ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.834.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 834/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce O. – M. , spol. s r.o. , zastoupeného advokátkou, proti žalované H. S. , zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti darovacích smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 292/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2005, č.j. 20 Co 222/2005-74, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. ledna 2005, č.j. 12 C 292/2001-56, jímž bylo vyhověno žalobě na určení, že darovací smlouvy uzavřené dne 12.11.1997 a 13.12.1998 mezi dárcem J. S. a žalovanou jako obdarovanou o převodu ve výroku rozsudku blíže označených nemovitostí jsou vůči žalobci právně neúčinné, a žalované byla dále uložena povinnost zaplatit žalobci 193.190,- Kč s příslušenstvím k rukám jeho právního zástupce (výrok I.). Ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že jejich výše činí 53.065,- Kč, jinak jej potvrdil (výrok II.). Současně zavázal žalovanou k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci v zákonné lhůtě ve výši 33.630,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel zejména ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníkovi J. S., v době uzavření uvedených darovacích smluv manželu žalované, vymahatelnou pohledávku ve výši 193.190,- Kč s příslušenstvím, přiznanou mu na základě platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7.10.1998, č.j. 9 C 1587/98-6, který nabyl právní moci dne 4.12.1998. V důsledku předmětných dohod došlo ke zkrácení možnosti uspokojení pohledávky žalobce. Žalované se nepodařilo jako osobě blízké s přihlédnutím ke všem okolnostem prokázat, že úmysl dlužníka zkrátit žalobce nemohla ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Protože není možné uspokojit věřitele z toho, co těmito odporovatelnými úkony ušlo z dlužníkova majetku, je důvodná žaloba i v části, v níž se žalobce domáhá po žalované peněžité náhrady ve výši přiznané uvedeným platebním rozkazem. Odvolací soud dovodil, že v posuzovaném případě byly splněny všechny podmínky odporovatelnosti dle ustanovení §42a obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje „v posuzování otázky smyslu poučení dovolatelky jako účastnice řízení, její povědomosti o nezbytných tvrzeních a důkazních návrzích a v té souvislosti absence u soudního jednání a ve spojení s tím srovnání stupnice procesních hodnot (u nichž podle dovolatelky má a musí dominovat princip spravedlivého rozhodnutí nad formálními principy v úrovni procesních fikcí, bez nichž se jinak občanské právo procesní neobejde).“ Dovolatelka namítá, že pokud jde o poučení o povinnostech žalované v řízení před soudem prvního stupně v dotčené věci, uvedené poučení, mající zcela paušální povahu, nemůže mít – v její neprospěch – ten význam, který mu připisuje bez náležitého sledování všech důsledků této skutečnosti Městský soud v Praze, předně v tom směru, že H. S. se k jednání soudu prvního stupně bez omluvy nedostavila. Dovolatelka má dále za to, že konstatování odvolacího soudu (stran možné důkazní nouze v důsledku úmrtí jejího manžela), jež odůvodnilo neúspěch žalované v odvolacím řízení, nebylo odvolacím soudem vyvozeno náležitě se zřetelem k zásadě obsažené v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 601/02, jež vyjadřuje, že rozhodné skutečnosti mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí přednesu účastníka. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud favorizoval nepatřičně v konkurenci uplatňování zásad formální a materiální pravdy zásadu prvou, což se nejeví spravedlivým. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a dále odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. - vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2006
JUDr. Karel Podolka
předseda senátu