ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.493.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 493/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce nezletilého L. L., zastoupeného matkou V. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 42/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2005, č.j. 21 Co 89/2005-262, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. října 2004, č.j. 17 C 42/2002-231, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že smlouva o převodu rozděleného obchodního podílu společníka společnosti C. HK, s.r.o., z 25.3.1999, je vůči žalobci právně neúčinná v té části smlouvy, ve které J. B. starší převedl na žalovaného J. B. mladšího část svého obchodního podílu o velikosti 70 % na společnosti C. HK, s.r.o. (výrok I.) Ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému ve vztahu k žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.). Současně nepřiznal žalovanému ve vztahu k žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vycházel shodně se soudem prvního stupně zejména ze zjištění, že žalobce i žalovaný jsou syny J. B. staršího. Žalobce přitom má za ním vymahatelnou pohledávku z titulu dlužného i běžného výživného. Dne 25.3.1999 uzavřel J. B. starší jako společník obchodní společnosti C. HK, s.r.o., smlouvu o převodu rozděleného obchodního podílu, kterou převedl na žalovaného 70 % tohoto rozděleného obchodního podílu v hodnotě 70.000,- Kč a zbývajících 30 % na třetí osobu. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobu na určení částečné neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 25.3.1999 je třeba zamítnout již z důvodu, že v době uzavření smlouvy nebylo podle platných právních předpisů dovoleno vést výkon rozhodnutí postižením obchodního podílu. Považoval tudíž za nadbytečné, pokud se soud prvního stupně zabýval jinými důvody pro zamítnutí žaloby z hlediska naplnění dalších předpokladů právní neúčinnosti části předmětné smlouvy ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Odvolací soud dovodil, že před 1.1.2001, kdy nabyl účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl mimo jiné změněn občanský soudní řád, nebylo možné obchodní podíl postihnout výkonem rozhodnutí, a to ani výkonem rozhodnutí postižením jiných práv podle §320 o.s.ř. Soudní praxe (s poukazem na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 32/1997 a Rc 63/2004) přitom především vycházela z toho, že obchodní podíl je širokým souhrnem práv a povinností společníka ve vztahu ke společnosti a zahrnuje i práva a povinnosti nemajetkové povahy. Tato zásada byla prolomena až změnou provedenou k 1.1.2001 již citovaným zák. č. 30/2000 Sb. Dle odvolacího soudu obsah pojmu „zkrácení uspokojení pohledávky věřitele,“ jak je uvedeno v §42a odst. 1 obč. zák., nelze vykládat jinak, než že dlužník zmenší svůj majetek a věřitel je tak zbaven možnosti se z tohoto ušlého majetku dlužníka uspokojit. Pojem „možnost uspokojit se z ušlého majetku“ je pak třeba vykládat jako právo vést na tento majetek výkon rozhodnutí (v současné době i exekuci podle exekučního řádu). V souladu s tímto vymezením uvedených pojmů dospěl odvolací soud k závěru, že pokud v době uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu nebylo možné vést výkon rozhodnutí jeho postižením, a to ani podle §320 o.s.ř., pak nelze ani uzavřít, že by odporovatelným úkonem (smlouvou o převodu obchodního podílu) ušlo objektivně z majetku dlužníka něco, z čeho by věřitel mohl svoji pohledávku uspokojit – co by tedy mohl podrobit výkonu rozhodnutí, a proto nemohlo objektivně dojít ke zkrácení věřitelových práv. Vzhledem k tomu, že neúčinnost působí ex tunc, nemůže se žalobce úspěšně dovolávat procesní zásady uvedené v §154 odst. 1 o.s.ř., podle které je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Vlastnosti předpokládané zákonem v §42a obč. zák. (včetně schopnosti způsobit zkrácení uspokojení pohledávky věřitele) musel odporovatelný úkon splňovat v době, kdy byl učiněn, tedy v projednávané věci dne 25.3.1999. Nemožnost uspokojit se postižením obchodního podílu výkonem rozhodnutí nelze odstranit námitkou, že z titulu obchodního podílu plyne pro společníka i právo na podíl na zisku obchodní společnosti, který by výkonem rozhodnutí postižen být mohl, např. přikázáním pohledávky (§312 a násl. o.s.ř.). Důsledky neúčinnosti se týkají jen toho majetku, který úspěšně ušel odporovaným úkonem, to znamená, který byl předmětem tohoto právního úkonu. Na tom ke dni 25.3.1999 nemohlo nic změnit ani to, že podle úpravy platné od 1.1.2001, zaniká-li nařízením výkonu rozhodnutí podle §320a účast povinného v obchodní společnosti nebo družstvu nebo zrušuje-li se tím obchodní společnost, postihuje výkon rozhodnutí pohledávku povinného z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku a na výkon rozhodnutí pro tyto pohledávky se obdobně užijí ustanovení §312 odst. 2, §313 až §316 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za otázky zásadního právního významu považuje „1) zda bylo možné postihnout výkonem rozhodnutí obchodní podíl dlužníka J. B. st. před dnem 1.1.2001, 2) zda dřívější rozhodnutí soudů ohledně problematiky nemožnosti vést výkon rozhodnutí prodejem obchodního podílu pozbyly již před 1.1.2001 aktuálnosti s ohledem na záměr zákonodárce rozšířit možnost výkonu rozhodnutí i na obchodní podíl, 3) zda pro posouzení možnosti odporovatelnosti právního úkonu z hlediska přípustnosti výkonu rozhodnutí ohledně převedených majetkových hodnot je rozhodující okamžik převodu majetkové hodnoty, okamžik podání odpůrčí žaloby či okamžik rozhodování soudu o podané odpůrčí žalobě, 4) zda je možné za zkrácení možnosti uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele považovat stav, kdy v souvislosti s převodem obchodního podílu na společnosti s ručením omezeným z dlužníka na osobu blízkou pozbyl věřitel (žalobce) možnost domáhat se případného uspokojení z požitků náležejících společnosti s ručením omezeným (např. podíl na zisku společnosti, podíl na likvidačním zůstatku).“ K první a druhé otázce dovolatel zejména namítá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1995, publikované pod čj. Rc 32/1997, citované odvolacím soudem, dle něhož není přípustný výkon rozhodnutí postihující obchodní podíl společnosti s ručením omezeným, je již překonáno, s ohledem na výslovnou úpravu umožňující tento způsob výkonu rozhodnutí od 1.1.2001. Ohledně třetí otázky dovolatel především poukazuje na závěr „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1290/01,“ že „pohledávka věřitele nemusí být v době uskutečnění právního úkonu zkracujícího uspokojení věřitele ještě vymahatelná ani splatná, rozhodující je, aby byla pohledávka věřitele splatná v době rozhodování soudu prvního stupně o odpůrčí žalobě.“ Z uvedeného právního názoru dovozuje, že není třeba, aby již v době učinění právního úkonu zkracujícího uspokojení věřitele bylo možné vést ze strany věřitele výkon rozhodnutí ohledně majetkové hodnoty dlužníkem převedené na osobu blízkou, rozhodující je, zda je možné takovýto výkon rozhodnutí vést v době rozhodování soudu o předmětné odpůrčí žalobě. Možnost provést výkon rozhodnutí již v době uskutečnění právního úkonu dlužníkem tedy není podmínkou pro úspěch odpůrčí žaloby. Pokud jde o čtvrtou otázku, dovolatel zejména uvedl, že dlužník J. B. st. byl před dnem 25.3.1999 jediným společníkem společnosti C. HK, s.r.o., jejíž obchodní podíl měl z hlediska ocenění znalcem značnou cenu. V letech 1997 a 1998 činil zisk uvedené společnosti okolo 250.000,- Kč, přitom byly dány předpoklady, že společnost bude zisková i v následujících letech, a že dlužník bude mít nárok na odpovídající podíly na zisku, případně mu mohl vzniknout podíl na likvidačním zůstatku, nebo by např. mohl získat příjmy za případný prodej či pronájem podniku apod. Převodem obchodního podílu dne 25.3.1999 se dlužník zbavil všech budoucích v úvahu připadajících majetkových příjmů souvisejících s účastí na předmětné obchodní společnosti, z čehož je patrné, že došlo ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky a že žaloba byla důvodná. Z uvedeného dle dovolatele vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a zejména zdůraznil, že rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., když řešená právní otázka byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen, shoduje s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.4.2004, sp. zn. 30 Cdo 2170/2003, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1290/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod číslem C 1177, ročník 2002, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7.1995, sp. zn. 7 Cmdo 9/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 32, ročník 1997, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 101/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 63, ročník 2004). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovaným (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce tudíž není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 1.125,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 1.200,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu