Nešlo tedy o ilustrační fotografii. Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že jeho právo na jméno nemohlo být dotčeno, když jeho jméno nebylo vůbec užito (ač soud současně připomíná, že žalobce má právo na to, aby k jeho podobizně bylo přiřazováno jeho jméno). Byl-li žalobce označen jménem někoho jiného, navíc jménem kritizované osoby, přičemž takové jméno mu může být za daných okolností přisuzováno osobami, které žalobce jménem neznají, pak jde o zásah, který objektivně snižuje vážnost
a důstojnost žalobce. Uvedením jiného jména u podobizny žalobce je tak zásahem do jeho jména. Dovolatel je též přesvědčen o tom, že nelze uzavřít, že vlastní sporný článek nemá žádnou souvislost s profesním postavením žalobce. Naopak toto postavení žalobce v kontextu kritického článku nabývá zvláštního významu, kdy je možná záměna s osobou, která prodává rozhlasové licence. Konečně se dovolatel neztotožňuje s úvahami odvolacího soudu
o předpokladech možnosti přiznat náhradu nemajetkové újmy v souvislosti se zásahem
do osobnostních práv fyzické osoby.
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolání napadá výrok rozsudku Vrchního soudu
v Praze ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí soudu nelze
z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy je tvrzeno, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem
do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a újmou vzniklou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. se tedy uplatní u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Žalobce v posuzované věci tvrdí v souvislosti s dotčeným článkem hned několik zásahů proti jeho právu na ochranu osobnosti - zejména proti právu na podobu (a právu k podobizně), proti právu na jméno a proti jeho právu na čest a důstojnost. Odvolací soud především dovodil dotčení práva žalobce na podobu. Pokud se týče jeho práva na jméno, dospěl k závěru, že zasaženo nebylo. Zde však dovolací soud v prvé řadě odkazuje na obsah svého předchozího zrušovacího rozhodnutí v této věci, na který se tak současně odvolává.
Československá republika po roce 1918 převzala na podkladě tzv. recepčního zákona č. 11/1918 Sb. do svého právního řádu až dosud platné právní předpisy zaniklé monarchie.
Pro území českých zemí tak byl přejat i Obecný občanský zákoník z roku 1811. Ustanovením
§43 tohoto zákoníku bylo tehdy výslovně chráněno pouze dílčí osobnostní právo na jméno, a to jak jméno rodové, tak i případně jméno krycí - pseudonym. Prvního ledna 1951 nabyl pak účinnosti pro celou tehdejší Československou republiku nový občanský zákoník č. 141/1950 Sb. ze dne 25. října 1950. Ten v ustanovení §22 poskytoval ochranu jména, příjmení, nebo krycího jména fyzických osob a názvu v případě právnických osob. Přijetím občanského zákoníku z roku 1964 pak byla zakotvena obecná (generální) úprava všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva (t.j. práva na ochranu osobnosti), a v jeho rámci úprava jednotlivých osobnostních práv - včetně práva na jméno, resp. právo na pořízení a použití podobizny - v komplexním celku, včetně úpravy jejich jednotlivých prostředků ochrany. Jak
v minulosti, tak i v současnosti je předmětem ochrany jméno v poměrně širokém slova smyslu, t.j. vedle jména rodového (t.j. příjmení) je chráněno i jméno vlastní (někdy též nazývané jako křestní apod.) nebo též pseudonym. Předmětem ochrany může být za určitých podmínek i část jména nebo též počáteční písmena jména nebo zdrobnělina vlastního jména. Vlastní jméno (obdobně to platí i pro část jména, počáteční písmena jména nebo pro zdrobnělinu vlastního jména) je předmětem popisovaného práva tehdy, jestliže se pro určitou osobu stalo natolik příznačným, že samo o sobě tvoří dostatečný individualizační znak, resp., kdy je nutným doplňujícím znakem pro individualizaci určité osoby.
Připomíná se, že obsahem práva na jméno je výlučné právo fyzické osoby mít a užívat ke svému označení jména, disponovat s ním a bránit se tomu, aby případně někdo jiný, ať již k jakémukoliv účelu, neoprávněně užíval k označení jejího jména nebo naopak, aby od užívání takového jména ve vztahu k této osobě abstrahoval (upírání jména druhému). Za takové užití jména nelze ovšem považovat každé označení jménem, které je shodné se jménem, které někomu přísluší, nýbrž jen označení takovým jménem za okolností, jež by objektivně mohly ve veřejnosti, kde k uvedení došlo, vyvolat dojem, že jde o konkrétní fyzickou osobu. V této souvislosti se pravidelně poukazuje na to, že jen za splnění těchto předpokladů je užití jména újmou na osobnosti konkrétní fyzické osoby, která je podmínkou pro osobnostněprávní ochranu ve smyslu ustanovení §11 násl. o.z. Je pak již jen věcí skutkových zjištění posoudit, zda v určitém případě byly popsané předpoklady skutečně také naplněny (obdobně lze srovnat rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2000, č.j. 30 Cdo 2304/99-194, resp. rozsudek téhož soudu ze dne 22. října 2004, č.j.
30 Cdo 181/2004-118). Za tohoto stavu má dovolací soud zato, že přiřazení jiného jména
k podobizně fyzické osoby je za popsaných okolností (a to i v případě nedopatření, resp. omylu) zásahem proti jejímu právu na ochranu osobnosti.
Pokud se týče tvrzeného zásahu do práva na čest a důstojnost, odvolací soud dovodil, že byla-li uveřejněna fotografie žalobce bez jakékoliv zřejmé spojitosti s předmětným článkem, mohl se (sice) žalobce cítit subjektivně dotčen, avšak z objektivního pohledu, vzhledem
k celkovému kontextu článku a zjevnému omylu v uveřejnění fotografie, tento zásah byl zcela minimální. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Skutečností je, že pokud konkrétní fyzická osoba prezentovaná alespoň některým z pro ní charakteristických znaků (zde podobou) je spojována (byť nedopatřením) s kritizovanou nebo odsuzovanou činností (resp. osobou), jde pravidelně o zásah proti právu na čest a důstojnost takové osoby. Pokud pak k takovému zásahu dojde veřejnou publikací např. v celostátně šířeném tisku, bude zpravidla (s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem případu) takovýto zásah objektivně způsobilý snížit důstojnost, resp. vážnost fyzické osoby ve společnosti ve značné míře, jak to má na mysli ustanovení §13 odst. 2 o.z. Proto poukaz odvolacího soudu na to, že žalobce možnost zásahu do jeho osobnostní sféry v tomto případě dostatečně důkazně nepodložil, není případný.
Je nutno zdůraznit, že otázku případného dotčení jednotlivých dílčích práv v rámci práva na ochranu osobnosti je třeba u každého z takovýchto práv posuzovat samostatně. Například pro úvahu o neoprávněnosti zásahu do práva na jméno fyzické osoby není důležité, zda jeho užití s sebou současně neslo znaky případné difamace. Porušení tohoto práva nelze proto mechanicky směšovat např. s právem na čest, důstojnost, resp. vážnost fyzické osoby. Nutno současně dodat, že ustanovení §13 odst. 2 o.z. uvádí případy, kdy lze s ohledem
na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně. Nelze proto tuto možnost spojovat pouze se zásahy proti důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti. S ohledem na dosavadní závěry odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým žalobcem tvrzeným zásahům proti jeho osobnosti tak soud neměl ani
v rámci napadeného rozhodnutí ve věci předpoklady posoudit uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích v zákonem dané šíři (§13 odst. 2 a odst. 3 o.z.).
S ohledem na popsané skutečnosti nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání
(§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu