ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2769.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2769/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene bezplatného bydlení a užívání, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1070/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. července 2005, č. j. 28 Co 291/2005 – 12, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. 28 Co 291/2005 - 125, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 C 1070/2003 - 100, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako dědic po své matce K. H., zemřelé dne
19. 12. 2002, domáhal určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene datované dnem 13. 12. 2002, uzavřené mezi K. H.
a žalovanou I. H. s odůvodněním, že tuto smlouvu jeho matka uzavřela několik dní před svou smrtí, kdy již vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebyla schopna posoudit následky svého jednání, a k podpisu smlouvy byla žalovanou dovedena lstí.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 4 C 1070/2003 - 100, určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene datovaná dnem 13. 12. 2002, uzavřená mezi K. H. a žalovanou, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 13. 12. 2002 na nemocničním lůžku uzavřela K. H. jako dárkyně se žalovanou jako obdarovanou darovací smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 655/1 o velikosti 3+1 v 1. podlaží domu čp. 653, 654, 655 na stavebních pozemcích st. p. č. 3604, 3603/1, 3603/2 a 3602
a spoluvlastnického podílu v rozsahu 610/14207 na společných částech budovy čp. 653, 654 a 655 a spoluvlastnického podílu na pozemcích st. p. č. 3604, 3603/2 v K. – nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 11742 a
č. 11565 pro k. ú. a obec K., část obce K., okres K. u Katastrálního úřadu v K. Součástí této smlouvy je smlouva o zřízení věcného břemene bezplatného bydlení a užívání, jíž obdarovaná zřídila dárkyni věcné břemeno bezplatného doživotního užívání bytové jednotky se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, kterého oprávněná nabude vkladem do katastru nemovitostí; vklad vlastnického a spoluvlastnického práva k uvedeným nemovitostem byl zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 16. 12. 2002. Dále soud
z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně vedeného pod sp. zn. D 11/2003 zjistil, že žalobce je současně s K. H. a Z. H., kteří jsou vnuky zemřelé, jako její syn v první dědické skupině. Soud prvního stupně shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., jelikož takové určení může být podkladem pro dodatečné projednání dědictví po zemřelé v jeho prospěch. Ohledně zdravotního a duševního stavu matky žalobce v den uzavření smlouvy soud z výpovědi svědka MUDr. J. S., ošetřujícího lékaře, výpovědi svědkyně J. P., zdravotní sestry Nemocnice K., a ze soudem vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, vypracovaného Universitou Karlovou - 2. lékařskou fakultou, chirurgickou klinikou, vzal soud za prokázané, že matka žalobce byla od 4. 12. 2002 do 19. 12. 2002, kdy zemřela, hospitalizována na chirurgickém oddělení Nemocnice K. pro nádorové onemocnění, přičemž od 15. 12. 2002 jí byly ordinovány opiátové preparáty. Podle závěru znaleckého posudku byla matka žalobce v den podpisu předmětné smlouvy, tj. dne 16. 12. 2002, v takovém zdravotním a duševním stavu, že darovací akt byla schopna stvrdit jen formálně, avšak darování nebylo možno přiznat potřebnou míru plnohodnotného rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že smlouva datovaná dnem 13. 12. 2002, uzavřená dne 16. 12. 2002, je ve smyslu ust.
§37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná z důvodu nedostatku vůle K. H. takovýto právní úkon uzavřít, což bylo zapříčiněno jejím zdravotním stavem a probíhající léčbou.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 7. 2005, č. j. 28 Co 291/2005 - 125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že předmětná smlouva je absolutně neplatná podle ust. §37 odst. 1 obč. zák., neboť ze strany matky žalobce „nebyla učiněna svobodně“. Poukázal přitom na závěry znaleckého posudku, z nějž vyplynulo, že dne 16. 12. 2002 byla matka žalobce v končícím, předsmrtném stadiu vývoje zhoubného nádorového onemocnění, přičemž kvalitu jejího duševního stavu ovlivňovaly biologické, psychologické i sociální důsledky onemocnění a rovněž i podávání opiátových preparátů; uvedeného dne byla v takovém duševním stavu, který nedovoloval víc, než jen formální stvrzení darovacího aktu, a který vylučuje existenci svobodné vůle v době učinění právního úkonu. Odvolací námitku žalované, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud prvního stupně nepoučil účastníky o změně právního posouzení věci oproti žalobě, v níž důvod neplatnosti předmětné smlouvy byl spatřován v tom, že ze strany matky žalobce byla učiněna v duševní poruše, která ji činila k tomu právnímu úkonu neschopnou (§38 obč. zák.), nepovažoval odvolací soud za opodstatněnou, neboť vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě dává podklad i pro posouzení neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku vůle. Okolnost, že účastníci nebyli poučeni podle §118a odst. 2 o. s. ř. proto v daném případě není vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust.
§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru zásadní právní význam zejména v otázce, „zda lze žalovat na určení neplatnosti smlouvy a zda je na takovém určení dán naléhavý právní zájem, či žalovat na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci a zda je dán naléhavý právní zájem na takovém určení“. Nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů, když vyhověly žalobě na určení neplatnosti smlouvy a nerespektovaly tak rozhodnutí uveřejněná pod R 61/2001, R 68/2001, ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 23/2004 na str. 880. Namítá, že žalobce nevylíčil v žalobě rozhodné skutečnosti tak, aby postačovaly k rozhodnutí, že smlouva je neplatná jak podle §37 odst. 1 obč. zák., tak i podle §38 odst. 2 obč. zák., a neztotožňuje se proto s názorem odvolacího soudu, že postup podle §118a odst. 2 o. s. ř. nebyl namístě. Řízení je podle jejího názoru tudíž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť po doplnění rozhodných skutečností ze strany žalobce by se k nim žalovaná mohla vyjádřit. Dále dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že za jednoznačný je možno označit závěr znaleckého posudku, že dne
16. 12. 2002 byla K. H. v takovém duševním stavu, který nedovoloval víc než jen formální stvrzení darovacího aktu, a že tento stav vylučoval existenci svobodné vůle dárkyně v době učinění právního úkonu; je totiž otázkou, co je jen „formálním stvrzením darovacího aktu“, nehledě na to, že v kontextu s ostatními zjištěními není tato část znaleckého posudku jednoznačná. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnící řízení, řádně zastoupenou advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, ev. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné darovací smlouvy datované dnem 13. 12. 2002 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické
a spoluvlastnické právo žalované k uvedeným nemovitostem. Právní otázka, zda darovací smlouva je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda matka žalobce byla či nebyla ke dni své smrti vlastnicí bytu a spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech. Tvrdí-li žalobce - za stavu, kdy v katastru nemovitostí je jako vlastnice předmětného bytu a spoluvlastnického podílu na nemovitostech zapsána žalovaná - že jeho matka při uzavření předmětné smlouvy jednala v duševní poruše, která ji k tomuto právnímu úkonu činila neschopnou, a smlouva je proto neplatná, a že jej tato smlouva jako dědice poškodila, lze tento stav odstranit jen určením, zda tu bylo či nebylo vlastnické a spoluvlastnické právo matky žalobce k uvedeným nemovitostem ke dni její smrti, přičemž soudního řízení by se museli účastnit všichni dědicové (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 67).
Stejný názor vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, v němž uvedl, že „spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší právě žalobou na určení, že zůstavil byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více dědiců anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, zvláště je-li tu jiná osoba (nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci. Tento postup dědiců dovolací soud neshledává nesprávným ani z pohledu naléhavého právního zájmu na takovém určení. Je tomu tak proto, že třetí osoba není účastníkem řízení o dědictví a soud v řízení o dědictví vychází z veřejných listin, v případě nemovitostí konkrétně z údajů na příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí, a je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti osoba jiná než zůstavitel, nemůže bez předložení listiny dokládající, že vlastníkem této nemovitosti byl ke dni své smrti zůstavitel, potvrdit dědicovi nabytí dědictví ke sporné věci. Takovou listinou je i rozsudek soudu, jímž se určuje, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem konkrétní sporné věci. Je-li v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporné nemovitosti jiná osoba než zůstavitel a je-li mezi touto osobou a dědici sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví ke sporné nemovitosti, soud v řízení o dědictví není oprávněn bez dalšího tuto spornou otázku a v návaznosti na ni, zda zůstavitel byl či nebyl ke dni své smrti vlastníkem sporné nemovitosti, posuzovat. V takovém případě dědic naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) o. s. ř., že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím, má“.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, když odvolací soud, aniž se otázkou naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. výslovně zabýval, vycházel (stejně jako soud prvního stupně) z právního názoru, že tento předpoklad určovací žaloby je v daném případě splněn, a o této žalobě rozhodl a vyhověl jí, ačkoliv ani takové vyhovující rozhodnutí soudu nemůže být podkladem pro řízení
o projednání dědictví (dodatečné projednání dědictví) po zůstavitelce, a otázka platnosti či neplatnosti smlouvy může být řešena jen jako předběžná otázka v řízení
o určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti. Dovolací soud proto dospěl
k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně této právní otázky zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu je tudíž podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu