ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.563.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 563/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. B., proti žalovanému Mgr. J. V., zastoupeného advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 14/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 93/2005-343, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 33 C 14/2000-165, zamítl ve výroku I. žalobu na uznání žalovaného povinným na své náklady
v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění: \" V P. č. 42 ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V.\". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a
ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to úmyslně v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Dále zamítl ve výroku II. žalobu na uznání žalovaného povinným zaplatit žalobci jako náhradu nemajetkové újmy částku 500.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě státem placených nákladů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v novinách P. č. 42, ročník 9, vydaných ve 46. týdnu roku 1998, byl zveřejněn článek žalovaného \"Vyjádření starosty J. V.\", v němž bylo o žalobci uvedeno, že spolupracoval se Státní bezpečností a v 70. letech byl nasazen na sledování a udávání katolického kněze a samozřejmě politického vězně P. S. a že byl využíván na sledování kolegů
v autoškole a na sledování vízových cizinců v hotelu. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka J. L., bývalého příslušníka Státní bezpečnosti a jeho \"osobních plánů práce z let 1974 a 1975\", dospěl k závěru, že uvedená tvrzení o žalobci jsou pravdivá.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. července 2003, č.j. 1 Co 105/2003-220, změnil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen na své náklady v soukromých novinách \"P.\" zveřejnit omluvu tohoto znění:
\"V P. č. 42, ročník 9, který vyšel ve 46. týdnu 1998, jsem nechal svým jménem zveřejnit článek pod názvem \"Vyjádření starosty J. V.\". V něm jsem osočil pana R. B. ze spolupráce s bývalou Státní bezpečností, konkrétně ze sledování a udávání kněze P. S., ze sledování kolegů pana B. v autoškole a ze sledování vízových cizinců v hotelu. To vše není pravda, zveřejnil jsem to
v rámci předvolebního boje, za což se panu B. tímto omlouvám.\" Odvolací soud zamítl žalobu, aby znění omluvy obsahovalo slovo \"úmyslně\". Výrok II. - IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Výrok, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, odvolací soud zdůvodnil především odkazem na ustanovení §11 a §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). Odvolací soud připomněl, že předpokladem hmotněprávní odpovědnosti podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. je existence zásahu do práv chráněných ustanovením §11 a násl. o.z., který je neoprávněný a současně objektivně způsobilý tato chráněná práva porušit, popřípadě ohrozit. Neoprávněným zásahem je zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje práva chráněná ustanovením §11 a násl. o.z. Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tvrzení, že spolupracoval s bývalou Státní bezpečností, sledoval a udával kněze P. S., sledoval kolegy v autoškole a vízové cizince v hotelu, obsažených v článku žalovaného ve výše uvedených novinách.
Odvolací soud se po opakování a provedení dalších důkazů neztotožnil ohledně pravdivosti předmětných tvrzení o žalobci se závěrem soudu prvního stupně. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla podle odvolacího soudu prokázána. Šlo přitom o tvrzení, která byla objektivně způsobilá poškodit osobnostní práva kohokoli, tedy i žalobce a došlo jimi k neoprávněnému zásahu do práv žalobce.
O dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu o přisouzení morální satisfakce podal žalovaný včasné dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. června 2004, č.j. 30 Cdo 2158/2003-282, kterým toto dovolání zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
V dalším řízení, jehož předmětem byla žalobcem požadovaná náhrada nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2004, č.j. 33 C 14/2000-318, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč (výrok I.), zatímco žalobu o zaplacení další částky 400.000,- Kč zamítl (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně doplnil dokazování a na jeho základě zjistil, že
po zveřejnění předmětného článku v tisku značně ochladly styky žalobce
s příbuznými. Dotčené tvrzení mělo nepříznivý dopad i na jeho rodinný život a
na jeho zájmovou činnost i na možnost jeho profesního uplatnění. Dovodil, že označení žalobce jako spolupracovníka Státní bezpečnosti, který měl udávat vízové cizince, spolupracovníky v autoškole a katolického kněze P. S., které bylo nepravdivé, bylo značně difamující a objektivně způsobilé poškodit čest a vážnost žalobce na veřejnosti, a to nejen v místě jeho bydliště. Nešlo o běžnou újmu, takže s ohledem na intenzitu, povahu a způsob tohoto zásahu měl za odůvodněné přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč. Ve zbytku požadované částky proto pak žalobu zamítl.
O odvolání žalovaného proti vyhovujícímu výroku tohoto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 93/2005-343, kterým rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) v tomto výroku potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolacího přezkumu bylo posouzení otázky, zda v dané věci jsou splněny předpoklady
pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích a její výše. Odvolací soud odkázal na ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z., přičemž se ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. Nepravdivé označení žalobce jako spolupracovníka Státní bezpečnosti a tvrzení, že sledoval a udával kněze, sledoval kolegy v autoškole a hosty v hotelu, takže takto nízkým způsobem spolupracoval s organizací, odsuzovanou společností jako zločineckou, uveřejněné v regionálním tisku vydávaném v místě, kde žalobce žije a kde žalovaný navíc byl starostou tohoto města, bylo z objektivního pohledu způsobilé snížit jeho čest a důstojnost a jeho vážnost ve společnosti ve značné míře. Žalobce prokázal negativní dopady tohoto neoprávněného zásahu. Uvedeným následkům neoprávněného zásahu a okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§13 odst. 3 o.z.), podle odvolacího soudu odpovídala i výše soudem prvního stupně přisouzené náhrady nemajetkové újmy. Odvolací soud závěrem připomněl, že námitka žalovaného, že jméno žalobce bylo již dříve uveřejněno v tzv. Cibulkových seznamech, je pro posouzení věci bez právního významu, protože tyto seznamy byly vydány k tomu neoprávněným subjektem a nadto v nich nebyly zmíněny ani další žalovaným uveřejněné difamující údaje.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaného dne 12. července 2005, přičemž téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 9. září 2005 včasné dovolání, o němž předpokládá, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Vytýká, že v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř. nebyly náležitě zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, což je vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud vycházel z nesprávného skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývajícího z nedostatečného dokazování, ač sám mohl podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. dokazování opakovat nebo doplnit. Vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak v řízení nevyšly najevo.
Žalobce, který v řízení neunesl důkazní břemeno, neprokázal negativní dopady uveřejněného článku na jeho rodinný život. Není jasné, v čem je spatřováno snížení důstojnosti žalobce ve značné míře. Stranou pozornosti zůstalo i to, že jméno a příjmení žalobce bylo podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 107/2002 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zveřejněno Ministerstvem vnitra ČR. Zohledněna nebyla ani skutečnost, že text byl zveřejněn v roce 1998, avšak žalobce podal žalobu až v roce 2000, což nasvědčuje tomu, že žalobce sám nepřikládal článku soudem určenou (dovozenou) závažnost z hlediska zásahu do práva na ochranu osobnosti.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ač bylo dokazování z hlediska předmětu řízení nedostatečné, a sám další důkazy neprovedl. Soudy měly rozdílný přístup k důkazům navrhovaným žalobcem
a žalovaným. V této souvislosti žalovaný upozornil též na důvod pochyb o (ne)podjatosti soudkyň odvolacího soudu, přičemž poukazuje na to, že rozhodovaly jiné předcházející věci, které měly s projednávanou věcí souvislost.
Závěrem dovolatel vyslovuje přesvědčení, že morální zadostiučinění přisouzené žalobci je plně postačující. Proto navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobce vyjádřil vlastnoručně sepsaným podáním ze dne 21. listopadu 2005, v němž se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožňuje.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř, je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. l o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť v tomto případě odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (nikoliv tedy změnil).
Při úvaze o případné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je nutno vycházet ze skutečnosti, že dovolání je v tomto případě přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V souzené věci předcházel rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
7. prosince 2004, č.j. 33 C 14/2000-318, rozsudek téhož soudu ze dne 27. března 2001, č.j. 33 C 14/2000-81 (zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
30. listopadu 2001, č.j. 1 Co 143/2001, 1 Co 144/2001-121), a rozsudek ze dne
21. ledna 2003, č.j. 33 C 14/2000-165 (výrok o náhradě nemajetkové újmy v penězích zrušen zmíněným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2003, č.j. 1 Co 105/2003-220). V obou těchto případech byl návrh jak na přisouzení morální satisfakce podle ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak na přiznání relutárního zadostiučinění podle §13 odst. 2 téhož zákona, v plném rozsahu zamítnut. Důvodem zrušení prvního z těchto rozhodnutí bylo odvolacím soudem konstatované procesní pochybení soudu prvního stupně. V druhém případě bylo důvodem zrušení uvedeného výroku rozsudku soudu prvního stupně to, že na rozdíl od tohoto soudu soud druhého stupně dovodil, že ze strany žalovaného došlo k zásahu do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Tímto právním názorem byl soud prvního stupně při svém dalším rozhodování vázán. Dovolání žalovaného v této věci je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly, byť sám dovolatel dovolání odůvodňuje mimo jiné i odkazem na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (k čemuž bude zmínka v závěru tohoto odůvodnění).
Bylo již uvedeno, že dovolatel současně též uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a újmou na právu fyzické osoby na ochranu její osobnosti.
Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných podmínek:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě musí dojít ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře.
U prvního z naznačených předpokladů pro úspěšnost požadavku na přisouzení relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v takovém případě nepostačuje zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z., a to zejména z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků, které postiženému vznikly.
U druhého z předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění musí být především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání a veřejnému ohlasu nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její lidské důstojnosti a vážnosti ve společnosti, jako závažnou. Z uvedeného vyplývá, že relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje proto až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186).
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že odvolací soud věc posoudil na základě konkrétních skutkových zjištění v souladu s uvedenými zásadami, když současně logicky zdůvodnil, proč případně nepostačuje, aby bylo žalobci poskytnuto pouze morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z. Ostatně ani sám dovolatel neuvedl takové skutečnosti, které by eventuálně naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. skutečně odůvodňovaly.
Dovolání žalovaného však obsahuje výtky týkající se úrovně skutkových zjištění, jež byly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Dovolatel tak fakticky uplatňuje i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K tomu, aby se
o takovou vadu jednalo, muselo by být zjištěno, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, bylo vadné. Muselo by tak jít
o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. Tak tomu však není v souzené věci, pokud soudy obou stupňů shledaly podle názoru dovolacího soudu dostatečný skutkový základ pro úvahu, že zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce dosahuje té míry, která podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. odůvodňuje přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. též pro posouzení okolností rozhodných pro stanovení výše této náhrady (§13 odst. 3 o.z.). Odpovídajícím způsobem též zdůvodnily, na základě kterých důkazů provedených v řízení k těmto závěrům dospěly.
Nelze tak ani eventuálně dovodit, že by řízení u dovolacího soudu bylo poznamenáno případnou vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. např. v důsledku neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu. Nedůvodné jsou též pochybnosti dovolatele o nepodjatosti senátu odvolacího soudu, které zdůvodňuje tím, že členky tohoto senátu již rozhodovaly v předchozích věcech, které měly souvislost s projednávanou věcí. Dovolatel v tomto případě zcela přehlíží fakt, že důvodem pro vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 4 o.s.ř.). Nadto se členky uvedeného senátu k této námitce vyjádřily tak, že nemají žádný poměr k uvedené věci, k účastníkům, ani k jejich zástupcům. Okolnosti, které by ve smyslu ustanovení §14 o.s.ř. tyto soudkyně vylučovaly z projednávání a rozhodnutí této věci, takto zjištěny nebyly.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením
§243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu