ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.952.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 952/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. T., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t., o autorskoprávní nároky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 106/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č.j. 3 Co 37/2003-136, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 3 Co 37/2003-159, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2004, č.j. 3 Co 37/2003-136, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 3 Co 37/2003-159,
se ve výrocích ve věci samé, pokud jimi byl rozsudek soudu prvního stupně změněn,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2002, č.j. 37 C 106/2000-95, uložil ve výroku I. žalované zaslat žalobci na jeho adresu doporučeným dopisem písemnou omluvu ve znění: \"Dne 25. března 2000 odvysílala Česká televize na svém druhém programu dokument \"T. o. n. m.\", jehož jste autorem, do jehož obsahu a podoby Česká televize bez Vašeho souhlasu závažným způsobem zasáhla.
Za porušení Vašich autorských práv a zejména za poškození Vašeho díla a snížení jeho hodnoty se Vám tímto hluboce omlouváme.\". Výrokem II. rozsudku byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci jako zadostiučinění částku 373.000,- Kč, výrokem III. jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 173.000,- Kč a výrokem IV. a V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení placených státem.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §12, §13 a §32 zákona
č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (dále jen \"autorský zákon\"), v tehdejším znění. Vzal za prokázáno, že žalobce byl autorem dokumentárního filmu o J. P. \"Tvá oběť nebyla marná\". Současně bylo prokázáno, že dílo bylo žalovanou užito bez souhlasu žalobce pro jiné účely, než bylo vytvořeno, a smlouva
o tomto užití a šíření díla nebyla uzavřena. Žalobci proto náleží autorská odměna ve výši 50.000,- Kč. Kromě toho však byly současně do filmu učiněny zásahy, když zejména z něj byly vypuštěny celé pasáže, které autor pokládal za významné z hlediska uměleckého i historického. Za nevhodné pokládal i zařazení díla do nezávazného komponovaného pořadu a současně i to, že nebyl jako jeho autor v závěrečných titulcích. Za tento zvlášť závažný zásah do autorského práva mu proto soud vedle požadované omluvy přiznal částku 250.000,- Kč jako zadostiučinění v penězích.
Soud vzal dále za prokázané, že žalobce je autorem barevné umělecké fotografie sídla žalované na K. h. Fotografie byla původně pořízena
v osmdesátých letech minulého století pro pořad (tehdejší Československé televize) \"H. z r.\". Žalovaná jej však opakovaně použila bez souhlasu žalobce a bez zaplacení odměny za její užití jako znělky ve svém pořadu \"Ze zlatého fondu České televize\". V tomto pořadu bylo předmětné dílo užito opakovaně i po té, kdy s tím žalobce výslovně projevil nesouhlas. Podle znaleckého posudku náleží žalobci autorská odměna v přiměřené výši 123.000,- Kč. U požadavku finanční satisfakce soud přihlédl k tomu, že fotografie byla vytvořena pro znělku \"H. z r.\" a jednalo se o obrazovou znělku. Byla však mnohokrát reprízovaná v jiném pořadu a vzhledem k tomu, že žalobce nedal souhlas k jejímu užití, došlo k neoprávněnému zásahu do jeho autorských práv, za což žalobci přísluší požadovaná částka 123.000,- Kč jako finanční zadostiučinění.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. června 2004, č.j. 3 Co 37/2003-136, ve znění opravného usnesení ze dne 19. listopadu 2004, č.j. 3 Co 37/2003-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených výrocích II. a III.
ve věci samé v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci - nad pravomocně již přiznaných 6.000,- Kč - dalších 222.000,- Kč; v částce 318.000,- Kč jej pak změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů.
Za situace, kdy žalovaná již nezpochybňovala ani autorství žalobce k dílům ani způsob, jakým obě díla užila (co do rozsahu i způsobu užití), se odvolací soud zabýval především výší odměny, která by byla za užití obou předmětných děl přiměřená a dále tím, zda žalobci přísluší zadostiučinění v penězích a v jaké výši. Při svém rozhodování vycházel z důkazů provedených již před soudem prvního stupně. Doplnil však řízení opětovný výslechem žalobce jako účastníka řízení, opětovným výslechem znalce a provedením dalších listinných důkazů. Při úvaze o výši přiměřené odměny za užití dokumentárního filmového díla vycházel z odměn poskytovaných jiným autorům obdobných děl žalovanou a podpůrně ze sazebníku odměn, jímž provedl důkaz. Odhlédl tak od toho, jakou odměnu by žalobce mohl případně získat v zahraničí. Dospěl k závěru, že odměna 5.000,- Kč, kterou žalovaná nezpochybnila, je přiměřená, na rozdíl od výše, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně, který ji ani patřičně neodůvodnil. Odvolací soud proto žalobu co do částky 45.000,- Kč zamítl.
U odměny za užití fotografického díla vycházel (stejně jako soud prvního stupně) ze znaleckého posudku, který považoval požadovanou odměnu ve výši 123.000,- Kč zcela za přiměřenou. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v částce 122.000,- Kč (nad 1.000,- Kč nenapadených žalovanou).
Pokud jde o zadostiučinění v penězích požadované žalobcem za neoprávněné užití filmového dokumentárního díla došel odvolací soud k závěru, že zásahy do něj, včetně neuvedení jeho autora, a nevhodného zařazení dokumentu do programu, byly objektivně schopné způsobit žalobci újmu nemateriální povahy ve značném rozsahu.
Za přiměřenou však shledal (na rozdíl od soudu prvního stupně) jen částku 100.000,- Kč zadostiučinění, jako desetinásobek odměny, kterou žalobce obdržel za vytvoření díla v roce 1990. Co do částky 150.000,- Kč žalobu zamítl.
U zadostiučinění požadovaného v souvislosti s užitím fotografického díla odvolací soud neshledal předpoklady pro jeho přiznání. Soud dovodil, že žalobce neprokázal vznik závažné nemajetkové újmy a jiné zadostiučinění ani nepožadoval. Dílo nebylo užito způsobem snižujícím jeho hodnotu, neboť bylo užito jako znělka, byť v jiném pořadu, než pro který bylo vytvořeno, tedy k obdobnému účelu, pro který bylo vytvořeno. Proto požadovaný nárok ve výši 123.000,- Kč neshledal důvodným co
do základu a žalobu v tomto rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 31. srpna 2004, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 21. října 2004 včasné dovolání, kterým napadl jeho výroky o změně rozsudku soudu prvního stupně, kdy byla zamítnuta žaloba co do částky 318.000,- Kč. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.\").
Žalobce především napadá správnost výše přisouzené autorské odměny za užití jeho filmového dokumentárního díla, k níž dospěl odvolací soud. Uvádí, že žalovaná nezískala majetkový prospěch ve výši odměn, které sama vyplácí autorům obdobných děl, neboť za takových podmínek by žalobce souhlas s užitím svého unikátního dokumentu nevyslovil. Bylo třeba vycházet z ceny obvyklé, kterou by žalovaná či jiný subjekt musel za užití takového díla zaplatit. Žalobci byla jako odměna za dokument, který obsahuje unikátní a neopakovatelné záběry týkající se posledních dnů jedné z nejvýznamnější postav novodobé české historie J. P., přiznána stejná odměna jakou žalovaná vyplácí např. za reprízu reportáží o novém přírůstku v pražské ZOO apod. Pokud jde o stanovení ceny obvyklé, považuje žalobce za zásadní skutečnost, že za jedno užití části tohoto dokumentu v délce 22 sekund, zaplatila žalovaná žalobci částku 10.000,- Kč. Žalobcem požadovaná částka z titulu bezdůvodného obohacení
ve výši 50.000,- Kč v souvislosti s pořadem trvajícím 25 minut a 41 sekund je tak
(ve skutečnosti) pod hranicí ceny obvyklé.
Dále se žalobce ohrazuje proti nízké částce přiznané odvolacím soudem jako zadostiučinění v penězích. Domnívá se, že nebylo zohledněno, že žalovaná bezprecedentním způsobem porušila všechna práva autora ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 autorského zákona, jak uvedl žalobce ve svém žalobním návrhu. Přiznání nižšího zadostiučinění by bylo pro žalovanou, stejně jako pro ostatní subjekty užívající autorských práv třetích osob, jednoznačným signálem, že v zahraničí nemyslitelné porušování autorských práv, se v České republice vyplácí.
U zadostiučinění za dlouholeté protiprávní užívání fotografie by podle dovolatele výklad odvolacího soudu znamenal, že pokud třetí osoba nezasáhne do díla nebo jej neužije způsobem snižujícím jeho hodnotu, může jej odcizit, několik let bez souhlasu autora (resp. dokonce i proti jeho výslovnému zákazu) užívat, aniž mu tak způsobí závažnou újmu nemajetkové povahy. S tím žalobce nesouhlasí. Odvolací soud kromě toho učinil další závěr, který nemá podle žalobce oporu v obsahu spisu, totiž, že žalobce vytvořil fotografii jako součást znělky jiného pořadu. Znělka je samostatné audiovizuální dílo, které předznamenává uvedení jiných audiovizuálních děl, které povětšinou mají stejnou tématiku, námět či zpracování. Není součástí pořadu a je stejná i pro různé následující pořady. Foto pod titulky, jak úvodními tak závěrečnými, je součástí pořadu a na podkladové fotografii jsou titulky interpretů a tvůrců, kteří se
na pořadu podíleli. Žalobce poskytl svou fotografii pro konkrétní pořad Československé televize, a to \"H. z r.\", nesouhlasil však s jejím zařazením do dalšího díla, znělky, kterou žalovaná používá k uvedení jakýchkoliv archivních pořadů podle svého výběru. Proto považuje požadované zadostiučinění ve výši 123.000,- Kč za přiměřené.
Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\") ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadenými výroky byly změněny příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolací soud pak rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v napadeném rozsahu v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu dovolacím návrhem. Dovolací soud je přitom vázán nejen jeho rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným
v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada se pak z obsahu spisu skutečně zčásti podává, o čemž bude podán výklad později.
Podle ustanovení §12 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (autorský zákon), ve znění pozdějších změn a doplňků (jeho platnost skončila ke dni 30. listopadu roku 2000), které pojednává o obsahu autorského práva, má autor právo
a) na ochranu svého autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla,
b) s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a udílet svolení k jeho užití,
c) na odměnu za tvůrčí práci ve smyslu ustanovení §13 téhož zákona.
Podle §13 odst. 1 autorského zákona náleží autorovi při každém užití díla
(s výjimkami uvedenými v §15 téhož zákona) autorská odměna.
Ustanovení §32 citovaného zákona upravující nároky autorů v případech, kdy došlo k porušení jejich autorského práva, stanoví, že autor, jehož právo bylo porušeno, se může domáhat zejména toho, aby rušení jeho práva bylo zakázáno, následky porušení odstraněny a poskytnuto mu přiměřené zadostiučinění. Vznikla-li porušením práva závažná újma nemajetkové povahy, má autor právo na zadostiučinění v peněžité částce, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož
i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (odstavec 1).
Bylo již uvedeno, že předmětem dovolání žalobce učinil výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Takto byla zamítnuta žaloba v částech, pokud žalobce požadoval zaplacení další částky ve výši 45.000,- Kč z titulu úhrady autorské odměny za užití předmětného filmového dokumentu, dále pokud bylo požadováno zaplacení částky dalších 150.000,- Kč (nad přisouzených 100.000,- Kč) zadostiučinění za zásah do práv k filmovému dílu a částky 123.000,- Kč zadostiučinění za zásah do práv k fotografickému dílu (celkem tak byla žaloba zamítnuta v částce 318.000,- Kč).
U takto zčásti zamítnutého návrhu na úhradu autorské odměny za užití předmětného filmového dokumentu se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o odůvodněnosti žaloby co do základu. Pokud se však týkalo posouzení výše tohoto nároku odvolací soud poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně svůj závěr o odůvodněnosti požadované výše odměny nezdůvodnil. Vrchní soud v Praze pak ve věci sám rozhodl s poukazem především na výši odměn poskytovaných žalovanou jiným autorům obdobných děl, přičemž podpůrně vycházel ze sazebníku odměn z roku 1976(!), na jehož základě dospěl k závěru o obvyklosti odměn poskytovaných (žalovanou) jiným autorům obdobných děl.
Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout (§220 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší, když tak učiní též tedy, jestliže rozsudek není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů (§221 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Věcnou správností se rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení (J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. Druhé vydání, Praha 1996, str. 583). Odlišnost právního náhledu soudu druhého stupně
na projednávanou věc, která však jinak neodůvodňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§220 o.s.ř.), je v takovém případě důvodem pro kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Tím se účastníkům řízení dává možnost uplatnit právo vyjádřit se k věci, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní.
V opačném případě dochází k narušení zásady dvojinstančnosti řízení a k dotčení zásady práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V souzené věci soud prvního stupně dovodil konkrétní výši jinak opodstatněného nároku žalobce na autorskou odměnu za užití jím vytvořeného filmového dokumentu. Odvolací soud však - jak již bylo uvedeno - konstatoval, že soud prvního stupně tento výrok v zásadě náležitě neodůvodnil. Fakticky tak poukázal
na nepřezkoumatelnost odvoláním napadeného rozsudku v uvedeném výroku. Procesně však na tuto skutečnost odpovídajícím způsobem nereagoval. Ač tedy odvolací soud v tomto případě zjistil, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, místo toho, aby toto rozhodnutí zrušil podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. sám
v protikladu k zásadě dvojinstančnosti řízení rozhodl dotčeným výrokem ve věci samé. Řízení tak zatížil vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud však současně nemůže v této souvislosti pominout, že odvolacím soudem naznačené úvahy týkající se posouzení výše autorské odměny se nejeví jako zcela komplexní, pokud měl zato, že je třeba vycházet především z odměn poskytovaných jiným autorům obdobných děl žalovanou. Tento přístup fakticky neopodstatněně akcentuje v dané věci zcela monopolní postavení žalované pro stanovení výše autorské odměny. Přitom, byť podpůrně, přihlíží k historicky
i obsahově zcela evidentně překonanému sazebníku honorářů za šíření slovesné složky televizních děl z období sedmdesátých let minulého století. Tato okolnost se pak jeví
o to výrazněji právě v daném případě, kdy žalovaná zcela flagrantně zasáhla popsaným způsobem do autorských práv tvůrce, mimo jiné tím, že dílo o své újmě užila.
Obdobná procesní vada jako v případě rozhodnutí o autorské odměně za užití filmového dokumentu zatížila rozhodnutí odvolacího soudu i u rozhodování
o zadostiučinění požadovaném žalobcem v souvislosti s neoprávněným užitím jeho fotografického díla žalovanou. I zde totiž odvolací soud dospěl k závěru, že odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně není náležitě odůvodněn, avšak
i v tomto případě, aniž by v této části toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve věci sám rozhodl.
Nadto dovolací soud opět nemůže odhlédnout od skutečnosti, že ani tento nárok nebyl posouzen v plné šíři. Odvolací soud sice přiléhavě odkazuje na ustanovení §32 autorského zákona, avšak popsané okolnosti případu zcela zřejmě nehodnotí správně. Omezuje se ve své podstatě pouze na úvahu o tom, že do vlastního fotografického díla nebylo zasaženo, přičemž žalobce vznik závažné nemajetkové újmy neprokázal. Pomíjí, že z popsaného skutkového stavu zcela zřetelně objektivně vyplývá míra značné závažnosti dotčení těchto práv (dlouhodobé bezesmluvní užití díla, neuhrazení autorské odměny, pokračování v tomto užívání i přes později projevený nesouhlas autora).
V případě rozhodnutí odvolacího soudu o žalobcem požadovaném zadostiučinění za neoprávněné užití filmového dokumentárního díla, odůvodnění tohoto výroku napadeného rozsudku zcela správně vychází z jím popsaných okolností případu potud, pokud dovozuje, že je namístě přisouzení zadostiučinění v penězích podle §32 odst. 1 autorského zákona. Samotné zdůvodnění výše odvolacím soudem přisouzeného zadostiučinění však v zásadě nevychází z kritérií určených zmíněným ustanovením. Podle nich při stanovení výše peněžitého zadostiučinění soud přihlédne zejména
k rozsahu vzniklé újmy, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Je pak nepochybné, že skutečnosti, které vedly k určení konkrétní výše zadostiučinění, musí soud náležitě a přezkoumatelným způsobem vyložit. To však napadený rozsudek odvolacího soudu nečiní. Přitom odkaz na to, že uvažovaná částka zadostiučinění
ve výši 100.000,- Kč je přiměřená, když je desetinásobkem odměny za využití díla, kterou žalobce obdržel v roce 1990, není podle názoru dovolacího soudu případný, protože jej nelze podřadit pod již zmíněná hlediska určení výše zadostiučinění obsažená v ustanovení §32 odst. 1 citovaného zákona.
S ohledem na popsané skutečnosti proto nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé
za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
(§10a o.s.ř.) jej proto v této části zrušil (včetně výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů) a vrátil věc ve vymezeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení
(§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu