ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2901.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2901/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) T. B., a 2) M. B., oběma zastoupeným advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 257/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2005, č. j. 17 Co 150/2005 - 41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je spoluvlastnicí níže označené nemovitosti se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální ½ a že žalovaní jsou spoluvlastníky této nemovitosti se spoluvlastnickými podíly každý o velikosti ideální 1/6. Žalobu odůvodnila zejména tím, že nemovitost nabyla se svým bývalým manželem MUDr. B. (otcem žalovaných) za trvání manželství do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též jen „BSM“), a vzhledem k tomu, že po rozvodu manželství mezi nimi nedošlo k dohodě o vypořádání BSM, podala žalobu o vypořádání BSM k soudu, přičemž řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno, neboť o vypořádání se dohodli mimosoudně dohodou ze dne 11. 5. 1994. MUDr. B. však své závazky
z této dohody zcela nesplnil a dne 2. 12. 1998 zemřel. Dědictví po něm nabyli jeho tři děti (žalovaní a dcera M. S.) každý v rozsahu jedné ideální třetiny a v soudním řízení, v němž se žalobkyně domáhala plnění z dohody o vypořádání BSM, soud dospěl k závěru, že tato dohoda je absolutně neplatná, protože byla uzavřena po uplynutí 3 let od rozvodu manželství. Žalobkyně proto zůstala podílovou spoluvlastnicí nemovitosti a má tudíž naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť v katastru nemovitostí jsou žalovaní zapsáni jako spoluvlastníci nemovitosti každý co do ideální 1/3. Třetí spoluvlastnice s žalobkyní uzavřena dohodu o uznání spoluvlastnického práva a narovnání spoluvlastnických podílů k nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 11. 2004, č. j. 42 C 257/2004 - 23, určil, že žalobkyně je spoluvlastníkem domu čp. 539 - objekt bydlení na parcele
č. 733/3 zapsaného u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P., na LV č. 684 pro k. ú. H., obec P., okres h. m. P. se spoluvlastnickým podílem o velikosti ½ a že žalovaní jsou spoluvlastníky uvedeného domu se spoluvlastnickými podíly o velikosti ideální 1/6 každý; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a
MUDr. L. B. nabyli za trvání manželství do BSM předmětnou nemovitost a že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 31. 5. 1988. Ohledně vypořádání BSM probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 401/89 řízení, které bylo pravomocným usnesením tohoto soudu ze dne 17. 1. 1995 zastaveno pro zpětvzetí žaloby, neboť dne 11. 5. 1994 uzavřela žalobkyně se svým bývalým manželem mimosoudní dohodu o vypořádání BSM, podle které se výlučným vlastníkem nemovitosti stal MUDr. B. a současně se zavázal žalobkyni
na vyrovnání vyplatit částku 400.000,- Kč, z níž při podpisu dohody zaplatil 250.000,- Kč a dalších 150.000,- Kč se zavázal, že je odkáže ve své závěti jejich společné dceři M. B. s tím, že pokud by nedošlo ke splnění této podmínky, vzniká žalobkyni pohledávka ve výši 150.000,- Kč, jejíž splatnost nastává dnem úmrtí
MUDr. B. Dále bylo zjištěno, že dne 2. 12. 1998 MUDr. B. zemřel a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2001, č. j. 35 D 3186/98 - 67, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, na základě které nabyli žalovaní a M. S. (dříve B.) rovným dílem předmětnou nemovitost;
na základě tohoto rozhodnutí byli žalovaní a M. S. zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci předmětné nemovitosti každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/3. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2003, č. j. 39 C 234/2001 - 46, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovaným zaplacení částky 100.000,- Kč z dohody o vypořádání BSM, z důvodu, že tato dohoda je neplatná pro rozpor se zákonem, neboť byla uzavřena až po uplynutí tříleté lhůty od právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přičemž po uplynutí 3 let nastává nevyvratitelná právní domněnka vypořádání BSM podle zásad uvedených v ust. §149 odst. 4 obč. zák. Dne 7. 10. 2003 uzavřely žalobkyně a M. S. dohodu
o uznání vlastnického práva a narovnání spoluvlastnických podílů k předmětné nemovitosti, jejímž obsahem je uznání, že M. S. je spoluvlastnicí ideální 1/6 a žalobkyně spoluvlastnicí ideální ½ nemovitostí. Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětné nemovitosti zapsáni žalovaní a M. S., a rozhodnutí soudu bude pro žalobkyni podkladem pro zápis v katastru nemovitostí. Dohodu o vypořádání BSM ze dne 11. 5. 1994 soud posoudil jako neplatnou pro rozpor se zákonem, protože byla uzavřena
po uplynutí tříleté lhůty stanovené v ust. §149 odst. 4 obč. zák. za situace, kdy účastníci této dohody se již stali podílovými spoluvlastníky nemovitosti; skutečnost, že se podle ní chovali a že katastrální úřad vlastnictví MUDr. B. k nemovitosti zapsal,
na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Námitce žalovaných, že dohodu o vypořádání BSM je s ohledem na ust. §41a obč. zák. nutno považovat za platnou dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, soud nepřisvědčil, neboť tato dohoda nemá náležitosti dohody podle ust. §141 odst. 1 obč. zák., když neobsahuje projev vůle jejích účastníků ke zrušení spoluvlastnictví, ale pouze k jeho vypořádání bez předchozího zrušení, a z jejího obsahu nelze dovodit vůli stran podílové spoluvlastnictví zrušit, protože účastníci vycházeli z toho, že jejich BSM již zaniklo rozvodem manželství; dále dohoda nevyjadřuje vůli smluvních stran vypořádat podílové spoluvlastnictví, ale vůli vypořádat BSM, jak je v ní výslovně uvedeno.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2005, č. j. 17 Co 150/2005 - 41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. K žalovanými zpochybněné otázce platnosti a výkladu dohody uzavřené dne 11. 5. 1994 mezi žalobkyní a
MUDr. B. uvedl, že je správný závěr soudu prvního stupně o neplatnosti této dohody podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2574/98). Poukázal na to, že tato dohoda je nazvána dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a že vypořádání takového spoluvlastnictví také řeší. Je nepochybné, že k jejímu uzavření sice došlo ještě v době, kdy probíhalo soudní řízení o vypořádání BSM, nicméně dohoda byla uzavřena mimosoudně a po uplynutí tříleté lhůty od zániku manželství a proto platí nevyvratitelná právní domněnka stanovená v ust. §149 odst. 4 obč. zák. o transformaci BSM
na vlastnictví podílové. Z obsahu této dohody vyplývá, že její účastníci v ní projevili vůli vypořádat si BSM, a naopak neobsahuje žádný projev vůle, který by mohl být považován za vůli zrušit podílové spoluvlastnictví. Skutečnost, že její účastníci se podle ní chovali a své spoluvlastnictví považovali za vypořádané, vyplývá pouze z faktu, že
o neplatnosti smlouvy nevěděli, nikoliv z toho, že by ji považovali za jiný právní úkon. Dohoda z 11. 5. 1994 nemůže být platným právním úkonem ve smyslu ust. §141 odst. 1 obč. zák. nejen proto, že neobsahuje projev vůle zrušit spoluvlastnictví a že její obsah nevyjadřuje vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale především proto, že
k takovému úkonu nemohla směřovat vůle smluvních stran, které byly přesvědčeny
o existenci BSM a nemohly tedy projevit vůli ke zrušení podílového spoluvlastnictví, kterého si nebyly vědomy. Ostatně ani žalovaní nepovažovali tuto dohodu
v předcházejícím řízení za platně uzavřenou smlouvu o zrušení podílového spoluvlastnictví a jejich procesní stanovisko vycházelo z tvrzení, že smlouva je neplatná a není podle ní možno plnit, což vedlo k jejich úspěchu ve sporu.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují
z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam v otázce, zda-li neplatná dohoda o vypořádání BSM, může mít podle ust. §41a obč. zák. náležitosti jiného právního úkonu, a to dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. S poukazem na obsah dohody
z 11. 5. 1994 nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, že její smluvní strany jí nemohly vypořádat své podílové spoluvlastnictví a že tento úkon neobsahuje projev vůle zrušit podílové spoluvlastnictví, o jehož existenci podle odvolacího soudu strany ani nevěděly. Namítají, že ze všech skutečností je zřejmé, že účastníci dohody věděli, že předmětné nemovitosti mají ve spoluvlastnictví, byť je nesprávně kvalifikovali jako BSM, a jejich vůle jednoznačně směřovala k jeho zrušení a vypořádání. Podle jejich názoru soud pominul skutečnost, že i po zániku BSM zůstali bývalí manželé nadále spoluvlastníky nemovitostí a že teprve na základě vypořádání mohlo dojít ke zrušení spoluvlastnického vztahu, nehledě na to, že vypořádání mohli provést tak, že by se dohodli, že se stanou podílovými spoluvlastníky; tím, že tak neučinili, dali jednoznačně najevo, že chtěli své spoluvlastnictví zrušit. Podle ust. §34 obč. zák. se tedy jedná o platný právní úkon, protože projev vůle účastníků „byl ten, že vlastníkem nemovitostí se stane
MUDr. B.“, a současně tak došlo i ke zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti. Navíc z ust. §141 obč. zák. jednoznačně nevyplývá povinnost tyto části úkonů - zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví - uvádět odděleně ve výslovné formě, neboť rozhodující je obsah právního úkonu (§35 odst. 2, 3 obč. zák.). Dále poukazují na to, že sama žalobkyně zastávala názor, že došlo ke zrušení spoluvlastnictví a že se nepovažovala na spoluvlastníka nemovitostí. Proto také přijala na vypořádání svého podílu částku 250.000,- Kč a domáhala se vyplacení zbývající dohodnuté částky. Teprve na základě neúspěchu ve sporu o doplacení vypořádacího podílu změnila účelově svá tvrzení. Soud by se tedy v souladu s ust. §34 a násl. obč. zák. měl zabývat otázkou, jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavření dohody, tj. k dosažení jakých právních následků jejich vůle směřovala s přihlédnutím ke sledovanému účelu tohoto právního úkonu, což neučinil. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.
Podle §141 odst. 1 obč. zák. spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná.
V posuzované věci je součástí příloh ke spisu „Dodoha o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů“ uzavřená dne 11. 5. 1995 mezi žalobkyní a MUDr. L. B., jejíž podstatný obsah zní: „Manželství účastníků dohody bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 1988, č. j. 23 C 68/87, který nabyl právní moci dne 31. 4. 1988. Podle ustanovení §148/1 z. č. 509/91 Sb. k uvedenému dni právní moci rozsudku zaniklo i jejich BSM a proto ve smyslu ustanovení §149/2 za použití ustanovení §150 z. č. 509/91 Sb. přistoupili účastníci
k uzavření této dohody (čl. II.). Mezi účastníky je s přihlédnutím k ustanovení §143
z. č. 509/91 Sb. nesporné, že jejich BSM tvoří rozestavěný rodinný domek nacházející se v P., k. ú. H., zapsaný na LV č. 536 evidenční číslo 510. Majetek patřící do BSM uvedený v předchozím bodě 1. tohoto článku, oceněný soudním znalcem částkou 882.303,- Kč, přebírá po schválení této dohody do výlučného vlastnictví MUDr. L. B. Za účelem vzájemného vyrovnání uhradí MUDr. B. ...paní H. M. částku 400.000,- Kč....“
Pokud tedy odvolací soud dovodil, že dohodu ze dne 11. 5. 1994 nelze považovat za platně uzavřenou dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, nelze mu vytýkat nesprávný názor na výklad tohoto právního úkonu ve smyslu ust. §35 odst. 2 obč. zák. S ohledem na obsah této dohody nelze totiž mít za to, že by tento úkon připouštěl jiný výklad, než že žalobkyně a její bývalý manžel projevili vůli vypořádat BSM. Jazykový projev vyjádřený v této dohodě je v tomto směru jednoznačný a nezanechává žádné pochybnosti. Úmysl (vůli) zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti nejenže v něm její účastníci neprojevili, ale takový výklad psaného projevu neodpovídá ani gramatickému a logickému významu použitých slov (...k uvedenému dni právní moci rozsudku zaniklo i jejich BSM a proto ve smyslu ustanovení §149/2 za použití ustanovení §150 z. č. 509/91 Sb. přistoupili účastníci k uzavření této dohody (čl. II.). Mezi účastníky je
s přihlédnutím k ustanovení §143 z. č. 509/91 Sb. nesporné, že jejich BSM tvoří rozestavěný rodinný domek nacházející se P., k. ú. H., zapsaný na LV č. 536 evidenční číslo 510. Majetek patřící do BSM uvedený v předchozím bodě 1. tohoto článku...). V daném případě je tedy vůle účastníků dohody vypořádat BSM v souladu s jazykovým projevem v této dohodě vyjádřeném a výkladem pak nelze obsah tohoto právního úkonu doplňovat či dokonce měnit; obsah projevu vůle účastníků této dohody nelze ani za použití ust. §35 odst. 2 obč. zák. vyložit tak, že by směřoval ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
k nemovitosti.
Dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 11. 5. 1994, která je podle ust. §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, tedy nevyjadřuje vůli jednajících uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti a ani nemá náležitosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve smyslu ust. §141 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje dohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví, ale jen vypořádání BSM, které zaniklo dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství žalobkyně a MUDr. B.¨
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska námitek uplatněných v dovolání nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 2 a
§18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu