ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.475.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 475/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 6 C 115/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 2005, č.j. 13 Co 143/2005-146, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 22. listopadu 2004, č.j. 6 C 115/2002-122, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že darovací smlouva ze dne 6.1.2000 o převodu ve výroku označených nemovitostí, kterou ve prospěch žalovaného uzavřel jeho otec J. K., je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel především z toho, že oběma účastníkům svědčila věcná legitimace. Aktivní legitimace žalobce je dána tím, že měl v době rozhodování soudu vůči otci žalovaného jako dlužníku ze směnečného závazku vykonatelnou pohledávku ve výši 2,262.120,83 Kč s příslušenstvím, přiznanou na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 1.3.2001, č.j. 52 Sm 125/2000-23, který nabyl právní moci dne 25.5.2004. Pasivní legitimace žalovaného vyplývá z jeho pozice obdarovaného z odporované darovací smlouvy. Dotčený právní úkon dlužníka byl učiněn mezi ním a osobou blízkou, na níž bylo, vzhledem k zákonem presumované vědomosti o existenci úmyslu dlužníka zkrátit odporovanou smlouvou uspokojení věřitele, prokázat, že o takovém úmyslu dlužníka nevěděla. Takovou povinnost měla opatrovnice žalovaného, který byl v době odporovaného právního úkonu nezletilý. Opatrovnice žalovaného však nevyvinula ani tu nejnutnější pečlivost, kterou by měla vynaložit. Odvolací soud dovodil, že byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti dle ustanovení §42a obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v „posouzení možnosti nezletilého účastníka smlouvy při náležité pečlivosti v době, kdy byl úkon učiněn, rozpoznat úmysl zkrátit věřitele, dále i v posouzení tvrzeného úmyslu otce žalovaného zkrátit věřitele.“ Namítá, že žalovaný v době darování předmětných nemovitostí neměl vědomost o tom, že by jeho otec měl dluhy a ani při náležité pečlivosti nemohl toto zjistit, neboť jeho otec v době darování dluhy neměl. Žalobci někdo dlužil, byla to společnost J. – export – import, s.r.o.
O tom, že žalobce vyplní směnku a uplatní ji vůči otci žalovaného v době darování otec žalovaného nevěděl (směnka byla vyplněna až v říjnu 2000) a tudíž to nemohl vědět žalovaný, event. jeho opatrovnice. Je nutné přihlédnout ke složitosti vztahů mezi žalobcem a otcem žalovaného, které neměl možnost žalovaný ani jeho opatrovnice rozpoznat. Skutečnost, že v budoucnu bude otec žalovaného jako avalista zavázán uhradit za společnost J. tvrzený dluh, nemohl žalovaný, ani opatrovnice vůbec předpokládat. Kromě uvedeného je nutné vzít v úvahu, že otec žalovaného nebyl osobním dlužníkem žalobce. Naopak považoval žalobce za svého dlužníka, neboť mu slíbil za pomoc při zahájení podnikání a poskytnutí obchodních kontaktů podíl na společnosti v hodnotě 5 mil. Kč. Byť otec žalovaného jako aval podepsal předmětnou směnku, měla tato směnka zajišťovat pouze závazek společnosti J. dle smlouvy z 3.8.1998, a tento závazek byl zcela vyrovnán. Žalovaný se nemůže ztotožnit s tvrzením v odůvodnění rozsudku, že nejsou rozhodující pocity dlužníka, ale existence rozhodnutí, kde byl jeho otec zavázán zaplatit 2,262.120,- Kč. Toto posouzení by bylo namístě v případě, že by předmětné rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy byla uzavírána darovací smlouva. V té době však nebyla směnka vyplněna a nebyla ani podána žaloba. Úmysl zkrátit věřitele je subjektivní pocit, který musí však vycházet z vědomosti o věřiteli. Protože otec žalovaného v době uzavření darovací smlouvy nebyl dlužníkem žalobce, nemohl ani tento úmysl mít. Nelze přehlédnout, že i během celého směnečného řízení se otec žalovaného bránil tím, že směnka nezajišťuje žádné další závazky a navíc, že ani společnost J. žalobci nedluží, event. dluží jen minimální částku. O tom svědčilo i to, že správce konkursní podstaty pohledávku žalobce popřel. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a odklad jeho vykonatelnosti.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil splnění podmínek odporovatelnosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. za situace, kdy otec žalovaného v době uzavření předmětné darovací smlouvy dne 6.1.2000 neměl dluh vůči žalobci, neboť byl pouze ručitelem závazku z titulu blankosměnky, která byla vyplněna až v říjnu 2000. V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. Věřitel je za podmínek, uvedených v ustanovení §42a obč. zák., oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele. Není rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda byla pohledávka vymahatelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1999, sp. zn. 31 Cdo 870/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52, ročník 2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem 504, ročník 2001). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovaným (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pokud jde o ostatní námitky dovolatele, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný již nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud již nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu