ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.491.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 491/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce MUDr. L. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované zdravotní pojišťovně České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 119/2003-66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2002, č.j. 37 C 57/2002-22, uložil žalované povinnost zdržet se tvrzení o žalobci, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: ... (1) MUDr. L. Č. na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka. Dále žalované uložil písemně se omluvit a odvolat své tvrzení o tom, že razítka zdravotnického zařízení IČZ: ... (1) MUDr. L. Č.
na receptech jsou padělky nebo zneužitá razítka, a to prostřednictvím doporučeného dopisu žalobci a všem lékárnám v P. ve znění: \"Odvolávám svoje sdělení ze dne
29. ledna 2002, podepsané Ing. J. Č., které jsme rozeslali prostřednictvím poštovní přepravy lékárnám v P. Toto sdělení obsahovalo nepravdivé informace
o tom, že pokud budou v lékárnách předloženy recepty, označené m.j. zdravotnického zařízení IČZ: ... (1) MUDr. L. Č., jedná se o padělky nebo zneužitá razítka. Těmito nepravdivými informacemi byl pan MUDr. L. Č. poškozen, za což se mu tímto hluboce omlouváme.\". Dále žalované uložil zaplatit žalobci zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč, zatímco v případě další požadované částky 50.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Dospěl k závěru že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo rozesláním uvedeného dopisu, ve kterém byly nepravdivé údaje. Žalované se nepodařilo prokázat, že by žalobce používal zneužitá nebo padělaná razítka. Jestliže žalovaná namítala, že toto v dopisu tvrzeno nebylo, soud uvedl, že z kontextu dopisu jasně vyplývá, že právě o tuto skutečnost se jedná. Žalovaná proto protiprávně zasáhla do osobnostních práv žalobce.
O odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č.j. 1 Co 119/2003-66, jímž v těchto výrocích rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje v obsahu přípisu žalované
ze dne 29. ledna 2001 (19. ledna 2001) adresovaném lékárnám, v němž je uvedeno, že
v minulosti měla uzavřenou Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče
s označenými nestátními zdravotnickými zařízeními, konkrétně též se žalobcem
pod IČZ“ ... (1), a že recepty s uvedeným označením jsou jí stále předkládány k proplacení. Dále v něm žalovaná upozorňuje, že nebude proplácet recepty označené těmito razítky z důvodů, že se jedná o zneužitá nebo padělaná razítka. V této souvislosti odvolací soud dovozuje, že z tohoto přípisu se objektivně nepodává, že by žalobce razítko padělal, popřípadě zneužil. Podle soudu však je z něj možno logicky dovodit, že zdravotnické zařízení žalobce recepty s padělaným nebo zneužitým razítkem
k proplácení předkládá. V tom pak odvolací soud spatřuje neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce používal padělaná nebo zneužitá razítka.
Přes tento zásah však podle odvolacího soudu nenáleží poskytnout žalobci ochranu podle §13 o.z. Tento závěr odvolací soud činí mimo jiné na základě zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. června 1992 uzavřena Smlouva o úhradě za potřebnou zdravotní péči (Smlouva o poskytování a úhradě zdravotnické péče), kdy po dobu jejího trvání (tj. do 31. prosince 1993) byl žalobce oprávněn užívat žalovanou přidělené IČZ. Další taková smlouva mezi účastníky uzavřena nebyla, a proto žalobce již nemohl toto IČZ používat. Žalovaná proto důvodně žádala žalobce o vrácení razítka s identifikačním číslem. Pokud proto žalobce i nadále uváděl toto neplatné IČZ na vystavovaných receptech, postupoval nesprávně. Pro tuto okolnost nebylo možno s přihlédnutím
k ustanovení §3 odst. 1 o.z. žalobci poskytnout ochranu podle §13 téhož zákona.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 1. dubna 2004
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 18. května 2004 včasné dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí je poznamenáno nesprávným právním posouzením (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatel připomíná, že předmětem řízení byla otázka, zda žalovaná neoprávněně porušila či neporušila osobnostní práva žalobce tím, že mimo jiné uvedla, že razítko, které žalobce užívá, je padělané nebo zneužité. Předmětem řízení naopak není, zda žalobce má IČZ, jak zní, zda ho smí používat, či zda je \"neplatné\" apod. Ostatně žalovaná nikdy nic v tomto směru o žalobci neprohlašovala. Dovolatel proto pokládá
za irelevantní, pokud se odvolací soud věnoval otázce IČZ žalobce. I v dalším pak dovolatel jinak podrobuje úvahy odvolacího soudu, pokud se vztahovaly k otázce zmiňovaného IČZ, kritice. Uzavírá, že odvolací soud sice správně shledal v jednání žalované neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, avšak nesprávně naopak dovodil překážku přiznání ochrany tohoto práva ve smyslu ustanovení §3 o.z.
Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno (a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení).
K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Jeho přípustnost vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel především výslovně uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje zejména tak, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože i odvolací soud dovodil dotčení osobnostních práv dovolatele, dovolání proto fakticky nenapadá správnost aplikace ustanovení §11, resp. §13 o.z. odvolacím soudem. Dovolatel však nesouhlasí s užitím ustanovení §3 odst. 1 o.z. v dané věci
a vytýká, jakým způsobem soud vyložil možnost užívání IČZ žalobcem.
Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí
bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 o.z.).
Pokud zmíněné ustanovení o.z. zmiňuje fenomén dobrých mravů, pak v souvislosti s případy, kdy výkon práva v konkrétním případě sice neodporuje zákonu, je však v rozporu s dobrými mravy. Přitom postačuje, že výkon práva je (objektivně vzato) s těmito mravy v rozporu, aniž by bylo třeba zavinění jednajícího, resp. vědomí jednajícího o tom. Pokud soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 o.z. neposkytne, resp. odepře výkonu práva právní ochranu, nezmění se (kromě tohoto odepření) nic
na existenci vlastního práva, resp. není tak založeno případné nové právo. Proporcionální užití zmíněného ustanovení realizuje potřebnou vazbu mezi občanskoprávními normami a mravním řádem společnosti (obdobně srovnej Občanský zákoník – komentář, JUDr. Oldřich Jehlička, CSc. a kol., 9. vydání 2004, C.H. BECK, str.38 násl.).
V souzené věci odvolací soud dospěl k již uvedenému závěru, že ze sporem dotčeného přípisu se objektivně nepodává, že by žalobce razítko padělal, popřípadě zneužil, že však je možno logicky dovodit, že zdravotnické zařízení žalobce recepty
s padělaným nebo zneužitým razítkem k proplácení předkládá. Ač v tom odvolací soud spatřuje neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, současně přiléhavá je jeho navazující úvaha, že s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze žalobci právo
na ochranu jeho osobnosti přiznat.
Nelze přehlédnout, že odvolací soud při úvaze o užití ustanovení §3 odst. 1 o.z. na posuzovaný případ, vyšel z toho, že i když nebylo zjištěno užití razítka s dotčeným IČZ, bylo v odvolacím řízení prokázáno, že na jedenácti receptech vystavených v letech 1997 až 1999 žalobcem bylo uvedeno ručně psané IČZ (kdy uvádění IČZ je podle §4 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 343/1997 Sb., kterou se stanoví způsob předepisování léčivých přípravků a pravidla jejich užívání, ve znění pozdějších předpisů, náležitostí receptu). Každé zdravotnické zařízení (včetně nestátních) má povinnost mít identifikační číslo přidělované Českým statistickým úřadem nebo rejstříkovým soudem. Kromě toho je užíváno identifikační číslo zařízení (IČZ). To bylo žalobci přiděleno žalovanou Smlouvou o úhradě za potřebnou zdravotní péči, kterou účastníci uzavřeli dne 30. června 1992 na dobu dvou let, přičemž podle článku VII odst. 5 smlouvy (nesprávně uvedeno čl. VIII odst. 5) bylo určeno, že žalobci se pro komunikaci mezi zdravotnickým zařízením a okresní pojišťovnou stanoví identifikační číslo 10 004. Tato smlouva byla mezi účastníky uzavřena podle zákona č. 550/1991 Sb.,
o všeobecném zdravotním pojištění, který v §13 odst. 1 ukládal žalované, jako tehdejší jediné zdravotní pojišťovně, povinnost uzavřít smlouvu se všemi zdravotnickými zařízeními (včetně nestátních) na dobu dvou let. Další smlouva však mezi účastníky uzavřena nebyla, což ani sám dovolatel v dovolání nezpochybňuje.
Jestliže tedy ke dni 31. prosince 1993 smluvní vztah, který mezi účastníky existoval na podkladě Smlouvy o úhradě za potřebnou zdravotní péči ze dne 30. června 1992, skončil, avšak žalobce i nadále užíval takto mu žalovanou přidělené IČZ, jeví se úvahy odvolacího soudu, které vedly k zamítnutí této žaloby, jako opodstatněné.
Dovolací soud se proto s uvedeným závěrem odvolacího soudu, jenž s odkazem
na ustanovení §3 odst. 1 o.z. vyloučil přisouzení satisfakčních instrumentů ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.s.ř. žalobci, ztotožnil.
Vzhledem k důvodům podaného dovolání je tak třeba napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako správný. Nejvyšší soud české republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5
ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu