ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2721.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2721/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. B. CZ a. s, zastoupené advokátem, 2) V. H. K. s. r. o., zastoupenému advokátem, a 3) Č. s., a. s., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 81/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. května 2005, č. j. 21 Co 32/2005 - 464, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.058,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení
na účet advokáta.
III. Ve vztahu žalobce a druhého a třetí žalované nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové poté, co usnesením ze dne 17. 2. 2003, č. j.
14 C 81/2002 - 147, připustil k návrhu žalobce, aby do řízení jako další účastník
na straně žalované přistoupil druhý žalovaný, a usnesením ze dne 30. 7. 2003, č. j.
14 C 81/2002 - 194, připustil do řízení vstup třetí žalované, rozsudkem ze dne
12. 5. 2004, č. j. 14 C 81/2002 - 379, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v H. K. na LV č. 9799 pro obec a okres H. K., katastrální území S. P., a to parcely st. 17/1 o výměře 1543 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely st. 2605 o výměře 69 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, parcely 437/8 o výměře 950 m2 - zahrada se způsobem využití zemědělský půdní fond, parcely 1927 o výměře 901 m2 - ostatní plocha se způsobem využití manipulační plocha, budovy č.p. 272
se způsobem využití občanská vybavenost na parcele st. 17/1 a budovy bez č.p./č.e.
se způsobem využití občanská vybavenost na parcele st. 2605, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 23. 11. 1992 uzavřel žalobce jako vlastník
s třetí žalovanou smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovité věci (k pozemku p. č. 17/1 a p. č. 437/8 v k. ú. S. P.), registrovanou Státním notářstvím
v H. K. dne 31. 11. 1992 pod č. reg. R III 3363/92, k zajištění pohledávky
z úvěru ve výši 2,650.000,- Kč včetně příslušenství poskytnutého třetí žalovanou dlužníku C. B., s. r. o. (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl žalobce a která byla vymazána z obchodního rejstříku na základě zrušeného konkursu
pro nedostatek majetku dnem 20. 7. 2001) podle úvěrové smlouvy č. 5311-324650-608 ze dne 23. 11. 1992. Dále žalobce jako vlastník uzavřel dne 15. 12. 1993 s třetí žalovanou jako zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovité věci (stavbě „Autocentra Mazda“ s příslušenstvím, st. p. 17/1, zahradě p. č. 437/8 v k. ú. S. P.) k zajištění pohledávky z úvěru včetně příslušenství poskytnutého dlužníku C. B., s. r. o., podle úvěrové smlouvy č. 24504-324650-608
a úvěrové smlouvy č. 4503-324650-608 ze dne 11. 3. 1993 a ze dne 15. 11. 1993, přičemž právní účinky vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí vznikly ke dni 14. 1. 1994. Stavební povolení na stavbu Autocentra Mazda na pozemcích parc. č. 437/8 a st. p. č. 17/1 v kat. území S. P. bylo vydáno dne 22. 2. 1993
a kolaudační rozhodnutí pak dne 23. 12. 1994, přičemž žalobce dne 7. 4. 1995 jako vlastník nemovitostí požádal o zápis novostavby do katastru nemovitostí. K datu
21. 6. 1995 tak pohledávka třetí žalované proti společnosti C. B., s. r. o., činila 31,848.631,69 Kč. Protože poskytnuté úvěry nebyly řádně spláceny, souhlasila třetí žalovaná s prodejem Autocentra M. za podmínky, že minimální čistý výnos
pro ní bude 18,000.000,- Kč, a žalobce se zavázal k zahájení jednání o splácení požadované částky, a současně prohlásil, že zajistil potencionálního zájemce o koupi uvedené nemovitosti. Dne 5. 12. 1996 pak žalobce jako budoucí prodávající uzavřel
s druhým žalovaným jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy v termínu do 18. 2. 1997, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti, včetně technologie a vybavení, za sjednanou kupní cenu ve výši 18,000.000,- Kč s tím, že kupní cena bude druhým žalovaným uhrazena ve prospěch třetí žalované, pobočky T., jako konečná úhrada závazků z uzavřených úvěrových smluv. Dne 17. 4. 1997 předložil žalobce třetí žalované návrh kupní smlouvy o prodeji A. M. H. K. za kupní cenu 18,000.000,- Kč do 30. 6. 1997 na účet třetí žalované
a posléze došlo mezi žalobcem a druhým žalovaným k dohodě o uzavření kupní smlouvy do 15. 7. 1997. Kupní smlouvou ze dne 10. 7. 1997, kterou třetí žalovaná podepsala dne 10. 7. 1997, prodal žalobce druhému žalovanému za vedlejší účasti třetí žalované jako zástavního věřitele nemovitosti nacházející se v obci H. K.,
k. ú. S. P., zapsané na LV č. 9799, označené v čl. I. smlouvy jako pozemek p. č. 17/1 o výměře 1543 m2 s objektem čp. 272, zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemek p. č. 2605 o výměře 69 m2, zastavěná plocha, občanská vybavenost, pozemek p. č. 437/8 o výměře 950 m2 - zahrada a pozemek p. č. 1927
o výměře 901 m2, ostatní plocha - manipulační plocha. V čl. II. smlouvy se dále uvádí, že prodávané nemovitosti jsou popsány ve znaleckém posudku č. 187/95 ze dne
21. 12. 1995 a jeho dodatku č. 1 ze dne 23. 6. 1997, zpracovaným D-C. T. s. r. o. Podle čl. III. smlouvy prodávající prodává a kupující kupuje nemovitosti uvedené v čl. I. této kupní smlouvy s veškerým příslušenstvím, venkovními úpravami
a součástmi, které jsou ve vlastnictví prodávajícího, tak, jak jsou popsány ve znaleckém posudku uvedeném v čl. II. odst. 1 této kupní smlouvy. Kupní cena byla sjednána
ve výši 18,000.000,- Kč s tím, že tato výše kupní ceny je stanovena zástavním věřitelem z titulu realizace zástavního práva, přičemž kupující uhradí kupní cenu přímo
ve prospěch třetí žalované. Na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva druhého žalovaného do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 16. 7. 1997. Notářským zápisem ze dne 2. 9. 1997 bylo prokázáno, že třetí žalovaná učinila prohlášení o vzdání se zástavního práva k předmětným nemovitostem. Dále bylo zjištěno, že smlouvou o poskytnutí úvěru ze dne 18. 7. 1997 poskytl první žalovaný druhému žalovanému úvěr ve výši 1,160.000,- DEM s tím, že tyto prostředky budou použity zejména za účelem nákupu nemovitostí - Autosalonu v obci H. K., zapsaných na LV č. 9799, a to pozemku p. č. 437/8 o výměře 950 m2 - zahrada, pozemku p. č. 1927 o výměře 901 m2, pozemku a stavby - zastavěné plochy, občanská vybavenost č. 17/1 o výměře 1543 m2 a pozemku a stavby zastavěné plochy občanské vybavenosti p. č. 2605 o výměře 69 m2. Téhož dne 18. 7. 1997 uzavřel první žalovaný jako oprávněný s druhým žalovaným jako převodcem a dlužníkem smlouvu
o zajišťovacím převodu vlastnického práva k uvedeným nemovitostem za účelem zajištění všech pohledávek, včetně příslušenství, ze smlouvy o úvěru, přičemž právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí vznikly ke dni 30. 7. 1997. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 5. 9. 1997 pak vyplývá, že k tomuto dni byl jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán druhý žalovaný, v době podání žaloby, tj. dne
10. 4. 2002, a po dobu trvání řízení v dané věci byl vlastníkem nemovitostí první žalovaný. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c)
o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení by nemohl dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ust. §588 a násl. obč. zák. a dovodil, že kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 je ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, neboť byla uzavřena vážně, určitě a srozumitelně, z jejího obsahu je patrné, že jí byly převáděny označené pozemky i objekty na nich postavené, přičemž odkazuje
na znalecký posudek, v němž jsou převáděné nemovitosti popsány, a označení nemovitostí v kupní smlouvě vyhovuje ust. §5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. Kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 není neplatná ani pro rozpor
se zákonem, obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.); byť se
v ní uvádí, že byla uzavřena za účelem „realizace zástavy“, z jejího obsahu je zřejmé, že se jednalo o kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a druhým žalovaným za účasti třetí žalované. Žalobcovo tvrzení, že tuto smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.), v řízení prokázáno nebylo. Pokud žalobce dále tvrdil, že zástavní smlouvy, které uzavřel s třetí žalovanou, jsou neurčité a tudíž neplatné (§37 obč. zák.), poukázal soud prvního stupně na to, že byly uzavírány podle ust. §151a a násl. obč. zák. v tehdy účinném znění, a i když tyto smlouvy nejsou
po formální stránce zcela perfektní, nejsou žalobcem tvrzené vady takového charakteru, že by způsobily jejich neplatnost. Z uzavřených úvěrových a zástavních smluv jednoznačně vyplývá, kým byly uzavřeny, co bylo předmětem smluvních ujednání, podle nichž se smluvní strany také chovaly - úvěry byly poskytnuty a čerpány.
K zajištění úvěrů poskytnutých obchodní společnosti C. B., s. r. o., byl dán
do zástavy majetek žalobce, což bylo logickým důsledkem skutečnosti, že žalobce byl jediným společníkem a jednatelem této společnosti. Pro posouzení „podstaty sporu“ ovšem otázka platnosti zástavních smluv neměla význam.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
23. 5. 2005, č. j. 21 Co 32/2005 - 464, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po opakování důkazu obsahem kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997
se ztotožnil s jeho závěrem, že kupní smlouva je platným právním úkonem ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák., neboť převáděné nemovitosti v ní byly popsány dostatečně,
a to i s odkazem na znalecký posudek v části vymezující její předmět, který se tak stal její součástí, a je zcela nerozhodné, že nebyl označen jako její příloha (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 32 Cdo 759/2003). Odkazem na znalecký posudek je zcela určitě vymezeno i převáděné příslušenství a je jím označen i majetek
z převodu vyloučený. Protože předmět převodu byl takto vymezen v písemné kupní smlouvě, je žalobcem navržený důkaz místním ohledáním nadbytečný. Dále odvolací soud poukázal na to, že třetí žalovaná jako zástavní věřitel souhlasila s tím, aby žalobce zástavu prodal a výtěžek připadl jí, když měla zájem na tom, aby poskytnuté úvěry byly zaplaceny, přičemž kupní cenu za nemovitosti ve výši 18,000.000,- Kč požadovala jako minimální výnos, jak žalobci písemně sdělila, a tato částka byla ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě dohodnuta již bez účasti třetí žalované a rovněž způsob její úhrady
na účet třetí žalované byl dohodnut již v této smlouvě. Za nedůvodnou považoval krajský soud i odvolací námitku žalobce, že v případě kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997 se jednalo o smlouvu lichevní, když v řízení nebylo prokázáno, že žalobce byl
při uzavírání této smlouvy v tísni, nezkušený, rozumově slabý nebo rozrušený a tento stav byl zneužit. I kdyby nemovitosti byly prodány za cenu nižší než cenu obvyklou, není tato skutečnost sama o sobě důvodem neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, případně z jiného důvodu podle §39 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil
i s názorem okresního soudu, že existence zástavního práva je pro posouzení dané věci bez významu, protože nemůže ovlivnit závěr, zda kupní smlouva je platná či nikoliv, neboť není správná námitka žalobce, že touto smlouvou bylo nezákonně realizováno zástavní právo. V dané věci totiž žalobce jako vlastník nemovitostí je sám prodal třetímu subjektu a výtěžek z prodeje byl s jeho souhlasem použit na úhradu dluhu jiného subjektu (jehož byl žalobce jediným společníkem a jednatelem), přičemž zástavní věřitel se následně zástavního práva vzdal svým jednostranným úkonem, a tento postup tak není realizací zástavního práva zástavním věřitelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003). Rozsudek soudu prvního stupně je z těchto důvodů ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému, vůči nimž má žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení a kteří jsou ve sporu pasivně legitimováni, správný, neboť první žalovaný je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí
v katastru nemovitostí a druhý žalovaný je účastníkem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem ze dne 18. 7. 1997. Důvodem potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně proti třetí žalované je nedostatek pasivní legitimace na její straně, když netvrdí své vlastnické právo k nemovitostem
a kupní smlouvou ze dne 10. 7. 1997 nebylo na ní vlastnické právo převedeno.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu soudům obou stupňů především vytýká, že se nevypořádaly s jeho tvrzením, že kupní smlouva
o převodu nemovitostí je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti předmětu převodu. Podle jeho názoru nelze z této smlouvy zjistit, která nemovitost, příslušenství
a venkovní úpravy měly být jejím předmětem, když znalecký posudek ani dodatek č. 1
k tržnímu ocenění, tak jak jsou zmíněny v čl. II. odst. 1 smlouvy, nejsou ke smlouvě připojeny, a nelze tudíž zjistit, jaký majetek byl vyňat z převodu. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 32 Cdo 759/2003, není přiléhající, neboť v této věci znalecký posudek existoval v době rozhodování soudů
a bylo možno zjistit jeho obsah, zatímco v projednávané věci znalecký posudek (tržní ocenění), který měl obsahovat identifikaci majetku vyloučeného z převodu, neexistuje
a ve spise není založen. Kupní smlouva je však neplatná i z toho důvodu, že identifikace nemovitostí ve smlouvě je neurčitá, neodpovídá zápisu v katastru nemovitostí
a odporuje i standardní judikatuře. Dále dovolatel namítá, že jako vlastník předmětných nemovitostí neměl postavení dlužníka vůči třetí žalované (jejím dlužníkem byla právnická osoba odlišná od žalobce) a že zástavní smlouvy, na jejichž základě mělo dojít ke vzniku zástavního práva, jsou neplatné, neboť v nich nebyly přesně specifikovány zajišťované pohledávky ani nemovitosti, které měly být zatíženy zástavním právem, když takové nemovitosti nebyly zapsány v katastru nemovitostí
a při zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí (evidence nemovitostí) došlo
k vadám řízení (např. návrhy na zápis zástavního práva nebyly řádně podepsány, neodpovídaly zástavním smlouvám, orgán provádějící zápis zástavního práva nerespektoval příslušné právní předpisy ani soulad podaných návrhů s předloženými zástavními smlouvami atd). Smlouva o zřízení zástavního práva k nemovité věci
č. 9211171 ze dne 23. 11. 1992 totiž měla být uzavřena k zajištění pohledávky
z úvěrové smlouvy ze dne 23. 11. 1992, avšak taková úvěrová smlouva nikdy nebyla uzavřena, tudíž zástavní právo nemohlo vůbec vzniknout a jeho zápis do katastru nemovitostí byl nesprávný. Stejně tak neexistovalo ani zástavní právo podle zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a třetí žalovanou dne 15. 12. 1993, neboť nedošlo
k uzavření úvěrové smlouvy č. 4503-324650-608. Kromě toho v době uzavření této zástavní smlouvy neexistovala ve smyslu tehdy platných právních předpisů „nemovitost-stavba Autocentra“ jako možný objekt zástavního práva a tudíž k ní zástavní právo vzniknout nemohlo. Mimo to žádost o zapsání vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 14. 1. 1994 neobsahovala zákonem stanovené náležitosti ani návrh na zápis vkladu zástavního práva k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy
ze dne 11. 3. 1993 a přesto došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, čímž katastrální úřad v rozporu se zákonem překročil své oprávnění, neboť byl vázán návrhem. S ohledem na tyto skutečnosti tak na nemovitostech žalobce zástavní právo
ve prospěch třetí žalované nevázlo, což je podle jeho názoru významné pro posouzení platnosti kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997, která byla výslovně uzavřena „na základě realizace zástavy“. S opačným názorem odvolacího soudu proto dovolatel nesouhlasí. Jestliže zástavní právo na nemovitostech žalobce nevázlo, avšak kupní smlouvou mělo být toto právo realizováno, je kupní smlouva absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy i se zákonem, resp. pro obcházení zákona, a kromě tohoto se jednalo
o nepřípustnou realizaci zástavního práva. Dovolatel odvolacímu soudu s poukazem
na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyl proveden důkaz místním ohledáním za účelem zjištění, jaké objekty se v autocentru nacházejí, a to k prokázání jeho tvrzení o neurčitosti předmětu kupní smlouvy, resp.
ve vymezení příslušenství, které mělo být předmětem převodu. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že v případě kupní smlouvy se jednalo o tzv. lichevní smlouvu, jak byla definována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, neboť při jejím uzavírání jednal pod tlakem třetí žalované, která mu vyhrožovala podáním trestního oznámení (tj. byl v tísni a zároveň ve stavu rozrušení způsobeného nátlakem třetí žalované), navíc neměl žádnou zkušenost v oblasti prodeje nemovitostí
a s realizací zástavního práva (tj. jednal ve stavu nezkušenosti), přičemž hodnota nemovitostí nabytých druhým žalovaným v tržní ceně více než 41,000.000,- Kč byla
v hrubém nepoměru s kupní cenou ve výši 18,000.000,- Kč, z níž však žalobce neobdržel ničeho, ačkoliv nebyl dlužníkem žádného z účastníků kupní smlouvy a neměl postavení zástavního dlužníka vůči třetí žalované. Z toho pak vyplývá, že na základě předmětné kupní smlouvy druhý žalovaný fakticky obdržel na úkor žalobce částku 23,000.000,- Kč, tj. částku rovnající se rozdílu mezi tržní cenou nemovitostí a kupní cenou, a třetí žalovaná částku 18,000.000,- Kč. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá po právní stránce zásadní význam,
a proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Třetí žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila
s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že úvěrová smlouva ze dne 23. 11. 1992 a úvěrová smlouva ze dne
11. 3. 1993, č. 4503-324650-608, byly uzavřeny, a že v řízení nebylo prokázáno jeho tvrzení, že při uzavírání kupní smlouvy jednal tísni, že byl nezkušený, rozumově slabý nebo rozrušený a že tento stav byl zneužit, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu však nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Závěr o neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(§35 odst. 2 obč. zákoníku).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že uzavřená kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 je neplatná podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti předmětu převodu. Jestliže se v čl. I. této smlouvy uvádí, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v obci H. K., k. ú. S. P., zapsaných
na LV č. 9799, a to a) pozemku p. č. 17/1 o výměře 1543 m2 s objektem čp. 272 zastavěná plocha - občanská vybavenost, tj. dvoupodlažní prodejní hala, montážní
a servisní haly, sklad náhradních dílů včetně laboratoře barev, b) pozemku p. č. 2605
o výměře 69 m2 zastavěná plocha - občanská vybavenost, tj. objekt oplachu aut s kompresorovnou a úpravou stlačeného vzduchu, c) pozemku p. č. 437/8 o výměře 950 m2 - zahrada a d) pozemku p. č. 1927 o výměře 901 m2 - ostatní plocha, manipulační plocha, v čl. II. že prodávané nemovitosti jsou popsány ve znaleckém posudku č. 187/95 ze dne 21. 12. 1995 a v jeho dodatku č. 1 ze dne 23. 6. 1997, zpracovaným
D-C. T. s. r. o., a v čl. III. že prodávající prodává a kupující kupuje nemovitosti uvedené v čl. I. této smlouvy s veškerým příslušenstvím, venkovními úpravami a součástmi, které jsou ve vlastnictví prodávajícího, tak jak jsou popsány
ve znaleckém posudku uvedeném v čl. II. odst. 1 této kupní smlouvy, vyjma majetku specifikovaného v identifikaci charakteristik majetku pod bodem e) znaleckého posudku č. 1887/95 ze dne 21. 12. 1995, pak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že převáděné nemovitosti v ní byly specifikovány dostatečně určitě, včetně převáděného příslušenství, venkovních úprav i součástí, které jsou popsány ve znaleckém posudku a jeho dodatku. Výslovný odkaz účastníků kupní smlouvy na tento znalecký posudek v části smlouvy vymezující její předmět z něj učinilo součást smlouvy a je zcela nerozhodné, že tento posudek a jeho dodatek nebyl označen jako její příloha; poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. 32 Cdo 759/2003, je tudíž správný. Okolnost, že znalecký posudek a jeho dodatek není ve spise založen, je nerozhodná.
V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 je platným právním úkonem i podle §39 obč. zák., neboť není v rozporu se zákonem, s dobrými mravy ani zákon neobchází. Jak
ze skutkových zjištění (která nejsou předmětem dovolacího přezkumu) v dané věci vyplývá, činila pohledávka třetí žalované k datu 21. 6. 1995 proti společnosti C. B., s. r. o., částku 31,848.631,69 Kč, a protože poskytnuté úvěry nebyly řádně spláceny, souhlasila s prodejem předmětných nemovitostí za podmínky, že minimální čistý výnos pro ní bude 18,000.000,- Kč, a žalobce jako jediný společník a jednatel společnosti se zavázal k zahájení jednání o splácení požadované částky, a současně prohlásil, že zajistí potencionálního zájemce o koupi nemovitostí. Dne 5. 12. 1996 pak žalobce jako budoucí prodávající uzavřel s druhým žalovaným jako budoucím kupujícím smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy v termínu do 18. 2. 1997, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti, za sjednanou kupní cenu, včetně technologie
a vybavení, ve výši 18,000.000,- Kč s tím, že kupní cena bude druhým žalovaným uhrazena ve prospěch třetí žalované, pobočky T., jako konečná úhrada závazků
z uzavřených úvěrových smluv. Dne 17. 4. 1997 pak žalobce předložil třetí žalované návrh kupní smlouvy o prodeji Autocentra M. H. K. za kupní cenu 18,000.000,- Kč do 30. 6. 1997 na účet třetí žalované a posléze dne 10. 7. 1997 žalobce uzavřel s druhým žalovaným kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí
za účasti třetí žalované jako vedlejšího účastníka smlouvy (zástavního věřitele).
O nepřípustnou realizaci zástavního práva se tudíž v dané věci nejednalo, neboť žalobce touto smlouvou nemovitosti nepřeváděl na třetí žalovanou (a i kdyby je na ní převedl, nejednalo by se o tzv. propadnou zástavu - k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 20 Odo 928/2003), nýbrž na třetí subjekt (druhého žalovaného), přičemž jak v budoucí kupní smlouvě ze dne 5. 12. 1996, tak i v kupní smlouvě ze dne 10. 7. 1997 bylo ujednáno, že kupní cena ve sjednané výši 18,000.000,- Kč bude druhým žalovaným uhrazena ve prospěch třetí žalované jako úhrada závazků
z uzavřených úvěrových smluv.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, že v případě kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997 se jednalo o tzv. lichevní smlouvu, jak byla definována v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a to již z toho důvodu, že třetí žalovaná nebyla smluvní stranou této smlouvy, nýbrž pouze vedlejším účastníkem (zástavním věřitelem),
a ve vztahu žalobce a druhého žalovaného žádné okolnosti, jimiž je charakterizována lichevní smlouva, zjištěny (a ani tvrzeny) nebyly. Výše kupní ceny 18,000.000,- Kč
za převod předmětných nemovitostí byla sjednaná mezi žalobcem a druhým žalovaným již ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, a to bez účasti třetí žalované (ta jen jako zástavní věřitel požadovala tuto částku jako minimální výnos z prodeje), a rovněž způsob její úhrady byl dohodnut v obou těchto smlouvách, přičemž třetí žalovaná obdržela tuto částku, tak jak ve smlouvách bylo dohodnuto, jako plnění zástavního dlužníka z titulu jeho závazku uspokojit dluh osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. Námitka v dovolání, že kupní cena ve výši 18,000.000,- Kč byla v hrubém nepoměru k hodnotě převáděných nemovitostí, není důvodná již proto, že tuto částku si sjednali žalobce s druhým žalovaným (a to ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě
i v kupní smlouvě), přičemž nebylo vyloučeno, aby žalobce případně nemovitosti prodal jinému subjektu za vyšší kupní cenu, a pokud se s druhým žalovaným dohodl právě
na takovéto výši kupní ceny, šlo z jeho strany o zcela svobodné vyjádření jeho vůle, která nikterak nebyla ovlivněna třetí žalovanou, neboť ta - rozhodl-li se žalobce nemovitosti prodat - požadovala z jejich prodeje (ze zpeněžení zástavy) minimálně částku 18,000.000,- Kč. Okolnost, že žalobce z kupní ceny neobdržel ničeho, vyplývala právě z toho, že nemovitosti prodal za uvedenou kupní cenu, ačkoliv je mohl případně prodat za částku vyšší, a z prodeje nemovitostí tak získat určité finanční prostředky.
Opodstatněná není ani námitka v dovolání, že zástavní právo na nemovitostech žalobce nevázlo a že žalobce neměl postavení zástavního dlužníka vůči třetí žalované, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že třetí žalovaná měla vůči společnosti C. B., s. r. o., jako dlužníku (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl žalobce) z titulu poskytnutých a čerpaných úvěrů neuhrazené pohledávky a žalobce jako vlastník zástavy (zástavní dlužník - zástavce), byť nebylo jeho povinností splnit dluh dlužníka (společnosti C. B., s. r. o.) z hlavního závazkového právního vztahu, měl povinnost vyplývající z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací
a uhrazovací funkci, spočívající v tom, že nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se třetí žalovaná jako zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy (srov. §151a obč. zák. a násl. ve znění účinném do 31. 12. 1992 a §151a a násl. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Předmět zástavního práva (zástava)
i pohledávky, které zabezpečovaly, byly přitom v zástavních smlouvách označeny určitě v souladu s ust. §151b odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1992 a §151b odst. 4 ve znění účinném do 31. 12. 2000), jak z jejich obsahu vyplývá (zástavní smlouva ze dne 23. 11. 1992 byla žalobcem uzavřena k zajištění pohledávky z úvěru
ve výši 2,650.000,- Kč včetně příslušenství poskytnutého třetí žalovanou dlužníku C. B., s. r. o., přičemž do zástavy byly dány pozemky p. č. 17/1 a p. č. 437/8
v k. ú. S. P., a tato smlouva byla registrovaná Státním notářstvím v H. K. dne 31. 11. 1992 pod č. reg. R III 3363/92, a zástavní smlouva z 15. 12. 1993 pak byla žalobcem uzavřena k zajištění pohledávky z úvěru do celkové výše 29,000.000,- Kč).
Tvrzená okolnost, že stavba autocentra nebyla zapsána v katastru nemovitostí, že při zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí (evidence nemovitostí), došlo
k vadám řízení a že žádost o zapsání vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí
ze dne 14. 1. 1994 neobsahovala zákonem stanovené náležitosti, nemá na posouzení platnosti kupní smlouvy ani uzavřených zástavních smluv z hlediska hmotného práva význam.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že v řízení nebyl proveden důkaz místním ohledáním, nemohl se dovolací soud touto námitkou zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov.
§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151
odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce prvního žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží prvnímu žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
(po zaokrouhlení) 483,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.058,30 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který prvního žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným a třetí žalovanou je odůvodněn ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151
odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo
na náhradu nákladů tohoto řízení a druhému žalovanému a třetí žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu
.