ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.3159.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 3159/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) P. D., b) J. D., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 146/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005, č. j. 21 Co 101/2005 - 123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č. j. 13 C 146/2002 - 96, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky ve společném jmění manželů nemovitostí, a to budovy číslo popisné 26, S. - jiná stavba na stavební parcele číslo katastru 150, pozemku stavební číslo katastru 150 - zastavěná plocha a nádvoří
o výměře 175 m2, číslo katastru 410/2 - ostatní plocha, skládka o výměře 907 m2, číslo katastru 793/33 - ostatní plocha, silnice o výměře 812 m2, zapsaných na listu vlastnictví číslo 198 pro obec S. a katastrální území S. u S. u Katastrálního úřadu v H. K., a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 18. 4. 2002 kupní smlouvu s dodatkem ze dne 11. 6. 2002, kterou žalobci prodali žalovanému uvedené nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 2,000.000,- Kč, z níž částka 200.000,- Kč bude předána při podpisu smlouvy, částka 675.000,- Kč bude uhrazena v hotovosti v termínu do 14. 6. 2002 a zbývající částka 925.000,- Kč a 200.000,- Kč do 15 dnů od provedení vkladu zástavního práva zajišťujícího hypoteční úvěr. Pro případ neuhrazení kupní ceny v dohodnutém termínu sjednali účastníci právo žalobců na jednostranné odstoupení od uzavřené kupní smlouvy. Na základě této smlouvy byl proveden vklad vlastnického práva žalovaného do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. 6. 2002. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný zaplatil na kupní cenu dne 26. 6. 2002 částku 200.000,- Kč a téhož dne byla žalobcům zaslána částka 925.000,- Kč a částka 200.000,- Kč; na částku 675.000,- Kč byly dne 14. 6. 2002 „vytvořeny“ dva příjmové doklady, z nichž podle jednoho žalovaný tuto částku vyplatil žalobci a podle druhého ji žalobce vrátil žalovanému. Vzhledem k tomu, že žalovaný popíral pravost jeho podpisu na příjmovém dokladu, na němž je jako účel platby uvedeno vrácení zálohy přijaté dne 14. 6. 2002 ve výši 675.000,- Kč, vyžádal soud znalecký posudek z oboru písmoznalectví - písmo ruční, z něhož zjistil, že tento podpis je pravým zjednodušeným podpisem žalovaného, přičemž uvěřil i výpovědi žalobce, že doklady o zaplacení zálohy byly vyplněny na žádost žalovaného proto, aby banka uvolnila peníze z úvěru, a druhý doklad, kterým se záloha vrací, pro vykázání v účetnictví žalobce, aniž by však došlo k předání finanční částky 675.000,- Kč žalobcům. Dále bylo prokázáno, že žalobci dopisem ze dne 24. 10. 2002, doručeným žalovanému, od kupní smlouvy odstoupili z důvodu neuhrazení celé kupní ceny žalovaným, jmenovitě částky 675.000,- Kč. Při právním posouzení věci vycházel okresní soud z ust. §588 a násl. a z ust. §48 obč. zák. a dospěl k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná, neboť žalobci v souladu s ujednáním obsaženým v platné kupní smlouvě od této smlouvy po právu odstoupili, když žalovaný nesplnil svůj smluvní závazek, tj. nedoplatil kupní cenu v částce 675.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 21 Co 101/2005 - 123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil - ve výroku
o věci samé v tom správném znění, že předmětné nemovitosti jsou zapsány
u Katastrálního úřadu pro K. kraj - katastrální pracoviště H. K., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěry právními. Dovodil, že žalobci mají na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť tvrdí-li, že kupní smlouva byla zrušena od počátku účinným odstoupením od ní podle §48 odst. 2 obč. zák., ale v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný, nemohou žalobci při nedostatku jeho součinnosti k vyznačení změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí v souladu se skutečným právním stavem dosáhnout jinak, než prostřednictvím soudního rozhodnutí o určení vlastnictví (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1865/2002). Krajský soud nepřisvědčil názoru žalovaného, vycházejícímu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, že prodávající má naléhavý právní zájem na určení obnoveného vlastnického práva k nemovitostem po odstoupení od kupní smlouvy jen tehdy, jestliže sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, popřípadě jestliže současně s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, neboť za stavu, kdy žalovaný nemovitosti neužívá, nemohou se žalobci s úspěchem domáhat jejich vyklizení oproti povinnosti vrátit kupní cenu. Žalovaný se naopak může domáhat vrácení kupní ceny bez dalšího, aniž by musel své právo na vrácení peněz vázat na svoji povinnost nemovitosti vyklidit, tedy právo žalovaného na vrácení plnění podle §457 obč. zák. není žalobou na určení vlastnického práva nijak dotčeno. Žalobci proto nebyli povinni žalovat tak, že by svůj nárok na určení vlastnictví k nemovitostem podle §80 písm. c) o. s. ř. vázali na povinnost vrátit žalovanému zaplacenou kupní cenu. K dalším odvolacím námitkám žalovaného krajský soud uvedl, že neprokázal-li, že žalobcům zaplatil do 14. 6. 2002 splátku na kupní cenu ve výši 675.000,- Kč, je právní názor okresního soudu, že žalobci od kupní smlouvy odstoupili po právu, správný. Nedůvodná je rovněž námitka žalovaného, že došlo k zániku závazku splněním podle §559 obč. zák., když nebylo prokázáno jeho tvrzení, že žalobcům zaplatil částku 675.000,- Kč, kterou přijali, a že mu ji následně vrátili. Ze všech těchto důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam k řešení otázky naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v případě, že žalobce odstoupí od smlouvy o převodu nemovitosti, neboť tato otázka je odvolacími soudy i soudem dovolacím řešena rozdílně. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že určovací žaloba je v dané věci opodstatněná, a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, zastává názor, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť odstoupením od smlouvy nedochází ke změně vlastnického práva, nýbrž pouze k jeho obnovení, a „je proto nutné při odstoupení
od smlouvy zohledňovat specifičnost tohoto institutu, zejména retroaktivní účinky odstoupení od smlouvy musí být brány v úvahu při užití právních prostředků ochrany vlastnického práva“. Postupem, kdy se převodce domáhá určení svého vlastnického práva, dochází podle dovolatele nejen k obcházení ust. §457 obč. zák., jež zakládá vzájemný synallagmatický závazkový právní vztah z titulu bezdůvodného obohacení mezi převodcem a nabyvatelem, ale též ust. §560 obč. zák. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, tudíž správně zohledňuje skutečnost, že převodce se může domoci zápisu svého vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí v případě neochoty uzavřít souhlasné prohlášení podle §36 odst. 5 písm. a), b) vyhl. č. 190/1996 Sb. pouze určovací žalobou, přičemž naléhavý právní zájem na takovém určení je dán jen tehdy, jestliže žalobce plnění, které
ze smlouvy dostal, vrátil, případně jestliže současně se žalobou na určení podal též žalobu na vyklizení nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Navíc již v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, byl vysloven názor, že kumulaci žaloby na určení vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení nemovitosti, nelze vyloučit. Vzhledem k tomu, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002, na první místo klade splnění povinnosti prodávajícího vrátit zaplacenou kupní cenu, nebránilo nic žalobcům, aby částku 1,325.000,- Kč žalovanému vrátili, i když nemohli podat žalobu na vyklizení. Pokud snad žalobci měli obavy vrátit převzatou kupní cenu před právní mocí rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva, jeví se přiléhavý názor, který vyjádřil Krajský soud
v Hradci Králové v usnesení ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 26 Co 80/2005, že „k vyhovění určovací žalobě by postačovalo předložení dokladu o tom, že prostředky koupí získané jsou pro druhou smluvní stranu připraveny k výplatě např. složením do notářské úschovy, čímž by případné obavy žalobců byly zcela jistě rozptýleny“. Dále dovolatel uvedl, že nadále trvá na tom, že žalobcům řádně a včas uhradil částku 675.000,- Kč, jak to vyplývá z pokladního dokladu ze dne 14. 6. 2002, který žalobce podepsal, a že odstoupení žalobců od smlouvy bylo proto nedůvodné. Výpověď žalobce, který uvedl, že uvedenou částku nepřijal, považuje za účelovou, a proto k ní soudy neměly přihlédnout, neboť je v rozporu s jazykovým vyjádřením (§35 odst. 2 obč. zák.), uvedeným v příjmovém pokladním dokladu ze dne 14. 6. 2002. Jestliže tedy žalovaný částku 675.000,- Kč žalobci uhradil, došlo k zániku jeho závazku splněním ve smyslu ust. §559 obč. zák. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal, že částku 675.000,- Kč žalobcům (žalobci) zaplatil, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 písm. o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je po procesní stránce především skutečnost, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen
k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn.
3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným
v katastru nemovitostí ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. je dán, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsán (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 10. 1994, sp. zn. 7 Co 2368/94, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/95, str. 25).
Podle §48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že kupující (žalovaný) nezaplatil prodávajícím (žalobcům) v dohodnuté době celou sjednanou kupní cenu, a žalobci dopisem ze dne 24. 10. 2002, doručeným žalovanému, od kupní smlouvy odstoupili od kupní smlouvy ze dne 18. 4. 2002 v souladu s ujednáním obsaženým
v této smlouvě. Vzhledem k tomu, že právní předpisy ani dohoda účastníků smlouvy
v tomto směru nestanovily nic jiného, byla tímto odstoupením kupní smlouva ze dne
18. 4. 2002 zrušena od počátku (§48 odst. 2 obč. zák.).
Byla-li odstoupením od smlouvy zrušena kupní smlouva s účinky od počátku
(§48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky od počátku znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od počátku projevuje zejména tím, že se od počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav), a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen
v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.).
Uvedené platí i v případě, že odstoupením byla zrušena s účinky od počátku kupní smlouva o převodu nemovitosti, podle které bylo vloženo vlastnické právo
do katastru nemovitostí.
Při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitostem je právním důvodem nabytí vlastnictví (iustus titulus) smlouva a právním způsobem nabytí vlastnictví (modus acquirendi) vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák., §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Zrušením kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti „od počátku“
s účinky „od počátku“ zaniká právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Mezi účastníky kupní smlouvy je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se projevuje zejména tím, že prodávající (převodce) je nadále vlastníkem nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě - vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle kupní smlouvy (později zrušené) bylo pro kupujícího (nabyvatele) vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo. Byla-li zrušena smlouva s účinky „od počátku“ a nastává-li proto stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy ztrácí vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí svůj právní podklad. Protože nabyvatel není vlastníkem nemovitosti a protože - z důvodu zrušení kupní smlouvy
s účinky „od počátku“ - se jím vlastně ani nikdy nestal, byly zrušením kupní smlouvy „od počátku“ odklizeny účinky vkladu vlastnického práva, provedeného na základě takové smlouvy. Není-li tu právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého právního titulu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 2204/99, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2006, k výkladu ustanovení §48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40).
K tomu, aby obnovené vlastnické právo prodávajícího k nemovitostem bylo zapsáno v katastru nemovitostí, je podle §5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění novely provedené zákonem č. 89/1996 Sb., potřeba součinnosti kupujícího k sepisu souhlasného prohlášení účastníků smlouvy o obnovení vlastnického práva převodce (prodávajícího) na základě odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. §36 odst. 5 písm. a) a odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., a zákon č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o tom, že odstoupením kupujícího od kupní smlouvy byla smlouva zrušena, a splňující náležitosti uvedené
v ust. §36 odst. 6 vyhlášky č. 190/1996 Sb. a opatřené ve smyslu ust. §36 odst. 9 této vyhlášky úředně ověřené podpisy všech zúčastněných. Na základě tohoto prohlášení provede katastrální úřad zápis obnoveného vlastnického práva prodávajícího záznamem.
Pokud ovšem kupující takovou součinnost prodávajícímu neposkytne, může prodávající dosáhnout zápisu obnoveného vlastnického práva k nemovitostem jen prostřednictvím soudního rozhodnutí, kterým bude určeno, že je vlastníkem nemovitosti, a na jehož základě bude proveden nový zápis v katastru nemovitostí. Zápis vlastnického práva prodávajícího do katastru nemovitostí, vzhledem k tomu, že
k obnovení vlastnického práva převodce dochází ze zákona, má pouze deklaratorní účinky a provádí se záznamem podle ust. §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. 1 Odo 26/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/1998, ev. rozsudek NS ČR uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 10/2003). K existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva převodce k nemovitosti ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. postačuje skutečnost, že žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitosti, není jako vlastník nemovitosti
v katastru nemovitostí zapsán. Jestliže se totiž vlastnické právo k nemovitosti obnovilo platným odstoupením od smlouvy a zápis má pouze deklaratorní účinky, nelze možnost prodávajícího na podání žaloby o určení vlastnického práva vázat na nutnost podání jiné související žaloby, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn.
22 Cdo 534/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí NS ČR č. 25, pod C 1992, nýbrž prodávající musí mít možnost dosáhnout vydání rozsudku soudu, na základě kterého bude jeho existující vlastnické právo zapsáno do katastru nemovitostí.
Jestliže v daném případě ze skutkových zjištění vyplynulo, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalovaný a že žalobcům - po odstoupení od kupní smlouvy - neposkytl potřebnou součinnost podle §5 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění zákona č. 89/1996 Sb., k tomu, aby katastrální úřad provedl zápis obnoveného vlastnického práva žalobců k nemovitosti, mohou žalobci dosáhnout tohoto zápisu a uvedení tak vzniklého stavu do souladu se skutečným právním stavem, tj. s obnovením jejich vlastnického práva k označeným nemovitostem v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, jen na základě vyhovujícího soudního rozhodnutí, jímž bude určeno, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. je dán již existencí rozporu
ve vlastnictví předmětných nemovitostí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu, který nastal v důsledku platného odstoupení od kupní smlouvy (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97, v němž vyslovil právní názor, že „v případě zrušení kupní smlouvy, jíž se převádí nemovitost, odstoupením převodce od této smlouvy, s nímž nabyvatel nesouhlasí, je žaloba převodce na určení vlastnictví k nemovitosti ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. „na místě“, případně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97).
I přesto, že v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaném pod č. C 1303 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, bylo uvedeno, že kumulaci žaloby na určení vlastnického práva se žalobou na plnění, např. na vyklizení nemovitosti, nelze vyloučit, není existence naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví převodce k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy, které učinil po právu, podmíněna tím, že sám plnění, které z této smlouvy dostal, tj. kupní cenu, vrátil kupujícímu, případně jestliže s touto žalobou na určení podal žalobu na vyklizení kupujícího z nemovitosti oproti vrácení kupní ceny. Subjekty zrušené kupní smlouvy mají podle §457 obč. zák. povinnost vrátit druhému účastníku vše, co podle ní dostaly, avšak existenci naléhavého právního zájmu prodávajícího na určení vlastnictví
k nemovitosti ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. nelze podmiňovat vrácením plnění
ze zrušené smlouvy. Kupující, který na základě zrušené smlouvy plnil, má totiž právo, došlo-li k platnému odstoupení od kupní smlouvy, domáhat se soudní cestou vrácení zaplacené kupní ceny na prodávajícím z důvodu bezdůvodného obohacení, jímž je
i majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.); tím jsou jeho práva vyplývající z povinnosti vrátit si vzájemná plnění
v případě zrušení kupní smlouvy dostatečně ochráněna.
Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na skutkovém závěru, že žalovaný neprokázal, že částku 675.000,- Kč žalobcům v dohodnuté době zaplatil, je jeho závěr o tom, že dluh nezanikl splněním a že žalobci po právu od kupní smlouvy odstoupili, správný a v souladu s hmotným právem, stejně jako řešení právní otázky naléhavého právního zájmu žalobců jako prodávajících ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví k nemovitostem poté, kdy v souladu s ujednáním obsaženým v kupní smlouvě od této smlouvy odstoupili z důvodu nezaplacení celé kupní ceny kupujícím (žalovaným). Uvedenou procesní otázku řešil odvolací soud
v souladu s právními závěry uvedenými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, z něhož je
v dané věci třeba vycházet, i když toto rozhodnutí bylo vydáno později, a v němž se Nejvyšší soud odchýlil od právních závěrů, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 534/2002.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu