ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1005.2005.1
sp. zn. 32 Odo 1005/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně I. s.r.o., proti žalované S. s.r.o., o zaplacení částky 4 920 016,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 58/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2005, č.j. 1 Cmo 363/2004-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání ze dne 23. října 2002, č.j. 49 Cm 58/2002-18, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 920 016,40 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Jak odvolací soud uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v intencích §205b občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) nepodrobil napadený rozsudek pro uznání meritornímu věcnému přezkumu, nýbrž pouze posuzoval, zda došlo k naplnění předpokladů pro jeho vydání podle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř. Tyto předpoklady má za splněné. Odvolatelce (žalované) bylo doručeno usnesení s výzvou dle §114b odst. 1 o. s. ř. (výhradu žalované, že doručenka neobsahovala označení advokát či AK, posoudil za bezvýznamnou, jelikož bylo doručeno), přičemž jí byla poskytnuta zákonná lhůta k vyjádření a o důsledcích nerespektování výzvy byla poučena. Přesto se v určené lhůtě k žalobě nevyjádřila a ani nesdělila soudu důvody, proč tak neučinila. Námitkou odvolatelky, že žalobkyně po vynesení napadeného rozsudku pozbyla aktivní legitimaci v důsledku postoupení pohledávky, se odvolací soud nezabýval, jelikož ji nelze podřadit pod odvolací důvody vymezené v §205b o. s. ř. pro odvolání proti rozsudku pro uznání, přičemž zásada, že rozhodující je stav v době vyhlášení rozsudku, nebyla prolomena ani u rozsudku pro fikci uznání. Na věci nic podle odvolacího soudu nemění ani podání odporu do platebního rozkazu, stejně jako námitka nedostatku aktivní legitimace pro nesoulad očíslování faktur, která by mohla být vzata v úvahu jen při meritorním přezkumu. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná obšírným dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jakož i z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka dle svého vyjádření spojuje přípustnost a opodstatněnost podaného dovolání s právními otázkami dosud neřešenými dovolacím soudem, které bránily vydání rozsudku pro uznání a jeho následnému potvrzení odvolacím soudem, jejichž posouzení má pro dané rozhodnutí v projednávané věci za významné a které odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem a odlišně od stávající judikatury.
Zásadního pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že nepřihlédl k její odvolací námitce o ztrátě aktivní legitimace žalobkyně, která nastala po vydání rozsudku pro uznání v důsledku postoupení žalované pohledávky žalobkyní třetí osobě. Proto se domáhá vyřešení otázky, zda je přípustným odvolacím důvodem námitka ztráty aktivní věcné legitimace, která nastala po vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř. pro fikci uznání nároku a zda je odvolací soud povinen řešit tuto námitku v rámci nutného hodnocení stavu rozhodujícího v době vyhlášení rozsudku podle §154 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, pokládá-li v otázce aktivní legitimace za rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Zastává názor, že i přes kogentnost ustanovení §205b o. s. ř. měl odvolací soud za aplikace §154 o. s. ř. posoudit stav řízení i v době vydání svého rozsudku, jelikož má za to, že §154 o. s. ř. svým smyslem a účelem dopadá i na rozsudky odvolacího soudu, jimiž je rozhodováno o odvolání proti rozsudku pro uznání pro tzv. fikci uznání nároku. Dovolatelka výkladem dovozuje, že ustanovení §205b o. s. ř. je speciální normou k ustanovení §205 o. s. ř., přičemž právě ustanovení §154 o. s. ř. dává prostor k přezkumu takových rozsudků dle §205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že sice provedl důkaz účastníky předloženými listinami, avšak ve svých úvahách se s nimi z důkazního hlediska vůbec nevypořádal, neboť je nijak nehodnotil. Z toho dovozuje, že odvolací soud řešil jí předestřenou otázku příliš obecně a nepřezkoumatelným způsobem. Pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i tím, pokud na základě listin předložených žalobkyní dovodil, že v důsledku odstoupení od smlouvy o postoupení žalované pohledávky je žalobkyně opět nositelem této pohledávky. Dovolatelka označuje právní posouzení věci odvolacím soudem za neúplné a nesprávné jako důsledek chybné aplikace předpisů občanského práva hmotného a procesního.
Za významné pro rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci dovolatelka dále považuje řešení otázky, zda nejde o vadu žaloby a tím i o nedostatek podmínek pro vydání výzvy dle §114b o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně neprokázala spolu s podáním žaloby svou aktivní věcnou legitimaci opírající se v dané věci o smlouvu o postoupení pohledávky, tuto smlouvu jako důkaz své aktivní věcné legitimace v žalobním návrhu neoznačila a při vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě netvrdila, že by žalované bylo doručeno oznámení o postoupení těchto pohledávek na žalobkyni. Dovolatelka tak brojí i proti té části odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy odvolací soud uvedl, že odvolatelka netvrdila vady řízení ve smyslu §205 odst. 2a o. s. ř. Odvolacímu soudu tak vytýká, že zcela pominul nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci aktivní legitimace žalobkyně, který tvrdila v odvolání, v důsledku čehož má právní posouzení věci za neúplné a tudíž chybné. Má za to, že jedním z předpokladů řádné žaloby je prokázání aktivní legitimace žalobce a to vylíčením rozhodujících skutečností a označením důkazů; není-li takový důkaz označen, jak je tomu dle jejího názoru v posuzované věci, trpí podle jejího názoru žaloba vadou, která bránila vydání rozsudku pro uznání, neboť v rámci přípravy jednání nebyl dán důvod k vydání usnesení dle §114b o. s. ř. Podle dovolatelky je tak třeba vyřešit otázku, zda za uvedeného stavu je posouzení aktivní věcné legitimace pro soud prvního stupně prejudiciální otázkou před vydáním vyzývacího usnesení dle §114b o. s. ř. a rozsudku pro uznání. Konečně se pak dožaduje přezkoumání správnosti závěru odvolacího soudu, že výhrada nedostatku aktivní věcné legitimace patří do okruhu kauzálních námitek nepřezkoumávaných odvolacím soudem v rámci opravného prostředku vůči rozsudku pro uznání, či zda jde o důvodnou námitku vůči existenci předpokladů k vydání tohoto rozsudku.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka dále spatřuje v řešení otázky, zda lze vydat vyzývací usnesení podle §114b o. s. ř. po podání odporu proti platebnímu rozkazu, zda je v takovém případě na místě aplikace prvního či druhého odstavce tohoto ustanovení včetně nutnosti uvedení této normy (prvního či druhého odstavce §114b o. s. ř.) ve vyzývacím usnesení a zda okolností případu předvídanou §114b odst. 1 o. s. ř. může být pouhé neodůvodnění odporu žalovanou v případě, kdy soud prvního stupně nespojil tuto výzvu s již dříve vydaným platebním rozkazem.
Uvedl-li odvolací soud, že soud prvního stupně vydal výzvu podle prvního odstavce §114b o. s. ř., jde podle dovolatelky o neopodstatněnou domněnku nemající oporu v obsahu spisu. Okolnost, v jakém režimu je výzva soudem prvního stupně vydána, má dovolatelka za významnou pro následnou poučovací povinnost soudu o možnosti podat odvolání a tím i stanovení okruhu důvodů, pro které může vůči napadenému rozsudku účastník účinně brojit. Domnívá se totiž, že bez řešení této otázky nemohl odvolací soud správně postihnout, zda v dané věci musely být pro vydání rozsudku pro fikci uznání naplněny nejen předpoklady dle §153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř., ale i podmínky dané §153a odst. 2 o. s. ř. V absenci uvedení konkrétní právní normy, podle níž byla výzva soudem vydána, shledává dovolatelka překážku vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Má za to, že pokud ji soud vyzval k vyjádření v režimu §114b odst. 1 o. s. ř., byl při zkoumání podmínek pro vydání této výzvy vázán předpoklady stanovenými §114b odst. 1 o. s. ř., tj. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu. V této souvislosti dovolatelka oponuje názoru odvolacího soudu, považoval-li za takovou okolnost případu skutečnost, že žalovaná (nesprávně uvedeno žalobce) svůj odpor řádně neodůvodnila. Domnívá se, že pokud by soud prvního stupně shledal v rámci přípravy jednání potřebu vyzvat žalovanou k vyjádření vzhledem ke složitosti případu a jeho okolnostem, jistě by tuto výzvu spojil s vydaným platebním rozkazem. Dovolatelka dále vyjadřuje přesvědčení o tom, že podmínky pro vydání výzvy uvedené v §114b odst. 1 o. s. ř. nebyly naplněny i s ohledem na charakter tvrzení žalobkyně a tedy povahu věci.
Konečně dovolatelka navrhuje posoudit, zda lze za účinné považovat doručení výzvy dle §114b o. s. ř. určené zástupci účastníka, který je advokátem, jiné fyzické osobě, která není oprávněna takovou zásilku přijmout, jak se v předmětné věci stalo. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, pokud v odůvodnění rozhodnutí omezil její výhradu jen na chybějící údaj označení advokáta nebo advokátní kanceláře v doručence výzvy, aniž se vypořádal s namítaným neuvedením příslušné právní normy, dle níž mělo být jejímu zástupci doručováno.
Uvedenými tvrzenými pochybeními odvolacího soudu došlo podle názoru dovolatelky k naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) a dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Řešení právních otázek v rámci přezkumu odvolání má dovolatelka za neúplné a tudíž za nesprávné i z toho důvodu, že odvolací soud důsledně nesplnil svou přezkumnou povinnost. Vytýká mu, že v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval vznesení řady dalších jejich výhrad, aniž je jakkoli specifikoval a jakkoli se jimi zabýval. V kontextu s tímto tvrzeným pochybením proto označuje napadené rozhodnutí za zásadně právně významné z pohledu otázky, zda je odvolací soud při přezkumu rozsudku pro fikci uznání povinen vypořádat se při řešení právních otázek významných pro rozhodnutí se všemi námitkami odvolatele s uvedením, které nepovažoval za významné pro své rozhodnutí.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Jelikož dovolací soud může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), lze považovat za zásadně právně významné jen ty právní otázky splňující shora popsaná hlediska, jejichž nesprávné řešení dovolatelka v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Z obšírného dovolání se podává, že dovolatelka zpochybňuje správnost rozhodnutí odvolacího soudu především tvrzeními o porušení procesních podmínek vyžadovaných zákonem pro možnost rozhodnutí věci rozsudkem pro uznání, jakož i výhradami k postupu odvolacího soudu, pokud nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem, které nastaly až po rozhodnutí soudu prvního stupně.
Meze odvolacího přezkumu u odvolání proti rozsudku pro uznání stanovuje §205b o. s. ř., podle něhož jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205b odst. 2 písm. a) [jde o skutečnosti a důkazy neuplatněné před soudem prvního stupně, které se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu] a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání vymezené v §153a.
Z ustanovení §205b o. s. ř. nepochybně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přezkumu se dovolatelka v posuzované věci domáhá, je rozhodnutím procesní povahy, v němž odvolací soud v souladu s touto právní normou pouze posuzuje (a tak tomu bylo i v této věci) otázku splnění zákonných procesních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, aniž aplikuje hmotné právo, jehož použití nepřichází v takovém odvolacím přezkumu v úvahu.
Není-li v odvolacím řízení při přezkoumávání rozsudku pro uznání hmotné právo aplikováno, nelze ani dovodit jakýkoliv rozpor rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem, který by založil zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
I kdyby však odvolací soud rozhodl o přezkoumání odvolání proti rozsudku pro uznání procesně nesprávně, tj. rozhodl by v rozporu s procesním právem, nezakládala by tato samotná skutečnost zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, s níž by bylo možné spojovat přípustnost dovolání. Z porušení procesních norem při přezkoumání rozsudku pro uznání by bylo možné zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovodit pouze za současné existence nějaké další skutečnosti ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., která zásadní právní význam založí (například půjde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně). Za situace, kdy odvolací soud neposuzoval splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v rozporu s konstantní judikaturou a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek nejde ani o otázky, které by odvolací soudy a dovolací soud rozhodovaly rozdílně, Nejvyšší soud neshledal existenci takové skutečnosti, která by činila rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a založila tak přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti jeho potvrzujícímu výroku ve věci samé není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Námitky dovolatelky nejenže nemohou založit přípustnost podaného dovolání, nýbrž její stěžejní výhrady nejsou ani důvodné. K případné tvrzené ztrátě aktivní legitimace žalobkyně po vydání rozsudku pro uznání nemůže odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti přihlížet, neboť mu to neumožňují meze odvolacího přezkumu vymezené v případě rozsudku pro uznání (a rozsudku pro zmeškání) ustanovením §205b o. s. ř. Samozřejmě, že i v odvolacím řízení není vyloučena aplikace §107a o. s. ř., podle něhož odvolací soud k návrhu žalobce rozhodne o procesním nástupnictví na straně žalobce či žalovaného; tato situace však v souzené věci nenastala, neboť takový procesní návrh nebyl žalobkyní podán.
Obstát nemůže ani argumentace dovolatelky založená na názoru o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v případě vady žaloby spočívající v neprokázání aktivní legitimace žalobkyně v důsledku nedostatečného vylíčení rozhodujících skutečností a neoznačení důkazů, jelikož při vydání rozsudku pro uznání (§153a o. s. ř.) soud k výsledkům provedeného dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1053/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2002, pod číslem 100). Podle uznání nebo podle fikce uznání soud rozhodne bez ohledu na to, zda jsou tvrzení žalobce podložena důkazy, zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se jeví požadavky žalobce jako nedůvodné (srov. např. Bureš, J. - Drápal, L. – Krčmář, Z. – Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 581). Jinak řečeno, ani případná tato tvrzená vada nebránila soudu prvního stupně pokračovat v řízení, jelikož vydání rozsudku pro uznání není založeno na důkazech a jejich hodnocení, nýbrž na uznání nároku nebo základu nároku žalovaným v průběhu soudního řízení (§153a odst. 1 o. s. ř.) nebo, jak tomu bylo v posuzované věci, na fikci uznání nároku žalovanou (§153a odst. 3 ve spojení s §114b odst. 5 o. s. ř.).
S ohledem na závěr o nepřípustnosti podaného dovolání podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. se dovolací soud nemohl zabývat tvrzenými vadami řízení, jelikož k tzv. jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž dovolací soud přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením pro nepřípustnost odmítl [243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 za situace, kdy žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. listopadu 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu