ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2493.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2493/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Mgr. I. P., zastoupené advokátem, 2) nezletilé M. P. a 3) nezletilému M. P., oběma zastoupeným opatrovníkem Městskou částí P., o popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 100/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2005, č.j. 35 Co 148/2005-50, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. prosince 2004, č.j.
26 C 100/2004-29, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce není otcem žalovaných M. a M. P., a bylo rozhodnuto, že je zavázán v zákonné lhůtě nahradit prvé žalované na nákladech řízení 4.076,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit v zákonné lhůtě prvé žalované náklady odvolacího řízení v částce 3.987,- Kč k rukám jejího zástupce (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že žalobce podal žalobu na popření svého otcovství k nezletilým dětem po uplynutí šestiměsíční lhůty určené podle ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině. Dovodil, že marným uplynutím uvedené lhůty nelze žalobu projednat a provádět dokazování, neboť se jedná o lhůtu propadnou. Neztotožnil se s námitkou žalobce, že citované ustanovení diskriminuje určitou skupinu osob. Ustanovení §59 odst. 2 zákona o rodině i matce stanoví lhůtu šesti měsíců, ve které je oprávněna popírat otcovství manžela u soudu.
Po uplynutí uvedených lhůt se lze domáhat popření otcovství prostřednictvím státního zástupce, tak jak umožňuje ustanovení §62 zákona o rodině. Citovaná ustanovení zákona, který je koncipován především k ochraně zájmů nezletilých dětí, jsou v souladu s Čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Namítá, že „v řízení vůbec nebyly provedeny žalobcem navrhované důkazy, především vypracováním znaleckého posudku z oboru hematologie a genetiky. Skutkový stav věci tak zůstal nezjištěn a v důsledku toho došlo
i k nesprávnému právnímu hodnocení věci.“ Přitom poukazuje na Čl. 7 Úmluvy
o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb., dle kterého „je primárním právem každého dítěte právo znát své biologické rodiče. … Podmínky pro zahájení řízení dle ust. §57 odst. 1 zák. o rodině považuje žalobce ve vztahu k mužům, jako skupině obyvatel, za diskriminační, odporující Čl. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce namítá, že „v řízení vůbec nebyly provedeny žalobcem navrhované důkazy, především vypracováním znaleckého posudku z oboru hematologie a genetiky. Skutkový stav věci tak zůstal nezjištěn a v důsledku toho došlo i k nesprávnému právnímu hodnocení věci.“ Přitom poukazuje na Čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, publikované pod č. 104/1991 Sb., dle kterého „je primárním právem každého dítěte právo znát své biologické rodiče. Dále dovozuje, že „podmínky pro zahájení řízení dle ust. §57 odst. 1 zák. o rodině považuje žalobce ve vztahu k mužům, jako skupině obyvatel, za diskriminační, odporující Čl. 3 Listiny základních práv a svobod.“ Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podstatou jeho námitek je kritika postupu soudu při zjišťování skutkového stavu věci, když soud neprovedl žalobcem navržené důkazy. Žalobce tedy uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovaným podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu