ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.690.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 690/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované H. S., o zrušení výživného manželky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 278/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2005, č. j. 8 Co 88/2005 - 92, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2005, č. j. 8 Co 88/2005 - 92, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2005, č. j. 8 Co 88/2005 - 92, jímž byl ve výroku o zastavení řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se zamítá.
III. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2004, č. j. 28 C 278/2001 - 68, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 C 278/2001 - 87, se zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 5. 2004, č. j. 28 C 278/2001 - 68, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 C 278/2001 - 87, rozhodl, že vyživovací povinnost žalobce ve výši 2.000,- Kč měsíčně vůči žalované podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č. j. 60 C 248/06 - 119, se s účinností od 6. 8. 2001 zrušuje, řízení o návrhu žalobce, aby byla zrušena jeho povinnost platit žalované nedoplatek na výživném ve výši 91.290,- Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně až do úplného zaplacení k rukám žalované, zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 60 C 248/96, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2000, byla žalobci uložena povinnost platit na výživu žalované částku 2.000,- Kč měsíčně a za dobu od 12. 7. 1996 do 30. 4. 2000 byl zavázán zaplatit žalované dlužné výživné v částce 91.290,- Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.
P 901/96, 44 Ssv 3/97, byl tehdy nezletilý syn účastníků V., svěřen do výchovy matky a otci byla uložena povinnost platit na jeho výživu částku 1.200,- Kč měsíčně, byl zavázán zaplatit dlužné výživné na syna a byl upraven styk otce s dítětem; k odvolání otce (žalobce) byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 42 Co 1022/2000, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2001, tak, že tehdy nezletilý V. byl svěřen do výchovy otce, matce bylo stanoveno výživné a byl upraven její styk s dítětem. Vzhledem k tomu, že se žalovaná od 8. 1. 2001 o syna V. (kromě placení výživného) nezajímala, byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. 76 P a Nc 192/2001, P 901/96, který nabyl právní moci dne 20. 12. 2001, zbavena rodičovské zodpovědnosti k tehdy nezl. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba o zrušení výživného je důvodná ode dne jejího podání, tj. od 6. 8. 2001, neboť chování žalované k synovi od 8. 1. 2001 je možno považovat za chování v rozporu s dobrými mravy, a jedná se tedy o změnu poměrů umožňující zrušení výživného pro manželku ve smyslu ust. §96 odst. 2 zákona o rodině. Výrok o zastavení řízení o žalobě, aby byla zrušena povinnost žalobce platit žalované nedoplatek na výživném ve výši 91.290,- Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně, soud odůvodnil ust. §153 odst. 3 a §104 odst. 1 o. s. ř., neboť v tomto rozsahu brání projednání věci neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (překážka věci pravomocně rozsouzené).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 3. 2005, č. j. 8 Co 88/2005 - 92, odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalobě o zrušení výživného bylo vyhověno, odmítl podle §218 písm. b) o. s. ř., ve výroku o zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že k podání odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně není žalobce subjektivně legitimován, neboť v tomto rozsahu bylo jeho žalobě vyhověno. Dále shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v části žaloby, jíž se žalobce domáhá, aby byla zrušena jeho povinnost zaplatit žalované nedoplatek na výživném za dobu od 12. 7. 1996 do 30. 4. 2000 v částce 91.290,- Kč, věc nelze projednat pro neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, kterou je překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ust. §159a odst. 5 o. s. ř. Žalobce v tomto řízení se domáhá projednání stejné věci, která již byla projednána a rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 60 C 248/96, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2000, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalované dlužné výživné za dobu od 12. 7. 1996 do 30. 4. 2000 ve výši 91.290,- Kč. Jde o stejnou věc, týkající se týchž účastníků, stejného předmětu řízení jen s tím rozdílem, že v daném řízení mají účastníci rozdílné procesní postavení. Odvolací námitku žalobce, že výživné bylo uvedeným rozsudkem přiznáno v rozporu s dobrými mravy a že žalovaná již za trvání manželství navazovala známosti s jinými muži, nepovažoval krajský soud za významnou pro posouzení věci, a to i s ohledem na ust. §163 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně) podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, neboť je nezákonné a nesprávné. Namítá, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2000, sp. zn. 60 C 248/96, je zmatečný, neboť k jeho vydání došlo v řízení, při němž byly porušeny základní principy civilního procesu a významným způsobem byla porušena jeho práva jako účastníka řízení; okresní soud při svém rozhodnutí nedostatečně objasnil skutkový stav a nezvážil všechny okolnosti případu a na základě toho pak vzal za prokázané, že jednání žalované nebylo v rozporu s dobrými mravy a proto má nárok na výživné. Dále dovolatel podrobně rozebral průběh předchozích řízení, zejména řízení o výživném manželky, v němž se podle něj nemohl účinně hájit a v němž došlo k nezákonnému postupu. Poukazuje na to, že žalovaná se o syna účastníků nikdy nestarala, a neměla tudíž nárok na výživné manželky, a dále na to, že řádně neplatí výživné na syna. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání žalobce proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně proti výroku, jímž žalobě bylo vyhověno, není přípustné, a že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu je sice podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. O žádný z případů zmíněných v těchto ustanoveních však v souzené věci, pokud dovolání směřuje proti výroku o odmítnutí odvolání, nejde.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána již proto, že napadené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce, není usnesením ve věci samé (k výkladu pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod pořadovým číslem 61).
Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení §238 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení nebo o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§235h odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Totéž platí o ustanovení §238a o. s. ř. zakládajícím přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, o povinnostech vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 (§336n) a v §338 za odst. 2 o. s. ř.
Napadené usnesení též není rozhodnutím, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, nebo jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, o přistoupení dalšího účastníka nebo o záměně účastníka (srov. §239 odst. 1 o. s. ř.). Rovněž nejde o usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1, či potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle §107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka nebo o záměně účastníka (srov. §239 odst. 2 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chce dovolatel učinit předmětem dovolacího přezkumu, nemůže být konečně podřazeno ani pod ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání, které žalobce podal proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto, nelze opřít o žádné z výše uvedených procesních ustanovení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, odst. 6 části věty za středníkem o. s. ř. a podle §218 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu.
Tato zákonná úprava je důsledkem závaznosti pravomocného rozsudku, vyjádřené v ust. §159 odst. 4 o. s. ř., podle něhož v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Předpokladem překážky věci pravomocně rozsouzené je totožnost obou věcí. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného) a totožností předmětu řízení, který je určen konečným petitem žaloby a vymezen skutkovými okolnostmi, jimiž je petit zdůvodněn. O totožnost předmětu řízení jde tedy v případě, jestliže tentýž nárok vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) v předchozím řízení.
Ten, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí ukládající mu platební povinnost, je tímto výrokem vázán a nemůže proto v jiném řízení úspěšně uplatňovat nárok na zrušení této povinnosti stanovené tímto rozhodnutím s tvrzením, že ve skutečnosti mu žádná platební povinnost neměla být uložena. Ani soud při posouzení právního vztahu účastníků nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť i soud je ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř. vázán výrokem rozhodnutí, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na plnění. Otázku existence téhož nároku ve vztahu mezi týmiž účastníky soud nemůže v jiném řízení znovu posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. Brání tomu ust. §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř., které ukládá soudu vycházet při řešení předběžné otázky z rozhodnutí, jímž o této otázce bylo rozhodnuto.
V daném případě bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 60 C 248/96, pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalobce vůči žalované platit jí na výživu částku 2.000,- Kč měsíčně a za dobu od 12. 7. 1996 do 30. 4. 2000 byl žalobce zavázán zaplatit žalované dlužné výživné v částce 91.290,- Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně až do úplného zaplacení. Proto v tomto následném řízení, v němž se žalobce domáhá, aby byla zrušena jeho povinnost zaplatit žalované nedoplatek na výživném za uvedené období ve výši 91.290,- Kč ve splátkách po 1.000,- Kč měsíčně až do úplného zaplacení k rukám žalobkyně, nelze ani jako předběžnou otázku řešit, zda žalobce měl povinnost vůči žalované či nikoliv, přičemž není ani rozhodující, zda skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. V rozsahu rozsudkem přiznané částky 91.290,- Kč je totiž soud při posouzení nároku na zrušení této povinnosti vázán předchozím soudním rozhodnutím o této povinnosti; změna rozsudku odsuzujícího k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, nestanoví-li zákon jinak, je přípustná od doby, kdy došlo ke změně poměrů (§163 odst. 1 o. s. ř.).
Protože výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení podle §104 odst. 1 věta první o. s. ř., je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 část věty před středníkem a odst. 6 o. s. ř. usnesením zamítl.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřuje „dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvého stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2006
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu