ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2557.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2557/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce K. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. T., o určení obsahu smlouvy, o určení, že smlouva nebyla vypovězena a o určení platnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 C 13/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2005, č. j. 57 Co 78/2005 - 115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že „mezi žalobcem a žalovanou byla začátkem listopadu 1995 uzavřena ústní formou smlouva na dobu neurčitou, kterou
a) se účastníci zavázali, že si své vzájemné neshody vyřeší mimosoudně, b) se účastníci dále zavázali, že si nebudou vzájemně žádným způsobem zasahovat do ustáleného soukromého a rodinného života v souladu s Listinou základních práv a svobod, článek 10/1, 2, c) se žalovaná dále v souladu se zákonem zavázala, kdy se nejednalo
o vzájemné započtení pohledávky dle §97 zák. o rodině, plnit za žalobce výživné
na svého nezletilého syna J., určené rozsudkem Krajského soudu v Ostravě
z 20. 1. 1988, sp. zn. 8 Co 28/88, ve výši 350,- Kč měsíčně a nově zvýšené rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 6. 11. 1995, č. j. P 93/84, 45 Ssv 3/95 na 600,- Kč měsíčně s nedoplatkem ve výši 3.500,- Kč, a to ze svých nemalých soukromých prostředků“, dále určení, že „tato ústní smlouva nebyla vypovězena“ a určení, že „ústní smlouva uvedeného obsahu je dosud platná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že manželství účastníků bylo rozvedeno v roce 1987 a tehdy nezl. syn Jan, nar. 29. 4. 1982, byl svěřen do výchovy matky a žalobci byla uložena vyživovací povinnost na tehdy nezletilého
ve výši 350,- Kč měsíčně, která posléze byla zvýšena na částku 600,- Kč měsíčně
a žalobci bylo uloženo zaplatit nedoplatek vzniklý zvýšením výživného v částce 3.500,- Kč. V listopadu 1995 pak účastníci uzavřeli uvedenou ústní dohodu, kterou považoval za platnou a uzavřenou v zájmu tehdy nezl. J., a na základě ní neplatil výživné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že vyhovující rozhodnutí soudu v dané věci by bylo podkladem pro povolení obnovy trestního řízení, v němž byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 trestního zákona vůči svému tehdy nezletilému synovi. Po poučení soudu podle §118a) o. s. ř. pak svá skutková tvrzení doplnil tak, že obnovou trestního řízení by mělo být prokázáno, že se nedopustil úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy, nýbrž jen nedbalostního trestného činu, neboť na základě uzavřené smlouvy jednal v dobré víře, a že „potřebuje získat soudní precedens, který by mohl uveřejnit na internetu“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 24 C 13/2003 - 90, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozhodnutí v této věci ze dne 2. 2. 2004, č. j. 24 C 13/2003 - 41, jímž podání žalobce z 1. 8. 2002, ve znění jeho doplnění z 9. 9. 2003, odmítl z důvodu vad, které neumožňují, aby o něm bylo jednáno a rozhodováno, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2004, č. j. 57 Co 219/2004 - 56, se závazným právním názorem, že nejsou splněny podmínky uvedené v ust. §43 odst. 2 o. s. ř.
pro odmítnutí podání žalobce, který se jím domáhá určení, že byla uzavřena smlouva
ve znění uvedeném v navrženém rozsudečném výroku. Soud prvního stupně vycházel
z ustálené judikatury (např. rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 95/98
a sp. zn. 96/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2/99 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2000) a dovodil, že v dané věci ani v případě prokázání veškerých skutkových tvrzení žalobce by nebylo možno návrhu vyhovět a že je tedy zcela nadbytečné a neekonomické provádět jakékoliv dokazování. Dospěl
k závěru, že žalobce nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem
na požadovaném určení. Pokud jde o žalobu na určení, že mezi žalobcem a žalovanou byla začátkem listopadu 1995 uzavřena ústní formou smlouva na dobu neurčitou, kterou se zavázali, že si své vzájemné neshody vyřeší mimosoudně, byla by taková smlouva,
i kdyby byla uzavřena, absolutně neplatná vzhledem k čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, neboť tohoto práva se nelze v demokratické společnosti dopředu vzdát. Určení tohoto závazku tedy nemůže mít žádný vliv na jakékoliv trestní řízení ve vztahu k žalobci. Stejně tak není dán naléhavý právní zájem na určení, že účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se zavázali, že si nebudou vzájemně žádným způsobem zasahovat do ustáleného soukromého a rodinného života v souladu s Listinou základních práv a svobod, článek 10/1, 2, neboť soukromí, osobní svobodě, rodině a rodinným vztahům je poskytována ochrana nejen čl. 10 Listiny základních práv a svobod, ale i jinými právními normami, takže jakékoliv ujednání v uvedené podobě je nezpůsobilé změnit právní statut účastníků a rozsah jejich závazků či práv. Pokud pak jde o ujednání tvrzené smlouvy, že žalovaná měla na sebe převzít závazek platit výživné na (tehdy) nezl. J. namísto žalobce „ze svých nemalých soukromých finančních prostředků“, jednalo by se
o smlouvu od samého počátku absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem a zkracování práv dítěte, neboť vyživovací povinnost otce (obou rodičů) vyplývá z ust. §85 a násl. zákona o rodině (jak v dřívějším, tak i v současném znění) a této povinnosti se rodič nemůže jednostranným nebo vícestranným úkonem vzdát či zprostit, a to ani po dohodě s druhým rodičem. Dále se okresní soud zabýval tím, zda žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení obsahu uvedené smlouvy i za předpokladu, že by tato byla
od samého počátku absolutně neplatnou. V této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že orgány činné v trestním řízení řeší otázku viny a trestu zcela nezávisle na výsledcích jiných řízení a že rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení jsou vázány jen ve věcech osobního stavu. Dovodil proto, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na určení obsahu tvrzené smlouvy, která je od počátku absolutně neplatná, neboť „hypotetická existence takového určovacího rozsudku“ by nemohla změnit postavení žalobce jako odsouzeného v trestním řízení a jako navrhovatele, který se domáhá povolení obnovy tohoto trestního řízení. Pokud pak se žalobce domáhá určení, že smlouva, tak jak měla být uzavřena, nebyla vypovězena a že je dosud platná, není ani na takovém určení dán naléhavý právní zájem, neboť tvrzená smlouva by byla absolutně neplatná od počátku, byla-li vůbec uzavřena, a výpověď takové smlouvy by nemohla vyvolat jakékoliv právní účinky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j.
57 Co 78/2005 - 115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval v daném případě za správné, že soud prvního stupně neprováděl dokazování, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že
na požadovaném určení není dán ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem; tento předpoklad nelze podle jeho názoru dovodit ani z toho, že žalobce hodlá vyhovující rozhodnutí soudu uveřejnit na internetu, ani z toho, že by vyhovující rozhodnutí o určovací žalobě mohlo podle něj být podkladem pro povolení obnovy trestního řízení podle §277 a násl. trestního řádu. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že orgány činné v trestním řízení jsou vázány rozhodnutím vydaným
v občanskoprávním řízení pouze ve věcech týkajících se osobního stavu, že jiné předběžné otázky posuzují samostatně a jen v případě, že o takové otázce bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu, jsou jím vázány, nejde-li
o posouzení viny (§9 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, v platném znění). Dále poukázal na to, že v daném případě již ze žaloby vyplývá, že žalobce mínil prokazovat existenci tvrzené dohody mezi účastníky především protokoly o výpovědích žalované v trestním řízení (vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 126/96 a sp. zn. 2 T 59/2001) a obsahem spisů o rozvodu manželství účastníků a o výživném pro tehdy nezletilého Jana, z nichž však již soud v trestním řízení vycházel, a že jejich odlišným vyhodnocením si chce opatřit „nový“ důkaz. Odvolací soud uzavřel, že je správný závěr okresního soudu, že i kdyby byla prokázána existence tvrzené dohody mezi účastníky, byla by tato dohoda neplatná od samého počátku, a není tudíž dán naléhavý právní zájem na určení takové dohody, a to i bez zřetele na to, že žalobce vzal zpět návrh
na obnovu trestního řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí „je v rozporu s hmotným právem“. Namítá, že soud může hodnotit obsah
a platnost či neplatnost smlouvy až poté, co jako předběžnou posoudí otázku
a v „řádném soudním řízení“ zjistí, zda došlo ke vzniku smlouvy (ústní dohody). Poukazuje na to, že trestný čin zanedbání povinné výživy může být spáchán úmyslně či z nedbalosti, přičemž v trestním řízení je posuzována otázka společenské nebezpečnosti právě s ohledem na formu zavinění (§4, §5 tr. zákona), na níž pak závisí druh a výměra trestu. Pokud by tedy soud v občanskoprávním řízení dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody, podle níž se matka (tehdy) nezl. J. zavázala platit výživné za otce, a toto plnění také skutečně poskytovala, nemohlo by z jeho strany dojít
k naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy, když výživné bylo poskytováno, a dítě žádnou újmu neutrpělo. Z tohoto pohledu je namístě
i posouzení otázky naléhavého právního zájmu na určení, zda rodiče nezl. dítěte mohou uzavřít dohodu o tom, že výživné bude určitou dobu poskytovat jeden z rodičů
za druhého. V dané věci jde tedy právě o zjištění, zda takováto dohoda byla uzavřena,
a to bez ohledu na její platnost, neboť „takovéto zjištění“ by mohlo sloužit jako „podkladové rozhodnutí“ o obnově trestního řízení; z toho žalobce dovozuje, že má naléhavý právní zájem na určení, že došlo k uzavření uvedené dohody. Soudy obou stupňů však nezjišťovaly, zda mezi účastníky byla nějaká dohoda uzavřena, a svá rozhodnutí „neopřely o žádné ustanovení hmotného práva“. Přitom ust. §51 obč. zák. připouští uzavření innominátní smlouvy jakéhokoliv obsahu „a teprve poté jde
o posouzení její platnosti“. Okolnosti uzavření smlouvy však v daném řízení zjišťovány nebyly a soud jen uvedl, že „smlouva je podle svého obsahu absolutně neplatná“, přestože nezjistil, zda vznikla či nikoliv. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolacím soudem bylo zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li
v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě
na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není,
pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1997, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne č. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1772/2000).
V řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování (srov. R 62/2000).
V posuzované věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, jestliže shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v řízení nebylo třeba provádět dokazování ve smyslu důkazních návrhů žalobce obsažených v žalobě z důvodu, že i v případě, byla-li by žalobcova tvrzení prokázána, nebylo by možno žalobnímu návrhu o určení, že mezi účastníky byla uzavřena tvrzená dohoda uvedeného obsahu, že tato dohoda nebyla vypovězena a že je dosud platná, vyhovět pro neexistenci naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení. I pokud by totiž v řízení bylo prokázáno, že tvrzená dohoda byla mezi účastníky uzavřena, jednalo by se o dohodu absolutně neplatnou z důvodů podrobně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Ve smyslu ust. §51 obč. zák. sice lze uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena, avšak i pro ni platí, že nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Není proto důvodná námitka dovolatele, že soud může hodnotit obsah a platnost či neplatnost smlouvy až poté, co dokazováním zjistí, zda došlo k uzavření smlouvy (ústní dohody).
V souladu s ustálenou judikaturou soudů k otázce, zda je (není) dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je i názor odvolacího soudu, že tento procesní předpoklad určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. nebyl v daném případě splněn, neboť ani vyhovující rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že takováto neplatná dohoda byla mezi účastníky uzavřena, by nemohla na právním postavení žalobce ničeho změnit, navíc za situace, kdy návrh na povolení obnovy trestního řízení, v němž byl pravomocně odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy, vzal zpět (jak vyšlo najevo v odvolacím řízení). Otázku, zda byl spáchán trestný čin a kdo je spáchal, zjišťují v trestním řízení orgány činné v trestním řízení nezávisle na výsledcích jiných řízení
a rozhodnutím soudu vydaným v občanském soudním řízení jsou vázány jen ve věcech osobního stavu. I kdyby tedy tvrzená dohoda uvedeného obsahu, která by byla neplatná, byla mezi účastníky uzavřena, a určovací žalobě by bylo soudem vyhověno, nebyly by orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím v řízení o povolení obnovy trestního řízení ani v jiném trestním řízení vázány. Pokud se žalobce domnívá, že
na základě této tvrzené dohody byl v dobré víře, že není povinen platit výživné
pro svého tehdy nezletilého syna, je třeba připomenout obecně platnou zásadu, že neznalost zákona neomlouvá; tvrzení žalobce, že dohodu účastníků považoval
za platnou, je tedy pro výsledek jakéhokoliv soudního řízení zcela irelevantní
a bezcenné, i kdyby takováto dohoda byla uzavřena. Existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. pak nevyplývá ani
ze žalobcova tvrzení, že „potřebuje získat soudní precedens, který by mohl uveřejnit
na internetu“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu