ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.955.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 955/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně H. V., proti žalované obchodní společnosti E., kom. spol., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 162/2003 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 1 Co 127/2005-81, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 1 Co 127/2005-81, se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze 10. ledna 2005, č. j. 32 C 162/2003-60, byla výrokem I. zamítnuta žaloba, podle které je žalovaná povinna odvolat a dále se zdržet nepravdivých tvrzení o žalobkyni, že její manžel, M. M., se stal tím, kdo rozhoduje o tom, s kým si bude povídat, do jakého časopisu dá rozhovor, za jaký honorář vystoupí, s kým se nechá fotografovat, a že nesouhlasil se sumou navrhovanou pro svoji manželku a požadoval zcela neakceptovatelnou částku, a z toho důvodu nebude žalobce (správně žalobkyně) vystupovat v pořadu S. 2003 na TV N., dále je žalovaná povinna zdržet se a odvolat nepravdivá tvrzení o žalobkyni, že si už nezazpívá v NKL Ž., a že volala pana S. o pomoc. Výrokem II. byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalované zajistit na vlastní náklady v časopisu R. ž. omluvu ve znění: „Společnost E., kom. spol. a časopis R. ž. se omlouvají paní H. V. za nepravdivá tvrzení, která uvedly v časopisu R. ž. v číslech 41 a 45 o tom, že manžel paní H. V. rozhoduje o tom, s kým si ona bude povídat, do jakého časopisu dá rozhovor, za jaký honorář kde vystoupí, kým se nechá fotografovat, že nebude vystupovat v pořadu S. 2003 TV N., že nebude vystupovat na Ž., a že žádala pana S. o pomoc při zabezpečení její umělecké činnosti. Výrokem III. byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.“
Soud prvního stupně u výroku č. II vyšel v prvé řadě z postavení žalobkyně
a jejího manžela, který je současně též manažerem její umělecké činnosti, přičemž tato skutečnost je notoricky známá. Kromě toho byla prokázána smlouvou ze dne 11. října 2002 o zastupování, uzavřenou s M. M. jako podnikající fyzickou osobou a žalobkyní. Ve smlouvě se (manžel žalobkyně) M. M. zavázal jako agentura vyvíjet činnost směřující k uzavírání smluv o vytváření nebo užití uměleckých výkonů žalobkyně, o užití jejích osobních atributů k reklamě či jiné propagaci, o sponzorování či její činnosti, kontrolovat zda a jak jsou plněny smlouvy uzavřené ze strany třetích osob s výjimkou zastoupení při výkonu hromadné správy ochrannou organizací. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že agentura je mimo jiné povinna uzavírat smlouvy tak, aby žalobkyně byla schopna závazky ze smluv plnit, přičemž jmenovaný je povinen informovat žalobkyni o každé smlouvě, kterou uzavře, upozorňovat ji na závazky
ze smluv, činit opatření na podporu známosti žalobkyně a budovat její image. Soud současně poukázal na to, že rozsah smlouvy je ještě daleko širší, ale i z uvedeného je zřejmé, že pokud žalovaná uveřejnila o žalobkyni, že M. M. je ten, kdo rozhoduje o tom, s kým bude žalobkyně hovořit, kterému časopisu poskytne rozhovor, za jaký honorář kde vystoupí, či se nechá fotografovat, apod., pak se objektivně jedná
o tvrzení pravdivé. Pokud u žalobkyně vznikl pocit, že je vykreslena jako osoba naivní, pak nejde o objektivní situaci.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005 pod č.j. 1 Co 127/2005-81, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II. tak, že žalované bylo uloženo zajistit na vlastní náklady v časopisu R. ž. omluvu ve znění: „Společnost E., kom. spol. a časopis R. ž. se omlouvají paní H. V. za nepravdivé tvrzení uvedené v časopisu R. ž., že manžel paní H. V. rozhoduje o tom, s kým si bude povídat, do jakého článku dá rozhovor, za jaký honorář kde vystoupí, kým se nechá fotografovat.“ V ostatních výrocích ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, odvolací soud odůvodnil tím, že na rozdíl od Městského soudu v Praze má zato, že v tomto případě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně chráněných ustanovením §11 násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Zdůraznil, že pokud soud prvního stupně vycházel z již zmíněné smlouvy ze dne 11. října 2002, pak přehlédl její ustanovení, která v části II. upravují závazky agentury. Podle nich je agentura mimo jiné povinna „jednat v souladu s pověřením a pokyny zastoupené“. V části III. upravující závazky zastoupené, stanoví povinnost konzultovat s agenturou rozsah informací poskytovaných veřejnosti. Pravdivost tvrzení, jehož se týká výrok II. (rozsudku soudu prvního stupně), nebyla podle názoru odvolacího soudu prokázána. Protože pak jde
o tvrzení, které je objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnostních právech žalobkyně, neboť ji ve svých důsledcích staví do ponižujícího postavení (osoby
bez vlastní vůle), došlo jím k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně s vyvozenou odpovědností žalovaného podle ustanovení §13 odst. 1 o.z.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne
22. prosince 2005.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, podala žalovaná dne 17. února 2006 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Má zato, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 3 a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud na základě provedených důkazů především dospěl k nesprávnému právnímu závěru o oprávněních manžela žalobkyně pana M. Nevyhodnotil též náležitě veškeré informace, které se podávají
ze smlouvy o zastoupení uzavřené mezi žalobkyní a jejím manželem. Dovolatelka považuje za nesprávný též závěr odvolacího soudu, že tvrzení obsažená v předmětném článku nebyla prokázána. Vedle toho, ač pravdivost dotčených tvrzení je prokazována, dovolatelka připomíná, že toto tvrzení je třeba posuzovat se zřetelem k průměrnému čtenáři, jemuž byl článek a sdělení v něm obsažená, určen. Přitom není možno opomenout obecné souvislosti tohoto článku. Je pak nepochybné, že pan M. M. se stal klíčovou osobností zajišťující pro žalobkyni maximální manažerský servis. Žalovaná pak tuto informaci ve svém článku uveřejnila v přímé spojitosti se změnou
na postu manažera žalobkyně. Není zde možno kromě toho přehlédnout ani přípustnou míru nadsázky a obrazného popisu skutečností, které neodmyslitelně patří k prostředkům píšících novinářů, zejména v případech, pokud jde o média zaměřená
na oblast tzv.“šoubyznysu“.
Protože je žalovaná přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku v rozporu s článkem 17 Listiny základních práv a svobod, navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (v dotčeném výroku ve věci samé) Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalobkyně nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání proti uvedenému výroku ve věci samé je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., když jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Dovolací soud pak tento rozsudek Vrchního soudu v Praze v uvedené části přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen tímto rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje mimo jiné dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, který se projevuje především tak, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle §11 násl. o.z. Podle ustanovení §13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze
u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 o.z.).
V souzené věci odvolací soud v rámci dotčeného výroku dovodil, že předmětná tvrzení byla neoprávněným zásahem proti právu na ochranu osobnosti žalobkyně. Z uvedeného rozhodnutí však není zřejmé, zda, resp. jak dalece, se odvolací soud zabýval skutečností, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby
s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat
i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\" To
v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Zde je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se
v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků
a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení
a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Odvolací soud však své závěry v dané věci zbudoval – jak vyplývá z napadeného rozhodnutí – pouze na striktním seznání obsahu smlouvy o zastoupení žalobkyně ze dne 11. října 2002, takže věc neposoudil v šíři naznačeného výkladu. S ohledem na popsané skutečnosti proto již z tohoto důvodu nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat v dovoláním dotčeném výroku za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) jej proto v této části zrušil a vrátil věc ve vymezeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu