ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2672.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2672/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) A., s. r. o., zastoupenému advokátem, a 2) C. C., spol. s r. o., o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 164/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 1. srpna 2005, č. j. 29 Co 23/2005 - 121, takto:
I Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že první žalovaný je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku
na domě čp. 227, v části obce P., na stavebním pozemku č. 99/1 a dále
na pozemcích č. 20/3 a č. 24/2, vše v k. ú. P. u K., obec K.,
se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 9 C 164/2003 - 88, zamítl žalobu na určení, že „odstoupení od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřené dne 30. 7. 2003 mezi prvním a druhým žalovaným, kterým přešlo vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na domě čp. 227 v části obce P. na stavebním pozemku č. 99/1 a dále na pozemcích č. 20/3 a č. 24/2, vše v k. ú. P. u K., obec K., je neplatné“, a dále zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny vzhledem k celku na domě čp. 227 v části obce P. na stavebním pozemku č. 99/1 a dále na pozemcích č. 20/3 a č. 24/2, vše
v k. ú. P. u K., obec K., je první žalovaný“; současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 11. 2001, č. j.
1 E 944/2000 - 67, o nařízení prodeje zástavy, které nabylo právní moci dne 30. 1. 2002, se druhý žalovaný stal podílovým spoluvlastníkem co do jedné ideální poloviny nemovitostí, a to objektu bydlení čp. 227 a stav. parcely č. 99/1 a p. p. č. 20/3 a 24//2, vše v části obce P. u K., a byl zapsán jako spoluvlastník těchto nemovitostí v katastru nemovitostí u KÚ pro L. kraj, kat. pracoviště J.
n. N. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně, která je spoluvlastnicí druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí, se nezúčastnila dražby ideální poloviny nemovitostí, přestože dražební vyhláškou z 5. 9. 2001 byly osoby, které měly k nemovitostem předkupní právo, upozorněny na to, že toto právo mohou uplatnit pouze v dražbě jako dražitelé, přičemž udělením příklepu předkupní právo zaniká ve smyslu ust. §336l odst. 3 o. s. ř. Druhý žalovaný jako vydražitel uzavřel dne 11. 3. 2002 se žalobkyní dohodu spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí. Kupní smlouvou ze dne
28. 8. 2002 převedl druhý žalovaný jako prodávající na prvního žalovaného jako kupujícího spoluvlastnický podíl k nemovitostem za kupní cenu ve výši 775.100,- Kč, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 28. 8. 2002. Dne 30. 7. 2003 uzavřeli žalovaní „dohodu o odstoupení od kupní smlouvy“ z důvodu, že právní zástupkyně žalobkyně sdělila prvnímu žalovanému, že kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými považuje za neplatnou s ohledem
na nerespektování předkupního práva žalobkyně a že k soudu podala určovací žalobu
(tj. žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy), a žalovaní touto dohodou chtěli předejít sporu, když dospěli k názoru o možné úspěšnosti takové žaloby. Na základě tohoto právního úkonu byl posléze druhý žalovaný zapsán jako spoluvlastník předmětných nemovitostí v rozsahu ideální jedné poloviny. Dne 17. 7. 2003 však žalobkyně podala u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (sp. zn. 5 C 168/2002) žalobu, jíž se domáhá, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitostech za kupní cenu
ve výši 775.100,- Kč, která byla prvnímu žalovanému doručena dne 24. 9. 2004. Soud prvního stupně dovodil, že „odstoupením od kupní smlouvy“ žalovaní neměli v úmyslu poškodit žalobkyni - znemožnit jí úspěch ve sporu vedeném pod sp. zn. 5 C 168/2002, naopak chtěli předejít sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, a učinili tak v době, kdy o obsahu podané žaloby nevěděli. Dospěl proto k závěru, že tento právní úkon není neplatný ve smyslu ust. §39 obč. zák., neboť není v rozporu se zákonem ani se nepříčí dobrým mravům, a splňuje i náležitosti uvedené v ust. §37 obč. zák. Obě určovací žaloby proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 1. 8. 2005, č. j. 29 Co 23/2005 - 121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a shledal, že žalobkyně nemá ve smyslu ust.§80 písm. c)
o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti „dohody o odstoupení od kupní smlouvy“, neboť otázka platnosti či neplatnosti tohoto právního úkonu má povahu otázky předběžné ve vztahu k žalobě o určení vlastnictví k nemovitostem; navíc pouze rozhodnutí o určení vlastnictví může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, přičemž existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prvního žalovaného k nemovitostem je v daném případě třeba zkoumat
z pohledu, zda předkupní právo žalobkyně zaniklo vydražením spoluvlastnického podílu druhým žalovaným tzv. „jednou provždy“. Vycházeje z ust. §336b odst. 2 písm. l),
§336l odst. 2, §336j odst. 1 o. s. ř. a §603 obč. zák. dovodil, že v případě spoluvlastníka jde o předkupní právo věcné, které působí i vůči všem dalším nabyvatelům „zbývajícího“ spoluvlastnického podílu pro případ, že budou zamýšlet realizovat jeho úplatný převod, z čehož vyplývá, že předkupní právo žalobkyně bylo zachováno a že došlo k jeho porušení žalovanými, kteří dne 28. 8. 2002 uzavřeli kupní smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Poté měla žalobkyně podle odvolacího soudu dvě možnosti - buď se dovolat relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 28. 8. 2002 nebo vyzvat nabyvatele (prvního žalovaného), aby jí věc nabídl ke koupi. V daném případě však námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy nebyla platně učiněna (ani nebyla tvrzena). Za skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn soudem prvního stupně, se odvolací soud ztotožnil s jeho názorem, že žalovaní uzavřením „dohody o odstoupení od kupní smlouvy“ nejednali v úmyslu znemožnit žalobkyni úspěšně uplatnit právo podle §603 odst. 3 obč. zák., jehož se u soudu domáhá v jiném řízení, nýbrž že jednali ve snaze zabránit soudnímu sporu, který podle jejich názoru mohl být i úspěšný. Je proto správný závěr okresního soudu, že „dohoda
o odstoupení od kupní smlouvy“ není úkonem, který by byl v rozporu se zákonem, ani se tento úkon nepříčí dobrým mravům (§39 obč. zák.), a že tudíž není důvodná ani žaloba na určení, že první žalovaný je vlastníkem spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem. K námitce žalobkyně, že soudem měla být zohledněna okolnost, že po „odstoupení od kupní smlouvy“ nabídl druhý žalovaný žalobkyni odkoupení podílu na nemovitostech za cenu o 100 % vyšší než za jakou ji prodal v roce 2002, odvolací soud uvedl, že pro posouzení důvodnosti žaloby je zcela irelevantní, jaká jednání mezi účastníky probíhala poté, kdy došlo k odstoupení od smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Za zásadní po právní stránce považuje otázku „posouzení dobrých mravů ve vztahu k opětovné nabídce v rámci zákonného předkupního práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitosti druhému spoluvlastníku poté, kdy pro nesplnění nabídkové povinnosti a prodeji spoluvlastnického podílu
bez nabídky účastníci od smlouvy odstoupili a poté tuto nabídku znovu realizovali
za podstatně jiných podmínek“. Namítá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti „dohody o odstoupení od kupní smlouvy“ z důvodu, že v daném případě jde jen o otázku předběžnou, „měl se zabývat žalobou na určení vlastnictví k nemovitostem, zejména když shledal, že žalobkyni „jednou provždy“ nezaniklo předkupní právo vydražením spoluvlastnického podílu druhým žalovaným a že jde o právo věcné, které působí vůči všem nabyvatelům. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaní nejednali v rozporu s dobrými mravy, když od kupní smlouvy odstoupili, a že pro posouzení platnosti úkonu odstoupení od smlouvy (§39 obč. zák.) je bezvýznamnou okolnost, že původní spoluvlastník jí nabídl prodej spoluvlastnického podílu na nemovitostech za více než dvojnásobnou cenu. Vyslovuje názor, že žalovaní odstoupením od smlouvy, které bylo učiněno se zjevným úmyslem obratem nabídnout spoluvlastnický podíl k prodeji
za vyšší cenu, obešli zákon a znemožnili tak žalobkyni realizaci předkupního práva
za původně daných podmínek; žalobkyně se proto domnívá, že toto jednání je v rozporu s dobrými mravy a že obchází zákon. Úmysl žalovaných je zcela zřejmý i z toho, že v „dohodě o odstoupení od kupní smlouvy“ neformulovali důvody, které je k takovému právnímu úkonu vedly, a že při jednání u soudu uvedli, že jejich úmyslem bylo nemovitost žalobkyni ihned znovu nabídnout. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání, které podle svého obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že první žalovaný je spoluvlastníkem ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.¨
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se
o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis) tehdy, není-li sice v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl obchází. Dobrým mravům (contra bonos mores) se právní úkon příčí, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které
ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajících obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod.
Za daného skutkového stavu věci, jak byl v řízení zjištěn, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor, jestliže „dohodu o odstoupení od kupní smlouvy“ uzavřenou žalovanými dne 30. 7. 2003, posoudil jako platný právní úkon ve smyslu ust. §39 obč. zák., který není v rozporu s právními předpisy ani se nepříčí dobrým mravům. Bylo-li totiž prokázáno, že zástupkyně žalobkyně sdělila zástupci prvního žalovaného, že žalobkyně považuje kupní smlouvu uzavřenou mezi žalovanými za neplatnou z důvodu nerespektování jejího předkupního práva a že hodlá podat žalobu k soudu, která podle názoru žalovaných mohla být i úspěšná, a uzavřeli-li za této situace žalovaní dvoustranný právní úkon nazvaný jako „dohoda o odstoupení od kupní smlouvy“ (tedy se dohodli na zrušení kupní smlouvy s účinky od počátku - ex tunc) ve snaze zabránit soudnímu sporu, nejde o dohodu nemravnou, jež by se ocitla v rozporu s obecně uznávanými pravidly slušnosti, ani o právní úkon, který by byl v rozporu se zákonem či jej obcházel, když žaloba podaná žalobkyní u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 168/2002 o uložení povinnosti prvnímu žalovanému uzavřít s ní kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitostech za kupní cenu ve výši 775.100,- Kč, mu byla doručena teprve dne 24. 9. 2004, tedy až po uzavření dohody žalovaných. Samotná okolnost, že po zrušení kupní smlouvy nabídl druhý žalovaný, jehož spoluvlastnické právo k ideální jedné polovině nemovitostí se obnovilo, žalobkyni ke koupi svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem za vyšší kupní cenu, než která byla dohodnuta v kupní smlouvě žalovaných, nemůže na uvedeném závěru nic změnit, jak odvolací soud dovodil, neboť pro posouzení důvodů platnosti či neplatnosti právního úkonu - „dohody o odstoupení od kupní smlouvy“ - jsou rozhodující okolnosti, které zde byly v okamžiku, kdy byl tento právní úkon učiněn, a nikoliv případné následné události.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu není tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu