ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.924.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 924/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce T. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o 272.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 110/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č.j. 3 Co 48/2003- 102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2004, č.j. 3 Co 48/2003- 102, se ve výrocích ve věci samé, pokud jimi byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
a ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2003, č.j. 37 C 110/2002-64, uložil výrokem I. žalované povinnost zaplatit žalobci autorskou odměnu ve výši 92.500,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. stanovil povinnost žalované vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 180.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníky bylo dohodnuto vydání kalendáře, jehož autorem a uspořadatelem byl žalobce. Náklad byl stanoven na 1.000 výtisků. Autorská odměna žalobce byla v tomto případě sjednána na 100.000,- Kč.
Pro případ, že by se kalendář nepodařilo prodat v tomto rozsahu, byla by činila autorská odměna žalobce pouze 60.000,- Kč. V kalendáři bylo užito 13 fotografických děl žalobce. Žalovaný však ve skutečnosti vydal celkem 2.150 výtisků těchto kalendářů, z čehož jich bylo určeno dvacet pět (správně zřejmě 250) pro žalobce a tisíc devět set bylo použito Armádním sportovním centrem D. P. Nesporným se stal nárok žalobce jako autora a uspořadatele kalendáře na zaplacení autorské odměny ve výši 92.500,- Kč s příslušenstvím podle zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském,
o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen \"autorský zákon\"). Za situace, kdy žalobce dal souhlas pouze k vydání nákladu v počtu jednoho tisíce těchto kalendářů a žalovaný jich neoprávněně vydal více, soud prvního stupně žalobci přiznal současně z titulu vydání bezdůvodného obohacení 180.000,- Kč v souvislosti s neoprávněným zásahem do jeho autorského práva.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2004, č.j. 3 Co 48/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v částce 50.500,- Kč s příslušenstvím. Pokud žalobce požadoval dalších 42.000,- Kč s příslušenstvím na autorské odměně
a 180.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně doplnil řízení opakovanými výslechy žalobce jako účastníka řízení a výslechy soudem prvního stupně již slyšených svědků pplk. Ing. P., Z. K. a Mgr. R. Připomněl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, které důkazy provedl, ale z důkazů výslechy svědků buď nevycházel, ač to blíže nevysvětlil, či těmto důkazům neuvěřil, aniž to ve svém rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Na rozdíl od něho tak odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru, že mezi účastníky sice došlo k platném uzavření licenční smlouvy ve smyslu ustanovení §46 autorského zákona, ale autorská odměna byla sjednána se souhlasem žalobce jen ve výši 60.000,- (včetně DPH v celkové výši 63.000,- Kč). Protože žalobce podle licenční smlouvy plnil, vznikl mu nárok
na zaplacení autorské odměny v dohodnuté výši. Odvolací soud dále došel k závěru, že do autorského práva žalobce nebylo neoprávněně zasaženo vydáním kalendářů v počtu 2.150 výtisků, neboť základní skutkové tvrzení žalobce o dohodnutém rozsahu nákladu jednoho tisíce kalendářů se mu nepodařilo prokázat. Nebyl proto shledán jako opodstatněný nárok vyplývající z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud proto rozhodl (s přihlédnutím k částce 12.500,- Kč zaplacené v průběhu řízení žalovaným
na autorskou odměnu žalobce) ve smyslu §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tak, jak již bylo uvedeno.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalobce doručen dne 12. listopadu 2004, přičemž právní moci nabyl dne 15. listopadu téhož roku.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 17. prosince 2004 včasné dovolání. Rozhodnutí ve věci samé napadá v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uvádí, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolatel namítá, že odvolací soud překročil meze stanovené v ustanovení
§213 odst. 2 o.s.ř. Pokud totiž shledal rozsudek soudu prvního stupně pro obecnost odůvodnění nepřezkoumatelným zejména v otázce hodnocení důkazů, měl mu vrátit věc k dalšímu řízení. Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když prolomil zásadu dvojinstančního řízení.
Žalobce se dále domnívá, že za situace, kdy obě strany sporu tvrdily, že účastníky byla uzavřena předmětná smlouva, avšak každý z účastníků uváděl její jiný obsah, nemohl soud tuto otázku považovat za nespornou. Zda tato smlouva byla či nebyla uzavřena, a zda je platná, není otázkou skutkovou, ale právní. Podle žalobce k uzavření smlouvy došlo, přičemž byl sjednán náklad v počtu 1.000 kalendářů (plus 250 kalendářů pro žalobce). Pokud se odvolací soud neztotožnil s tímto závěrem, nemohl ani dospět k tomu, že smlouva byla uzavřena na předem neurčený, nikoli neomezený náklad. Žalobce je také přesvědčen, že unesl důkazní břemeno ohledně autorské odměny ve výši 100.000,- Kč (vlastní účastnickou výpovědí i výpovědí svědkyně Mgr. R.). Naopak důkazy a tvrzení žalované strany vykazují závažné rozpory, které jsou podle názoru žalobce takového rozsahu, že neopodstatňují závěr, že odměna byla sjednána ve výši 60.000,- Kč plus DPH. Rozhodnutí tak zjevně vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud v dotčené části rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným výrokem byly změněny příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud pak rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v napadeném rozsahu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu dovolacím návrhem. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada se pak z obsahu spisu skutečně podává.
Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§220 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší, když tak učiní též tehdy, jestliže rozsudek není přezkoumatelný
pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů (§221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Druhé vydání, Praha 1996, str. 583). Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně
na projednávanou věc, která však jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§220 o.s.ř.), je v takovém případě důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní.
V opačném případě dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
V souzené věci soud prvního stupně dovodil opodstatněnost uplatněného nároku, a to jak na autorskou odměnu, tak z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud – jak již bylo uvedeno – však konstatoval, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, které důkazy provedl, ale z důkazů výslechy svědků buď nevycházel, ač to blíže nevysvětlil, či těmto důkazům neuvěřil, aniž to ve svém rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Přestože takto fakticky poukázal na nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného rozsudku, ve věci provedl obsáhlejší dokazování a sám ve věci rozhodl.
I když tedy v daném případě odvolací soud zjistil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, místo toho, aby toto rozhodnutí zrušil podle ustanovení
§221 odst. 1 písm. c) o.s.ř., sám postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř. a současně v protikladu k zásadě dvojinstančnosti řízení rozhodl dotčeným výrokem ve věci samé. Řízení tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej proto v této části zrušil (včetně výroku o nákladech řízení
před soudy obou stupňů) a vrátil věc ve vymezeném rozsahu odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.), aniž se tak zabýval dalšími v dovolání uplatněnými důvody. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu