ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2703.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2703/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. S., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému A. O., výrobní družstvo, zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1,500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 52/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. září 2004, č.j. 40 Co 1204/2003-223, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená dne 28.7.1995, kterou společnost H. s.r.o., původně označená jako žalovaný 1), prodala za kupní cenu 720.000,- Kč výrobnímu družstvu A. O., původně označenému jako žalovaný 2), nemovitosti v katastrálním území D. L., a to dům č.p. 284
na stavební parcele č. 972, se stavební parcelou č. 972, je vůči žalobci právně neúčinná. K odůvodnění žaloby žalobce zejména uvedl, že tento právní úkon zkracuje možnost uspokojení jeho pohledávky vůči dlužníku společnosti H. s.r.o., která nemá jiný majetek. Žalobce poskytl společnosti H. s.r.o. na zakoupení uvedených nemovitostí půjčku ve výši 1,500.000,- Kč. Půjčka byla zajištěna jednak směnkou znějící na částku 1,500.000,- Kč, a jednak smlouvou o uzavření budoucí smlouvy zástavní, v níž se tato společnost zavázala zastavit označené nemovitosti po zápisu vkladu vlastnického práva k nim ve svůj prospěch. Dne 8.8.1995 byl však podán
u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad vlastnického práva podle odporované kupní smlouvy. Žalovaný A. O., výrobní družstvo, byl z podnětu žalobce informován katastrálním úřadem, že vkladem podle předmětné kupní smlouvy dojde ke zkrácení práv žalobce; i přes toto upozornění žalovaný na vkladu trval. O tom, že žalovaný věděl o úmyslu společnosti H s.r.o. zkrátit uspokojení žalobcovy pohledávky, svědčí i ta skutečnost, že hodnota převáděné nemovitosti podle znaleckého posudku činila 1,800.000,- Kč, ve smlouvě však byla sjednána kupní cena pouze ve výši 720.000,- Kč.
Okresní soud v Jeseníku rozhodl rozsudkem ze dne 29.4.2002, č.j. 3 C 52/96-119, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že není důvodná vůči společnosti H. s.r.o. jako původně žalovanému 1) ani vůči původně žalovanému 2), když dospěl k závěru, že společnost H. s.r.o. není ve věci pasivně legitimována a vůči výrobnímu družstvu A. O. žalobce neunesl důkazní břemeno
o existenci vědomosti o dlužníkově pohledávce a jeho úmyslu zmařit její uspokojení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7.1.2003, č.j. 40 Co 359/2002-146, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku zamítnutí žaloby vůči původně žalovanému 1) potvrdil a v části výroku vůči původně žalovanému 2) zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud závazným způsobem vyložil pojem naplnění podmínky odporovatelnosti právního úkonu, a to pokud jde
o úmysl dlužníka – právnické osoby – zkrátit věřitele – právnickou osobu, tedy o tom, že důkaz vědomosti třetí osoby o této skutečnosti musí směřovat vůči jejich statutárnímu orgánu, a v tomto smyslu byl okresní soud vázán právním názorem krajského soudu.
Okresní soud v Jeseníku po doplnění dokazování poté rozsudkem ze dne 11.6.2003, č.j. 3 C 52/96-176, žalobu na určení, že předmětná kupní smlouva je vůči žalobci neúčinná, zamítl. Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému
na náhradě nákladů řízení částku 23.100,10,- Kč k rukám jeho zástupce. Dále byl žalobce soudem prvního stupně zavázán zaplatit státu na náhradě nákladů řízení v zákonné lhůtě částku 1.108,50,- Kč na účet Okresního soudu v Jeseníku. Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že v projednávané věci je dána aktivní legitimace žalobce
i pasivní legitimace žalovaného, že odpůrčí žaloba byla uplatněna v zákonem stanovené tříleté lhůtě a že společnost H. s.r.o. jako dlužník uzavřela odporovanou kupní smlouvu v úmyslu zkrátit uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky ve výši 1,500.000,- Kč. Podle soudu však žalobce neprokázal, že žalovaný v době uzavření kupní smlouvy dne 28.7.1995 věděl, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a kupní smlouvu uzavírá právě v úmyslu zmařit její uspokojení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný se o těchto okolnostech dozvěděl až po podání návrhu na vklad vlastnického práva podle uvedené kupní smlouvy, tedy poté, co byl odporovaný úkon učiněn. V tomto směru soud neuvěřil svědku Ing. J. B., který dne 5.3.1997 v trestním řízení vedeném proti jednateli společnosti H. s.r.o. L. B. u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 17/96 uvedl, že L. B. sdělil statutárnímu zástupci žalovaného J. J., že na zakoupení předmětných nemovitostí si půjčil hotovost a že si sjednává úvěr. Dne 30.4.2003, téměř 7 let po uskutečnění jeho schůzky s J. J. a L. B., uvedl v řízení před soudem prvního stupně, že L. B. sdělil J. J., že potřebuje půjčit peníze konkrétně na splacení půjčky či úvěru u společnosti P. S. s.r.o. Přitom o ničem takovém se v uvedeném trestním řízení nezmiňoval. Hodnověrnost svědka soud prvního stupně posuzoval jednak hodnocením rozporů v jeho výpovědích, jednak přátelským vztahem svědka s L. B., prokázaném v uvedeném trestním řízení. Soud též dovodil, že výpověď svědka také odporuje výpovědi L. B., který uvedl, že J. J. informoval pouze o existenci smlouvy o budoucí smlouvě zástavní. Naopak výpovědi statutárních zástupců žalovaného J. J. a Ing. J. B. soud posoudil jako shodné. Soud prvního stupně se při hodnocení sporné skutečnosti
o existenci vědomosti žalovaného o dlužníkově pohledávce a jeho úmyslu zmařit její uspokojení zabýval rovněž okolnostmi způsobu, jakým byla zaplacena kupní cena mezi stranami odporované kupní smlouvy. Přitom vycházel ze závěru, že shodnými výpověďmi statutárních zástupců žalovaného předsedy J. J. a místopředsedy Ing. J. B., obsahem protokolů o jejich výpovědích v řízení o neplatnost předmětné kupní smlouvy vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3C 508/96 a dále obsahem protokolu o výpovědi J. J. v uvedeném trestním řízení bylo prokázáno, že kupní cena sjednaná v dotčené kupní smlouvě ve výši 720.000,- Kč byla zaplacena tak, že 320.000,- Kč obdržel L. B. při podpisu smlouvy v hotovosti a dalších 400.000,- Kč bylo následně předáno na základě plné moci udělené jednatelem společnosti H. s.r.o. L. B. třetí osobě. V trestním řízení Ing. J. B. sice vypovídal odlišně, když nejdříve uvedl, že kupní cena byla žalovaným zaplacena společnosti H. s.r.o. tak, že v hotovosti byla vyplacena částka 200.000,- Kč a zbytek šekem; později uvedl, že v hotovosti při podpisu kupní smlouvy byla vyplacena částka 420.000,- Kč a částka 300.000,- Kč šekem. Soud však k tomuto důkazu nepřihlédl, neboť stojí osamoceně vůči ostatním důkazům týkajícím se způsobu zaplacení kupní ceny. Dále vzal v úvahu, že určitá nepřesnost ve výpovědích Ing. J. B. je pochopitelná vzhledem k množství listin s uvedením peněžních částek, které se při podpisu kupní smlouvy podepisovaly, a vzhledem ke skutečnosti, že ústní ujednání stran se měnila ještě právě při tomto podpisu, jako např. výše částky, jež bude vyplacena společnosti H. s.r.o. v hotovosti při podpisu smlouvy. Skutečnost, že způsob, jakým byla zaplacena kupní cena, neodpovídá ujednání ve smlouvě a vystaveným směnkám, je dle soudu dána tím, že původně měla být dle dohody žalovaného a jednatele společnosti H. s.r.o. tomuto vyplacena pouze částka 200.000,- Kč v hotovosti při podpisu kupní smlouvy. L. B. ovšem dne 27.8.1995 požadoval vyplatit částku vyšší a proto obdržel v hotovosti částku 320.000,- Kč. Této původní dohodě také odpovídají směnky, které byly vystaveny při podpisu smlouvy a jež plnily funkci zajišťovací pro případ, že podle kupní smlouvy nebude proveden vklad do katastru nemovitostí. Tyto rozpory však v žádném případě neprokazují, že žalovaný musel vědět o úmyslu společnosti H. s.r.o. zkrátit věřitele uzavřením předmětné kupní smlouvy. Stejně tak i výpověď J. J., že si již 3 či 4 týdny před podpisem kupní smlouvy ověřoval na katastrálním úřadě vlastnictví společnosti H. s.r.o., což však nebylo možné, protože tato společnost byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník teprve dva dny před prodejem nemovitostí žalovanému. Zde soud prvního stupně přihlédl k tomu, že dle výpovědi J. J. si ověřoval telefonicky údaje u příslušného katastrálního úřadu ohledně předmětných nemovitostí nejméně dvakrát a s ohledem na odstup času je pravděpodobné, že již nebyl schopen zcela důsledně ve své výpovědi odlišit, na co se tázal při prvním telefonátu a na co při druhém. Ani skutečnost, že společnost H. s.r.o. koupila předmětné nemovitosti za cenu 1,800.000,- Kč a obratem ruky je prodala za cenu podstatně nižší ve výši 720.000,- Kč, podle soudu prvního stupně nesvědčí
o vědomosti žalovaného o úmyslu společnosti H. s.r.o. krátit věřitele. Navíc bylo prokázáno, že žalovaný neměl ani k dispozici znalecký posudek o ceně těchto nemovitostí a jejich stavu. Na základě zejména těchto úvah soud prvního stupně tedy dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci vědomosti žalovaného
o dlužníkově pohledávce a jeho úmyslu zmařit její uspokojení, a proto žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem následně poté, co připustil změnu žaloby, změnil odvoláním žalobce napadený výrok ve věci samé rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, jímž byla žaloba zamítnuta, tak, že žalobu, v níž bylo žádáno uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 1,500.000,- Kč, zamítl (výrok I.). Současně rozhodl opětovně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že zavázal žalobce zaplatit v zákonné lhůtě žalovanému částku 23.100,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Dále žalobce zavázal v zákonné lhůtě nahradit České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku náklady řízení ve výši 1.108,50 Kč a zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku na soudním poplatku 59.000,- Kč (výrok III.). Žalobci rovněž uložil povinnost nahradit v zákonné lhůtě žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 54.450,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok IV.). Žalobce v odvolacím řízení po zjištění, že žalovaný předmětné nemovitosti prodal kupní smlouvou ze dne 13.12.2000 za kupní cenu 3,000.000,- Kč Ch. T., navrhl, aby odvolací soud připustil změnu žaloby namísto určení neúčinnosti právního úkonu se domáhat zaplacení částky 1.500.000,- Kč představující prospěch, který žalovanému z odporovatelného právního úkonu vznikl. Navrženou změnu žaloby odvolací soud připustil usnesením ze dne 8.6.2004. Odvolací soud dílčím způsobem zopakoval a doplnil dokazování v souladu s ustanoveními §213 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k §129 a §126 o.s.ř. Z takto provedeného dokazování vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný A. O., výrobní družstvo jako prodávající, a Ch. T. jako kupující uzavřeli kupní smlouvu, kterou bylo převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitostem, jež byly nabyvatelem na základě prohlášení vkladatele převedeny do vlastnictví společnosti E. J. s.r.o. J., s právními účinky vkladu ke dni 30.5.2002. Všechny slyšené osoby setrvaly na skutečnostech o kterých vypovídaly. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru se soudem prvního stupně v otázce aktivní legitimace žalobce, splnění zákonné tříleté lhůty k podání odpůrčí žaloby, jakož i úmyslu dlužníka společnosti H. s.r.o. zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Dále se zabýval posouzením platnosti odporovaného právního úkonu a dovodil, že byl učiněn platně. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil i výsledky důkazního řízení týkající se podstaty sporu, jímž byla otázka existence vědomosti žalovaného jako kupujícího o úmyslu dlužníka společnosti H. s.r.o. uvedeným právním úkonem zkrátit vymahatelnou pohledávku žalobce jako věřitele. Odvolací soud i po doplněném dokazování se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že z pohledu existence dostupných informací na katastru nemovitostí, zejména zda na nich neváznou věcná práva, zástupci žalovaného postupovali v rámci běžné opatrnosti způsobem, jež soudy obou stupňů považují
za přiměřený. Odvolací soud z pohledu požadované opatrnosti kupujícího nedovodil žádné pro tuto věc relevantní skutečnosti ze zjištění, že mezi nabytím vlastnického práva společnosti H. s.r.o. k dotčeným nemovitostem na základě kupní smlouvy, jejíž právní účinky vznikly vkladem práva do katastru nemovitostí dne 30.6.1995 a datem uzavření dotčené kupní smlouvy dne 28.7.1995 uplynula tato krátká doba a že žalovaný trval na vkladu vlastnického práva i poté, co prostřednictvím Katastrálního úřadu v J. zjistil, že po podání návrhu na vklad byl podán návrh na vklad kupní a zástavní smlouvy ze dne 30.6.1995, obě týkající se týchž nemovitostí. Dle odvolacího soudu tyto okolnosti neprokazují vědomost kupujícího o úmyslu prodávajícího zkrátit uzavřením kupní smlouvy svého věřitele, neboť nebylo povinností kupujícího zjišťovat, za jakých okolností prodávající předmět prodeje nabyl, jaký je rozsah jeho splatných závazků a majetkové postavení z hlediska způsobilosti dostát svým splatným závazkům. Logice věci odpovídá, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy jednal v zájmu zajištění vlastních právních poměrů vzniklých na základě uzavřené kupní smlouvy. Poté, co kupní smlouva byla jako závazkově právní vztah platně uzavřena za situace, kdy úmysl prodávajícího kupujícímu znám nebyl, skutečnost sama o sobě, že byl podán návrh
na vklad práva ohledně týchž nemovitostí, kterou společnost H. s.r.o. uzavřela s jiným subjektem, nemůže zakládat povinnost kupujícího činit úkony za účelem zabránění věcněprávních účinků uzavřené kupní smlouvy, neboť smlouvu uzavřel bez znalosti úmyslu, který prodávajícího k uzavření kupní smlouvy vedl. Nebylo prokázáno personální propojení obou společností osobami statutárních zástupců. Ačkoliv žalobce vědomost statutárních zástupců prokazoval mimo jiné i závěry trestního rozsudku, tyto měly význam pro trestní odpovědnost L. B., který byl obžalován v souvislosti s projednávanou věcí z trestného činu podvodu a v tomto smyslu je třeba hodnotit jeho věrohodnost. Druhou osobou, která svým způsobem mohla podat informace o zkoumané vědomosti zástupců žalovaného, byl svědek J. B., který byl v přímém spojení s L. B., a v hodnocení věrohodnosti svědka se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Dle názoru odvolacího soudu žalobce přikládá nepřiměřený význam motivu či pohnutkám obou zástupců kupujícího, který vedl k finalizaci dohody smluvních stran o obsahu kupní smlouvy, aniž by z okolností uzavřené koupě bylo možno seznat srozumění o dluzích společnosti H. s.r.o. Odvolací soud uzavřel, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom, že na straně žalovaného je dána existence vědomosti dlužníka zkrátit věřitele – žalobce. Závěr okresního soudu, vyjádřený v zamítavém rozhodnutím ve věci, je logickým výsledkem správně zjištěného skutkového stavu, který ani v odvolacím řízení nedoznal změn. Vzhledem k dispozitivnímu úkonu žalobce, kterým došlo ke změně z určovací žaloby na peněžité plnění v částce 1,500.000,- Kč, odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně
ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. změnil a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jako důvody dovolání uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že soud v odvolacím řízení před vydáním rozsudku, který je napaden tímto dovoláním, připustil změnu žaloby namísto určení neúčinnosti právního úkonu – vydání částky 1.500.000,- Kč, byť návrh
na připuštění změny žaloby byl podán někým, kdo k takovémuto úkonu nebyl oprávněn. Advokát byl zmocněn pouze k zastupování v řízení o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi H. s.r.o. jako prodávajícím a A. O., výrobní družstvo, jako kupujícím, je vůči žalobci neúčinná, nikoli tedy k zastupování v řízení o zaplacení peněžitého plnění. Soud se žádným způsobem nevypořádal s výrokem soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, který byl předmětem odvolání, když znovu ve výroku II. rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Ohledně nesprávného právního posouzení věci dovolatel namítá, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s provedenými důkazy. Soudu vytýká, že i přes výhrady žalobce konstatoval, že výpovědi předsedy žalovaného J. J. a místopředsedy Ing. J. B. jsou shodné a na podporu tohoto závěru soud uvádí i výpovědi
JUDr. O. a mgr. Ch., jejichž výpovědi jsou znehodnocovány tím, že vykonávají advokacii v kanceláři právního zástupce žalovaného. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se vůbec nezabýval odvolací námitkou žalobce, že účastnické výpovědi J. J. a Ing. J. B. jsou podle názoru žalobce účelové. V tomto směru dovolatel zejména poukázal na rozpory v jejich výpovědích v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, i rozpory v trestním řízení, které nebyly dle jeho názoru objasněny. Odvolací soud se rovněž nezabýval závěrem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci o nevěrohodnosti výpovědí svědků B. a J. učiněném v trestním řízení 28 T 17/96 proti obžalovanému B. Dovolatel namítá „nerovný přístup soudu k hodnocení důkazů,“ když rozpory ve výpovědi
Ing. J. B. považuje za nepodstatné, zatímco rozpory ve výpovědi svědka B. vedly soud k závěru o jeho nevěrohodnosti. Dle jeho názoru se soud dále nevypořádal se skutečností svědčící v prospěch žalobcova tvrzení, že společnost H. s.r.o. nabyla dotčené nemovitosti za cenu 1,800.000,- Kč dne 26.7.1995, zatímco žalovanému je prodala na základě předmětné smlouvy 28.7.1995 za cenu 720.000,- Kč. Ve prospěch tvrzení odvolatele svědčí i okolnost, že v předmětné kupní smlouvě je pro případ porušení sjednána majetková sankce, která výrazně převyšuje dohodnutou kupní cenu. Dále též skutečnost, že když se žalovaný o vyskytnuvších se problémech s vkladem
do katastru nemovitostí dozvěděl, aniž by situaci prověřoval, trval na okamžitém vkladu, a to vše v době, kdy podle shodných výpovědí zástupců žalovaného měl v ruce směnky podepsané L. B. jako jednatelem společnosti H. s.r.o. Žalobce navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatel spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v překročení oprávnění zástupce žalobce, který podal shora uvedený návrh na změnu žaloby, jíž odvolací soud připustil. V projednávané věci byl žalobce v odvolacím řízení zastoupen advokátem na základě procesní plné moci ze dne 26.2.1996. Procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28a odst. 1 o.s.ř.). Advokátu je možno udělit procesní plnou moc jen pro celé řízení. Může činit i takové procesní úkony, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyn, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům nemají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 1081/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 35, ročník 97, číslo sešitu 5). Jelikož žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení (§95 odst. 1 o.s.ř.), náleží tudíž toto oprávnění i jeho zástupci zmocněnému na základě procesní plné moci. V uvedeném smyslu nelze proto tuto námitku dovolatele považovat za důvodnou.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce především nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jeho námitek o závěrech odvolacího soudu není kritika jeho právního názoru. Dovolatel nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé
k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Ani námitku dovolatele, směřující proti výroku odvolacího soudu bod II.
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, nelze považovat za důvodnou. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, která je založena ustanovením
§237 odst.1 písm.a) o.s.ř., jako v daném případě, je možná jen proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o věci samé. Rozsudek odvolacího soudu jen ve vedlejších výrocích, jako např. o náhradě nákladů řízení, není možné dovoláním napadnout.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska obou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu