ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3010.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3010/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. H., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 812/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004, č. j. 25 Co 425/2004 - 100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č. j. 5 C 812/99 - 69, určil, že A. H., zemřelá dne 29. 11. 1002, byla v době své smrti vlastnicí pozemku p. č. 191 o výměře 252 m2 - zastavěná plocha a domu čp. 172 na pozemku
p. č. 191, zapsaných na LV č. 1603 pro obec K. n. V. a k. ú. M.
u K. n. V., a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 18. 6. 2003, č. j. 5 C 812/99 - 41, jímž žalobě bylo vyhověno a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2003, č. j. 25 Co 394/2003 - 54, zrušen z důvodu procesních vad a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel z důkazů provedených
v původním řízení a v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 6 C 863/93, v němž rozsudkem ze dne 22. 9. 1998 byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalovanému
o určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 18. 8. 1992, uzavřené mezi A. H. a žalovaným o převodu uvedených nemovitostí, a zjistil, že A. H. zemřela dne 29. 11. 1992 bez zanechání závěti a dědické řízení bylo zastaveno podle §32 odst. 2 not. řádu rozhodnutím ze dne 21. 6. 1993, přičemž nepatrný majetek byl vydán A. H., který se postaral o pohřeb. Dědici
ze zákona jsou děti zůstavitelky V. P. a žalovaný a dále vnučky - žalobkyně
a J. H., jejichž otec J. H., syn zůstavitelky, zemřel v roce 1991. Dále bylo zjištěno, že dne 18. 8. 1992 uzavřela A. H., která v té době byla v Psychiatrické léčebně v H. B. a která dne 29. 6. 1992 udělila plnou moc k zastupování při uzavírání darovací smlouvy Z. H., matce žalovaného, se žalovaným darovací smlouvu o převodu uvedených nemovitostí, která byla registrována bývalým Státním notářstvím v M. pod sp. zn. RI 1210/92;
na základě této smlouvy byl žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako dědička
po zůstavitelce A. H. má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez rozhodnutí soudu nemůže být dodatečně projednáno dědictví po zůstavitelce. Po zhodnocení provedených důkazů, včetně znaleckého posudku znalce MUDr. L. M. a jeho výpovědi
před soudem, a listinného důkazu - znaleckého posudku znalce MUDr. J. B., vyžádaného soudem v předcházejícím řízení, dospěl k závěru, že zůstavitelka A H. trpěla přinejmenším od roku 1989 do své smrti, a tedy
i v období, kdy udělila plnou moc k zastupování k právním úkonům spojeným s darováním nemovitosti Z. H., duševní poruchou (senilní demencí), která ji činila k tomuto úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.), neboť nebyla schopna rozpoznat následky svého jednání a své jednání ovládat. Darovací smlouva je proto podle ust. §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem. Z tohoto důvodu soud určovací žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2004, č. j.
25 Co 425/2004 - 100, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky
a vůči státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za úplná
a správná, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že právní úkon udělení plné moci k uzavření darovací smlouvy Z. H. ze dne 29. 6. 1992 a následně uzavřená darovací smlouva ze dne 18. 8. 1992 jsou ve smyslu ust. §38 odst. 2 obč. zák. absolutně neplatné, neboť zůstavitelka A. H. nebyla přinejmenším od roku 1989
do své smrti pro duševní poruchu, kterou trpěla, schopna řádně činit právní úkony
a posoudit následky svého jednání ani své jednání ovládnout. Na základě neplatné darovací smlouvy nemohl nemovitosti nabýt žalovaný. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že A. H. ke dni 29. 11. 1992 byla vlastnicí předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je především z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž tato vada pak měla vliv na aplikaci ust. §38 odst. 2 obč. zák.; rozhodnutí tak řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Pochybení soudu
při zjišťování skutkového stavu věci spatřuje zejména v tom, že pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, zejména výpovědí svědkyně L., pracovnice bývalého Státního notářství. Další pochybení spočívá v tom, že soud sice měl k dispozici dva znalecké posudky se stejnými závěry, avšak znalci neměli jako podklad zdravotnickou dokumentaci A. H. ani nemohli nahlédnout
do žádných lékařských nálezů pořízených v době jejího pobytu v domově důchodců
ve V., neboť byly zničeny při povodních v roce 2002 a ničeho se nedochovalo. Při výslechu znalce MUDr. M. soud nepřipustil řadu dotazů zástupce žalovaného na tohoto znalce a není ani zřejmé, z jakého důvodu bylo od MUDr. L., který pracoval jako praktický lékař v DD V., vyžádáno potvrzení ze dne 19. 7. 1993, když v době jeho vystavení v DD již nepůsobil. Poukazuje na to, že A. H. nebyla nikdy odborně vyšetřena psychiatrickým lékařem a že do DD a do Psychiatrické léčebny byla umístěna proti své vůli. Dále soudům obou stupňů vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedly další důkazy, a věrohodnost znaleckého posudku je tak téměř nulová. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ust. §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalovaný v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalovaný v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní právní význam, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž žalovaný nesouhlasí. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a
odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění dalších důkazů (§120 odst. 3 o. s. ř.) se týkají postupu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze při dovolacím přezkumu přihlížet ani k namítané vadě řízení (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), jíž je vyhrazen dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a která sama o sobě přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b
odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo
na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §17 odst. 2
a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předseda senátu