ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2855.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2855/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci péče o nezletilého M. M., syna matky O. M. a otce M. M., zastoupeného advokátem, o vydání předběžného opatření o úpravě styku otce s nezletilým, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 23 Nc 121/2004, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2005, č. j. 13 Co 129/2005 - 88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Otec nezletilého M., nar. 28. 2. 2001, podal u Okresního soudu v Karlových Varech dne 4. 2. 2005 návrh na vydání předběžného opatření na úpravu styku s nezletilým tak, že „je oprávněn se se synem stýkat každý sudý týden v době od pátku 10,00 hodin do neděle 19,00 hodin, a to až do právní moci rozhodnutí ve věci samé,
s tím, že matka je povinna mu styk s nezletilým umožnit, v určeném čase před svým bytem syna řádně připraveného odevzdat otci a tento je povinen v určeném čase
na stejném místě syna odevzdat matce“. Návrh odůvodnil tím, že s matkou nezletilého jsou manželé, kteří mají trvalé bydliště v P., avšak matka s nezletilým dne 14. 12. 2004 odešla ze společné domácnosti ke své matce do K. a otci neumožňuje styk s dítětem.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 10. 2. 2005, č. j. 23 Nc 121/2004 - 64, návrh otce zamítl. Dospěl k závěru, že podmínky pro vydání předběžného opatření, jímž by byl upraven styk otce s nezletilým, nebyly v daném případě splněny, neboť zatímní úprava poměrů účastníků se nejeví jako nezbytná. Současnou situací, kdy nezletilý bydlí spolu s matkou v rodinném domku babičky nezletilého v K., není nezletilý nikterak ohrožen, jak vyplývá ze zprávy Magistrátu města K., a pokud jde o zájem nezletilého na úpravě styku
s otcem a zájem otce podílet se prostřednictvím styku s nezletilým na jeho výchově, mohou být tyto zájmy nepochybně upraveny v příslušném řízení. Nejedná se tudíž
o stav, kdy by potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků byla naléhavá. Dále soud prvního stupně poukázal i na to, že otec v návrhu neuvedl, kde by se se synem -
s ohledem na vzdálenost od místa jeho trvalého bydliště a nynějšího bydliště nezletilého - stýkal.
K odvolání otce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 4. 2005, č. j. 13 Co 129/2005 - 88, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení o předběžném opatření zastavil. Odvolací soud dovodil, že v daném případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť „nejméně“ otec je státním příslušníkem Slovenské republiky; nepřisvědčil však názoru okresního soudu, že podle ust. §39 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb.,
o mezinárodním právu soukromém a procesním, jsou dány podmínky, aby o návrhu
na vydání předběžného opatření rozhodl soud České republiky, neboť podle ust. §2 tohoto zákona by se tento předpis použil pouze tehdy, pokud by nic jiného nestanovila mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, tj. smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, uveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 209/93, která vstoupila v platnost dnem 5. 4. 1993 a jež v článku I. závěrečného protokolu upravuje pravomoc v řízení o vztazích mezi rodiči a dětmi. Vzhledem k tomu však, že dne 1. 5. 2004 se Česká a Slovenská republika staly členy Evropského společenství, řídí se příslušnost k rozhodování ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem nařízením Rady (ES) ze dne 29. 5. 2000,
č. 1347/2000, které platilo do 28. 2. 2005 [viz článek 64 přechodných ustanovení a článek 72 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003], a v tomto rozsahu se proto ujednání dvoustranné smlouvy nepoužije (článek 36 a 38 nařízení Rady).
Na danou věc pak dopadá článek 3 bod 1 nařízení Rady (ES) ze dne 29. 5. 2000,
č. 1347/2000, v souvislosti s článkem 2 tohoto nařízení, z nichž vyplývá, že příslušnost soudu České republiky rozhodnout ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilému M. není dána, nýbrž vzhledem k tomu, že obvyklé bydliště rodičů a nezletilého M. je na území Slovenské republiky, je jak k rozvodu manželství rodičů, tak
i ve věcech rodičovské zodpovědnosti k nezletilému, dána příslušnost soudů Slovenské republiky. Ve vztahu k návrhu na vydání předběžného opatření pak obecně platí, že není-li dána příslušnost soudu rozhodovat ve věci samé, není dána ani jeho příslušnost
k nařízení předběžného opatření. Podle článku 12 oddílu 4 nařízení Rady (ES)
č. 1347/2000, který upravuje předběžná a zajišťovací opatření, sice toto nařízení nebrání v naléhavých případech soudům jiného členského státu, pokud jde o osoby a majetek
v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle právních předpisů tohoto členského státu, i když je podle tohoto nařízení pro rozhodnutí ve věci samé dána příslušnost soudu jiného členského státu, avšak v daném případě nebyla splněna podmínka naléhavosti případu, pro kterou by soud České republiky jako soud nepříslušný k rozhodnutí ve věci samé, mohl podle tohoto článku přijmout otcem požadované předběžné opatření. Není totiž nic proti zájmům nezletilého a otce, aby
o návrhu na vydání předběžného opatření o úpravě styku s nezletilým rozhodl soud Slovenské republiky, který je k tomu příslušný. Je-li pojmem „přijmout opatření“ rozumět návrhu vyhovět, nelze než uzavřít, že příslušnost soudu České republiky rozhodnout o návrhu otce není dána. Protože podle článku 9 nařízení Rady (ES)
č. 1347/2000 platí, že soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li
u něj zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a řízení podle §221 odst. 2 písm. c) a ust. §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v dané věci nejsou splněny podmínky naléhavosti případu, pro které by soud České republiky jako soud jinak nepříslušný k rozhodování ve věci samé, mohl podle čl. 12 nařízení Rady (ES)
č. 1347/2000 přijmout jím navržené předběžné opatření. Poukazuje na to, že nezletilý M., stejně jako oba rodiče, jsou státními příslušníky Slovenské republiky, a že matka odešla s dítětem ze společné domácnosti v P. a od prosince 2004 bydlí
s nezletilým u své matky v K. Je tedy nepochybné, že v důsledku chování matky nezletilého dochází k porušování nejen jeho rodičovských práv, ale
i práv dítěte, zakotvených v čl. 7 Úmluvy o právech dítěte. Přitom článek 4 této Úmluvy ukládá státům, které jsou jejími smluvními stranami, zabezpečit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jeho vůli, pokud příslušný soud nerozhodne, že takovéto oddělení je potřebné v zájmu dítěte. V daném případě tudíž není dán žádný důvod,
pro nějž by otci nemělo být umožněno stýkat se se svým synem. Jestliže mu však matka ve styku s nezletilým zabraňuje, jde o naléhavý případ k přijetí předběžného opatření
o úpravě styku otce s nezletilým. Dále otec poukazuje i na čl. 10 odst. 2 Úmluvy
o právech dítěte, podle kterého dítě, jehož rodiče pobývají v různých státech, má až
na výjimečné okolnosti právo udržovat pravidelné osobní kontakty a přímé styky
s oběma rodiči. Česká republika jako smluvní strana Úmluvy má povinnost dodržovat tato práva dítěte, které se nachází na jejím území, a v případě jejich porušení zasáhnout, což se však v daném případě nestalo. Pokud tedy odvolací soud nepovažoval porušení práv nezletilého za okolnost vyžadující pro svoji naléhavost přijetí předběžného opatření podle článku 12 uvedeného Nařízení (ES), posoudil věc po právní stránce nesprávně a v důsledku toho se pak nezabýval věcnou stránkou odvolacích námitek otce. Dále otec namítá, že „pravomoc českého soudu k rozhodnutí v dané věci vyplývá
i z článku 5 odst. 1 „Úmluvy o pravomoci, rozhodném právu, uznávání, výkonu a spolupráci v oblasti rodičovských práv a povinností a opatření na ochranu dítěte“, jejímiž smluvními stranami jsou Česká i Slovenská republika. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Matka nezletilého ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že není pravdivé tvrzení otce, že mu neumožňuje styk s nezletilým M., neboť otec se
s dítětem setkal v domě, kde nyní bydlí, spolu s dalšími členy jeho rodiny dne 4. 6. 2005, dne 12. 6. 2005, dne 24. 6. 2005 a dne 17. 7. 2005. Poukázala rovněž na to, že ačkoliv se od manžela odstěhovala dne 14. 12. 2004, začal nezletilého navštěvovat až půl roku poté, kdy na Slovensku začalo probíhat soudní řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není důvodné.
Odvolací soud vycházel správně z názoru, že vzhledem k datu zahájení soudního řízení v dané věci, tj. dne 4. 2. 2005, se příslušnost soudu (správně pravomoc soudu)
k rozhodování řídí Nařízením Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000
o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem, které až na výjimky platilo do 28. 2. 2005 (dále jen „nařízení“). Mezi důvody, pro něž bylo toto nařízení Radou Evropské Unie přijato, se v něm mimo jiné uvádí, že nařízení se týká rodičovské zodpovědnosti obou manželů ve sporných otázkách, které jsou úzce spojeny s rozvodem, rozlukou nebo prohlášením manželství za neplatné (bod 11), že skutečnosti rozhodné pro určení příslušnosti stanovené v tomto nařízení jsou založeny na pravidle, že musí existovat skutečné pouto mezi dotyčnou osobou a příslušným členským státem (bod 12). V bodě (13) se dále uvádí, že „jedno z nebezpečí, které je třeba ve vztahu k ochraně dětí
v případě manželské krize vzít v úvahu, je, že jeden z rodičů odveze dítě do jiné země. Zákonné obvyklé bydliště je proto považováno za kritérium pro určení příslušnosti
v případech, kdy z důvodu přestěhování dítěte nebo při jeho nevrácení bez zákonného důvodu došlo ve skutečnosti ke změně obvyklého bydliště“. Toto nařízení nebrání soudům členských států přijmout v naléhavých případech předběžná nebo zajišťovací opatření, s ohledem na osoby nebo majetek vyskytující se v tomto státě (bod 14).
Podle článku 9 nařízení soud členského státu bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu.
Podle článku 12 nařízení v naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle právních předpisů tohoto členského státu, a to
i když je podle tohoto nařízení pro rozhodnutí ve věci samé příslušný soud jiného členského státu.
Z citovaných článků 2 odst. 1 a 3 odst. 1 nařízení vyplývá, že příslušné ve věci týkající se rodičovské zodpovědnosti obou manželů ke společnému dítěti jsou soudy
v členském státě, které jsou na základě článku 2 příslušné ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, pokud má dítě obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
Protože ve věci týkající se případného rozvodu manželství rodičů nezletilého jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště (nebo měli manželé poslední obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí), a protože nezletilý M., který je občanem Slovenské republiky (jak otec uvádí
i v dovolání), má obvyklé bydliště na území Slovenské republiky, kde spolu s rodiči bydlel, je v dané věci k rozhodnutí o návrhu otce na vydání předběžného opatření
o úpravě jeho styku s nezletilým M. dána pravomoc soudu Slovenské republiky, který má pravomoc k vydání rozhodnutí ve věci samé.
Článek 12 nařízení sice umožňuje soudu přijmout v naléhavých případech předběžná a zajišťovací opatření v souladu s vnitrostátním právem daného státu, pokud jde o dítě nacházející se na jeho území, a to i když je k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu, avšak zásadně je třeba vycházet z toho, že tento článek není ustanovením, které zakládá příslušnost (pravomoc) soudu, a že ho lze aplikovat jen v naléhavých případech, o nějž se však v dané věci nejedná. Naléhavým případem se totiž ve smyslu tohoto článku rozumí - jak se uvádí v praktické příručce pro používání pozdějšího nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, která byla vypracována útvary Komise v konzultaci s Evropskou soudní sítí pro občanské a obchodní věci a jež se zněním článku 20 zcela shoduje s článkem 12 nařízení
č. 1347/2000 - např. situace, kdy nezletilé dítě, které se svými rodiči vycestovalo
z členského státu, v němž má obvyklé bydliště, do jiného členského státu, na jehož území byli rodiče dítěte těžce zraněni při dopravní nehodě a převezeni do nemocnice; protože dítě nemá v tomto členském státě žádné příbuzné, musí orgány tohoto členského státu okamžitě přijmout určitá předběžná opatření k ochraně dítěte, jejichž použitelnost končí, jakmile soudy členského státu, v němž má dítě obvyklé bydliště, vydají rozhodnutí.
I když v dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že nezletilý M. žil se svými rodiči, kteří jsou manželé, na území Slovenské republiky, a že se matka spolu s dítětem od otce odstěhovala ke své matce do K., přičemž otec – jak tvrdí – nemá možnost se s nezletilým stýkat a podílet se tak na jeho výchově, nejsou podmínky pro vydání předběžného opatření o úpravě styku otce s nezletilým M. podle článku 12 nařízení splněny. Mezi rodiči sice došlo k neshodám, jež se promítají
i do výchovy nezletilého M., avšak nejedná se o situaci, jenž by vyžadovala opatření bezprostředního zákroku, když dítě se nachází v péči matky, která s ním bydlí u své matky v rodinném domku v K., a je zajištěna výchova i výživa dítěte. Není tudíž důvodu pro to, aby soud České republiky, jehož pravomoc k vydání předběžného opatření o úpravě styku otce s nezletilým podle právních předpisů České republiky není dána, přijímal takové předběžné opatření, a plně postačí, když o návrhu otce rozhodne soud Slovenské republiky tak, aby bylo respektováno pravidlo uvedené
v nařízení pod bodem 12) pro určení příslušnosti (pravomoci) soudu k rozhodnutí, že mezi dotyčnou osobou (nezletilým M.) a příslušným členským státem musí existovat skutečné pouto. Ze samotné okolnosti, že otec podal návrh na vydání předběžného opatření o úpravu styku s nezletilým M. u soudu České republiky, který k takovému rozhodnutí není příslušný (není dána jeho pravomoc), ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby jej podal u soudu Slovenské republiky, nelze dovozovat, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření přípustného podle právních předpisů České republiky (článek 12 nařízení), neboť jak je uvedeno výše, tento článek příslušnost soudu členského státu, který podle nařízení není příslušný k rozhodnutí, nezakládá, a o naléhavý případ ve smyslu tohoto článku se v dané věci nejedná.
Ztotožnit se nelze ani s námitkou otce v dovolání, že „pravomoc českého soudu k rozhodnutí v dané věci vyplývá“ i z článku 5 odst. 1 Haagské úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí za podmínky, že dítě má obvyklé bydliště
v některém členském státě, neboť článek 37 nařízení výslovně stanoví, že ve věcech upravených tímto nařízením, má ve vztazích mezi členskými státy toto nařízení přednost mezi vyjmenovanými úmluvami, mezi něž náleží i citovaná Haagská úmluva ze dne
19. října 1996.
Z uvedeného vyplývá, že je správný závěr odvolacího soudu, který zamítavé usnesení soudu prvního stupně z důvodu nepříslušnosti (nedostatku pravomoci) soudů České republiky k rozhodnutí o návrhu otce na vydání předběžného opatření o úpravu styku s nezletilým zrušil a řízení zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu